Gaara tyrkysovými duhovkami sledoval okřídlené stádo lichokopytníků. Vypadalo to, že doslova běží po mracích, leč se jednalo pouze o hustější mlhu. Jejich křídla zářila jako sníh, někteří jedinci se pyšnili barevným peřím, další úplně černým. Vraníci. Krásní a co si tak mladý mág všiml, zároveň nejdivočejší ze skupiny.

Malá dryáda se na něj tak trochu naštvala. Neměl potřebu říkat blonďákovi čím si prošel. Ne teď. Jeho rány se hojily rychle a on si nechtěl vytvořit vztah ke kouzelné bytosti, chránící strom Života, jež před dávnými časy zasadili elfové. Pro něj je osm set let nepředstavitelná doba. Pro Naruta to byl okamžik.

Zaslechl vedle v trávě krůčky. Jak tak seděl, hlavu vztyčenou k jasnému nebi, nezaznamenal dalšího návštěvníka, až když ho to něco šťouchlo, leknutím se obrátil ke zvířeti.

Obdivně hvízdl a opatrně natáhl ruku. Zavadilo o něj právě vylíhnuté mládě druhu, který byl podřádem draků - maličký wywern, klopýtl a spadl na tlamu. Jeho tělíčko se převážilo na bok a tak začal tiše kňourat, protože motorika vůbec nepracovala. Zjevně muselo být blízko hnízdo a tohle zvědavé mláďátko vyšlo prozkoumat svět příliš brzy.

"No tak. Neboj malej," šeptl ke zvířeti.

Blánovitá křidélka stále lepila blána ze skořápek. Nemohl je prozatím plně roztáhnout a tak s nimi namáhavě třepal.

Pro jistotu se ohlédl, zda nespatří jeho matku. Nechtěl na mládě nanést svůj zápach, ale magie mohla cokoliv, proto ho vzal do náruče. Obrátil svou pozornost na vylíhnuté mládě.

Oči svítily v jasné úctě, skenoval bájné stvoření od nevyvinutého ocásku k hlavičce bez rohů a zoubků. Přesto musel chňápat prázdnou tlamičkou po krku čaroděje. Wywerny odjakživa byla kousavá, žravá stvoření, která kradla dobytek, byla agresivnější, menšího vzrůstu, neuměla chrlit oheň a často se zaměňovaly s čtyřnohými draky.

V rukou držel vzácný a křehký život. Mláďátko mělo kosti houbovité, bude trvat pár měsíců, možná let než ztvrdnou. Potom získá sílu do křídel, vybuduje si pořádné svaly a bude létat rychle a svižně. Většina mágů viděla wywerna poprvé a naposled, poněvadž sežerou úplně všechno. Jednou spatřil tohoto ještěra vlézt oknem do dětského pokoje, chtělo sežrat všechny sladkosti dítěte a výrazný křik ho odehnal.

"Copak? Chceš mi rozdrásat krk?" zazubil se na mládě.

Musel maličkou wywernu držet vážně opatrně. Pod prsty cítil křehkou kůži, malé kostičky a slabé drápky. Mohl ji zabít jediným špatným stiskem. Stačilo přitlačit prsty proti sobě.

Naruto stále nafučeně procházel les. Necítil ve vzduchu žádné nebezpečí, zvířata poklidně žila a ucítil nové přírůstky do hejna zdejších dračích příbuzných. Všiml si zhruba pět mláďat bez jedových ostnů na konci ocasu. Ty vyrostou během dospívání.

Ti hloupý nenadaní si je spojovali s válkou a morem. Považovali je za hrozné bestie, které byla POTŘEBA zabít střelením šípu do hlavy. Jejich kůže byla totiž od přírody pevná jak pancíř. On je měl za moudré tvory. Divoké a nespoutané zákony, nebo poslušností. Jeden z nich zrovinka proletěl nad jeho hlavou, mířil do hnízda s kořistí. Sice od mládí žili samostatným životem, ale ve správné chvíli se zvládnou spojit.

Pomalu vyšel na louku, kde seděl jeho čaroděj, jenže nešel k němu, jen se zastavil a sledoval jej zpovzdálí. Založil si paže na hrudi, nespokojeně ohrnul horní ret. Proč mu jen nechtěl nic říct? Neměl u něj žádnou důvěru? Dvakrát ho zachránil před smrtí!

Pokud dryáda chtěla, mohl ji snadno někdo uzřít, když ne, tak splývala s pozadím lesa. Právě teď se rozhodla zůstat pro jeden pár očí neviditelná. Chtěla obejít hranice Bílého Listu ze severu, ale tato myšlenka ihned padla po zaslechnutí mladíkova hlubokého hlasu. Byl moc příjemný a poslouchal se dobře už předtím.

Světlovlásek udělal pár krůčků, přidřepl si a sledoval mága zvědavýma očima. V náručí držel mládě wywern. Snad věděl co dělal. Chladnokrevné tvory bude přesvědčovat jen velice těžko od zabití čaroděje.

"Jednou jsem viděl wywerna. Vloupal se do domu, kradl dětem sladkosti. Možná to byl mlsoun a zatoužil po kandovaných švestkách, nebo po hořké čokoládě z východu, či po sušeném ovoci," usmál se rudovlásek, na chvíli po něm ty malé čelisti přestaly chňapat a místo toho ho jejich majitel poslouchal, "ale nestihl ukradnout nic, protože nejmladší dítě začalo ječet jak na lesy. Vylekalo se kvůli mladému ještěrovi a jeho křik ho odehnal."

Potom, co následovalo jeho úsměv krapet povadnul. Dvěma prsty něžně pohladil hřbet s hrbolky, srdíčko znělo celým tělem podezřele rychle.

"Pronásledovali ho lovci... Kvůli křiku toho děcka na chvíli ohluchl, nevěděl kam letět a protrhl si křídlo. Zřítil se nedaleko vesnice... byl... naprosto zmatený... měl strach... Já a... ještě jeden mág jsme ho nalezli první. Bohužel po nás někdo další... Oni byli zlí... Viděli ve všem jen hrůzu. Cokoliv co bylo jiné, než oni, okamžitě zabili. Potom si s jejich pozůstatky zdobili zbraně..."

Doteď nemohl zapomenout vyděšené oči ještěra, které doslova prosily o život. Zatoulal se moc daleko od svého hnízda a stálo ho to život. Mohl by přesně napodobit smrtelný řev...

"Pokud to bude možné... drž se co nejdál od lidí, ano? Nenech se nikdy porazit... Nedopusť, aby z tebe udělali pitomou ozdobu na luk," mluvil k mláděti tiše, ani nevěděl zda to pochopí, ale musel to vyzkoušet.

Wywerny byly příbuzné s draky, jistě stejně inteligentní a porozumí mu.

Modrooký mladíček sklopil pohled. Nepřišlo mu to fér. Kdyby tam byl, pomohl by mu uzdravit. Určitě to musel být wywern odsud, protože jeho partnerka tu létala po mnoho měsíců a volala jej. Promlouvat k maličkému byla sic hloupost, avšak jednoho dne si na tohle jeho mozek vzpomene a život se mu prodlouží.

"Tak běž. Na cestování máš ještě dost času," šeptl k mláděti zrzek a položil mládě do trávy.

Zadní nožičky se daly okamžitě do pohybu směrem, kterým přišly. Následovalo šustění po trávě a vzdalování se malého tělíčka. Pro jistotu se zvedl a otočil za ním. Nemusel jít ani příliš daleko, jelikož nad ním proletěl stín a ten přistál několik metrů od něj.

Wywern přistál s duněním na zemi, opřel se klouby prstních pařátů o zem a hrdelním vrčením přivolal mládě k sobě. Muselo se jednat o matku. Její dlouhý ocas byl zakončen jedovým ostnem, od něj až k hlavě vyrůstaly kožovité výčnělky v podobě trnů. Nad ještěrčíma očima trčely dozadu dvoje dlouhé rohy. Někteří jedinci o ně měli nouzi, jiní zase ne.

Gaara tiše stál, sledoval dospělce, zároveň jeho vylíhlé mládě, jak pro něj otevírá tlamu a opatrně ho do ní chytá. Na chvíli měl strach, že ho sežere. To by snad svému potomkovi neudělala, ne?

Samice namířila svůj dlouhý krk směrem k němu, vůbec se nezaobírala faktem přítomnosti lidské bytosti. Zajímal jí jen zatoulaný potomek. V ještěrčích očí zasvítilo slabé světélko inteligence, aby návštěvníka pořádně poznala. Tiše roztáhla křídla, ladně se odrazila od země a vzlétla.

"Jsi na mě stále naštvaný?" zeptal se rudovlásek jen tak do větru, jakmile oba ještěři opustili vzdušný prostor okolo něj.

Tak ten strážce si myslel, že byl tak hloupý? Ano, vlnění magie bylo slabé, jenže cítil to. Jeho auru nemohl přehlédnout.

Naruto se narovnal v zádech, myslel, že ho nevidí. Místo něj měl vidět buď strom, nebo nic.

"Jsi velice dobrý, hááá?" protáhl nespokojeně vysokým tónem, přičemž vysoké tóniny používal, když se mu něco nelíbilo.

"Až moc," zašklebil se Gaara a učinil pár kroků směrem k němu.

"Tvůj hlas se pěkně poslouchá, za to já nemůžu," bránil se blonďáček chabě.

Nechal své tělo magicky zjevit, poté otočil hlavu uraženě na stranu. Do vlasů spadalo sluneční světlo a přinášelo barevné odlesky duhy. Vypadal jako obrázek o různých existujících spektrech barev.

"Oh? Líbí se ti snad můj hlas?" zeptal se ho schválně přímo a svůj úšklebek změnil na úsměv.

Jeden jistý čaroděj to říkával taky. Hlavně při těch pikantnějších věcech.

"To jsem neřekl!" vykřikl ostře Naruto, následovalo vzteklé dupnutí malého dítěte.

Proč já sem vlastně lezl?! Akorát mu čechrám ego! Rajče jedno přerostlý...

"Svým způsobem ano," zasmál se krátce Písek a raději si držel uctivou vzdálenost. Nehodlal ho rozčílit hloupými vtípky.

Dryáda si uraženě odfrkla, znovu dupla. Nálada se vysoce blížila k říjící klisně.

"Omlouvám se, minulost pro mne není tak snadná. Připadám si... jako bych jí vdechl život a to nechci."

"Ale nepomůžeš si pokud to budeš vše dusit. Nemusíš být na všechno sám. Někdy špatné vzpomínky stravují duši lépe, než temnota."

Zelenooký dlouho váhal, nechával si čas na odpověď. Mohl čekat jak dlouho chce, ne? Vjel si rukou zezadu do vlasů, blonďáček před ním ho doslova hltavě sledoval.

"Co si takhle popovídat u plamenů?" odpověděl náhle otázkou, čímž vyčaroval Narutovi úsměv na tváři.

Proč to jen dělám sakra... A zas pro hezký oči. Gaaro, ty se prostě nepoučíš... Jednou ti to nestačilo, musíš to pokoušet zase?

°•°•°

Jakmile padl soumrak, Naruto nechal na kraji mýtinky vyčarovat bílý oheň, jež nepálí, pouze hřeje a nezhasne pokud to tak sám stvořitel nebude chtít. Jednoduché a krásné to kouzlo. Gaara nebyl moc zvyklý spát v jeskyních pokud nepršelo. Rád sledoval hvězdy, trávil osamocené noci pod širákem. Nechtěl, aby mu cokoliv uteklo.

Zvěromág byl opět po pořádném jídle, začínal přicházet rybám na chuť. Upravoval si je jak chtěl, ochucoval různými bylinkami, které nalezl po lese. Opíral si lokty o kolena a pozoroval inkoustovou oblohu, jejíž tvář zdobila táhlá jizva shromážděných plynů někde ve vesmíru. Vzdálené hvězdy svítily jako ty nejmenší, těžko postřehnutelné body. Rozeznával jednotlivá souhvězdí, znal jejich počátek, historii a staré příběhy tradující se mezi čarodějným lidem.

Ve světle bílých plamenů zaznamenal přítomnost malého strážce, který k němu přicházel a sedl si ochotně vedle něj. Nepotřeboval k jeho prohlédnutí oheň. On samotný svítil svým přirozeným světlem.

Naruto na Gaaru upřel dva velké safíry, v jejichž pozadí hrálo bílé světlo. Chtěl od něj slyšet všechno. Včera se na něj zcela zbytečně naštval. Odešel si a nechal ho samotného, tím byl maličko zahanben. Nevydržel držet hubu dlouho. Nyní trpělivě čekal až začne mluvit sám od sebe.

Bývalý učenec nejmocnějšího rodu čarodějů nasál noční vzduch do plic, koukl na svého společníka a podíval se do plamenů. Měl nutkání si ho přitáhnout blíž. Cítit jeho teplo, za předpokladu, že hřál.

"Začal bych asi něčím, ne moc příjemným," promluvil poprvé, chvíli zvažoval zda to byl dobrý nápad, v bílém světle tančil oheň dávající stíny blízkým travinám.

Přes strach vdechnutí minulosti život pokračoval: "Ve východní zemích zuřila válka. Živelní mágové vedli dlouhé boje se svými nepřáteli, nájezdným národem ze západu. Nacházeli se mezi nimi i mágové mající schopnost pro přeměnu ve zvíře. Ti ovšem nechtěli bojovat proti vlastním sestrám a bratrům, přinutili je..."

Naruto tiše seděl, jeho rozšířené oči hleděly na vyprávějícího mladíka. Ten hlas byl tak příjemný, nepochybně by po něm zvládl usnout kdyby byl člověkem.

"Matka byla... z jednoho staršího, vysoce postaveného rodu, který sídlil v království Anmile už po staletí. Mimoto byla i druidka, léčitelka, vynikající uživatelka schopnosti divokého větru, vyučena v těch nejhorších podmínkách a já," odmlčel se na chvíli, zvedl svou dlaň po úroveň očí a nechal na ni vyčarovat malé, rotující tornádo, "to po ní zdědil. Včetně dlouhověkosti."

Nebylo mu po chuti, že zdědil něco takového. Nevnímal to jako moc velký dar. Spíš to vnímal jako něco, co chtěli lidé využít ve prospěch války. Chtěli jen jeho nadání. Nic víc.

"Otec byl naproti tomu ze slídičských jednotek. Měl za úkol odhalit všechny slabiny, ale stejně jako většina, podceňoval nepřítele... Pocházel z dávno zaniklé linie čarodějů měnící se ve více zvířat. Obvykle má zvěromág limit dvě, nebo tři zvířata, jeho rod měl nekonečno možností... Jak je to možné, nevím," vysvětlil klidně.

Blonďáček zakýval hlavou, název království Anmile sice vůbec neznal, ale jistě muselo být součástí země Pouštňáků. Obdivně sledoval jak nechává stlačenou sílu do malého živlu zmizet.

"Wow," vydechl s mírným úžasem.

"Jen jednoduchý trik."

"Řekni mi prosím, existuje ještě Tamanino město? Její okolní vesnice a tak?" zeptal se váhavě blonďáček.

Snad doufal, že jeho rodný domov, tam někde daleko za horami, blízko Třpytivého moře stále stojí.

Gaara se zachmuřil. Za svého života viděl padnout mnoho měst a říší. Narodil se totiž do světa sužovaného válkou.

Otočil k němu tvář a odpověděl: "Tamanino město se stalo po převratu... černou dírou... nic tam nezbylo. Byly boje mezi čaroději a město jejich hlavním ohniskem... Jakmile všechno utichlo a konečně nastal mír... nic nezbylo. To místo... je zkrátka vypálené. Ani v okolí nikdo nežije, nic tam neroste... Je to už pět set let."

To ne... Můj domov, pomyslel si v duchu zničeně. Sklopil smutný pohled na stranu, byl moc rád, že se toho nedožili jeho rodiče, jenomže co jejich další generace?

"Naruto?" hlesl jeho jméno potichu.

"To nic, to nic... Jen... pokračuj... Jsem v pořádku," pousmál se chabě oslovený.

Zvedl bradu a rukou ho pobídl. Odehrávalo se to tak dávno a on ani nebyl schopný to zjistit. Musel hlídat les, ne běhat kam se mu zlíbilo. Posledních dvě stě let byl v lese relativně klid.

Zvěromág přikývl, neodolal a aspoň jej pohladil po rameni. Opatrně, velice zlehka překryl jeho malou ruku, která se opírala o travnatou zemi. Necítil z ní teplo jak by očekával. Zkrátka jen něco cítil a trochu ho to znervózňovalo. Pročpak vůbec nehřál? Bylo to snad tím, že byl duší?

Svázal s ním pohled a rozhodl se pokračovat v příběhu...