rok stvoření; 2016

Hvězdy to vědely,

hvězdy to skrývaly,

celému světu,

tiše to zpívaly.

Legenda nastala,

neboť ona povstala.

Změní se svět,

navždy

na počest hvězd.

Hvězdy svítají,

zanikající stíny kmitají.

Měsíc a jeho záře;

já ten příběh znám

i ten můj, se k němu váže.

Nespoutanou divočinou,

nedotknutou krajinou,

neznámým světem,

měsíčním světlem,

vstříc osudu,

vstříc světu,

navzdory předsudkům,

uháníme spolu.

Její příběh, 

starý jako my sami,

nezná mír.

Válka nekončíci,

bitva ukrutná,

válka prohraná,

bitva zmařená.

Ona, na pospas světu,

v měsíčním svitu,

stojící na skále,

litující života,

rozhodujíc se.

Tiše vzlyká,

v dáli naděje bliká (zaniká).

A já...já sám,

s tajemnou minulostí,

celý osud znám

a šanci změnit jej

jako jediný mám.

Polární záře v temnotě,

náš druh touží po odplatě.

A ona, na kraji skály,

hvězdy v dáli.

Tato válka nezná konce,

ona, chopí se moci.

A já, po jejím boku,

nic není zmařené,

nic není prohrané.

Ona, na kraji skály

a její slzy,

jako pírka

klesají ke dnu,

ptá se sebe,

má-li?

Dusot běhu, 

pocit vzteku,

strachu

oplývající mnou

v měsíčním svitu.

Na kraji skály-společně,

Pohled odvrátí,

mé obavy se navrátí.

V měsíčním svitu,

lesknoucí se slzy,

zatřpytí se

a zmizí.

Uhání do dále,

do krajiny neznámé,

vstříc Legendě,

i pryč od ní,

na počest hvězd,

mizí v dáli.