Měla jsem koně,

bílou klisnu,

teď už tu není,

v nebi již cválá,

stále mi chybí.

A pak, po takové době,

řekl by si každý,

že bolest v srdci přejde,

a proto pořídím si,

černočerného hřebce.

Hřebec majestátní jako ona,

proč ona, zrovna?

Měla jsem koně,

černého hřebce,

byl překrásný, ušlechtilý,¨

toto je pro ně.

Trávila jsem s ním co se dalo,

i přesto mi to srdce rvalo.

Učili jsme se cválat na louce,

ani to nebylo nekonečné, bohužel.

Potkávali jsme osudovou srnku,

stále mám na ni vzpomínku,

vzpomínku na klisnu,

jež vídám ve snu,

vzpomínka na bytost,

jež při mě stála,

byla tu s náma,

v nebi již cválá.

Plyne rok

a hřebec pilně se učí,

skákati přes překážky,

tam a zase zpátky,

bez zastávky.

A mé srdce těžce to nese,

vzpomínka, jak byly jsme v lese.

Přichází zima,

vločky lehoučké jako ona,

sníh stejný jako ona,

co nás dva, ještě čeká?

Na jaře barví se květy,

svítají hvězdy,

v mé duši se opět setmí,

srdce po ní teskní.

Hřebec cválá po loukách a po planinách,

dohání vítr,

cítí volnost.

Procházím místa, kde byla.

Vzpomínka na ni, mi pouze zbyla.

Tehdy jsme cválaly,

byly jsme šťastny,

zbyly jen vzpomínky,

zbyly jen hvězdy.

Pohlédnu ven

a venku sněží.

Hřebec běhající ve sněhových závějích,

nemá dál cenu trápit se,

to mi věřte.

S nesmírným smutkem prodávám

černočerného hřebce

jako oboha bez hvězd.

Vrací se mi vzpomínky, 

naše první dožínky,

náš první trysk a cval

žiji bez vás dál a dál.

Venku sněží z černočerné oblohy,

bylo to loni,

proč zrovna oni.

Srnka navždy zmizela,

tím můj život,

navždy proklela.

Zmizela klisna,

sníh bílý jako ona,

proč ona, zrovna?

Zmizel hřebec,

majestátní tak jako ona,

proč právě ona zrovna?