V dáli, za obzorem,

začíná pomalu svítat,

sluneční záč rozlévá se kolem,

dnes ani mraky, nemají co namítat.

U jezera, zahaleného v mlze,

pronikají paprsky bílou tmou,

tvoříc se na obloze.

Stromy k procházce vás zvou.

Ale vy, na skále,

přemítáte, kolik lží bude zapotřebí,

 když vás prohlásili za krále,

 když se vám do srdce zabodly střepy.

Trhá vám srdce, do očí lhát,

tajit kým doopravdy jste,

a nezbývá než si přát,

vysvobození z toho bludiště.

Další den, kdy přemítáte,

čelem ke Slunci,

jak to vlastně děláte,

že vám to uvěří.

Vánek opře do vás,

pobídne vás zapomenout,

ztratit chvíli cenný čas,

donutit vás uniknout.

Naproti Slunci uháníte