rok vytvoření; 2018

upozornění; Toto dílo NENÍ založeno na reálných událsotech

Měla jsem koně,

bílou klisnu,

měla jsem ji ráda,

byla jak zrozená pro mě,

tvořila rodinu.

Měla jsem bílou klisnu,

majestátní byla,

odvaha jí nechyběla..

Její kroky byly tak ladné,

pohyby též krásné.

A její pohádková hříva,

slovem-Uchvatná.

Ale jak to již bývá,

nic není nekonečné.

Byly jsme spolu každou chvíli jen,

změnil to ale, osudový den.

Létaly jsme přes překážks,

tam a zase zpátky,

bez zastávky.

Cválaly jsme po končinách,

po loukách i po planinách.

Doháněly jsme vítr,

cítily volnost

Chodívaly jsme k jezeru,

do lesa, na louku,

nejednou, spatřily jsme srnku...

Bylo to nepopsatelné, 

prohánět se po světě,

na jejím nespoutaném hřbetě.

Každý den byl nenahraditelný, 

zbyly jen vzpomínky.

A pak přišel zvrat a s ním tený mrak,

sen to byl jen, snad.

Měla jsem koně,

bílou klisnu,

teď cválá v nebi,

toto je pro ni.

Pohlédu ven

a venku sněží.

Sníh bílý jako ona,

proč právě ona, zrovna?

Sníh ladný jako ona,

nic se jí nevyrovná.

Na jaře, varví se květy,

svítají hvězdy,

v mé duši se setmí,

srdce po ní teskní.

Plyne rok,

chodím teď k jezeru,

do lesa, na louku,

nepotkávám srnku.

Vrací se mi vzpomínky,

naše první dožínky,

první trysk a cval,

chybí mi dál a dál.

Měla jsem koně,

bílou klisnu,

teď už tu není,

v nebi již cválá,

byla tu s náma.

Tehdy jsme cválaly,

byly jsme šťastny,

zbyly jen vzpomínky,

zbyly jen hvězdy,

pohlédnu z okna

a venku sněží.