Míšenec z Východních zemí se zvolna probouzel. Nastal nový den, ptáci zpívali, fénix se k nim připojil a vznikla z toho mírumilovná melodie, vlažně působící na duši. Probudil se na měkkém mechu, okolo cítil vůni lučního kvítí a čerstvého lišejníku. Naruto už jistě musel odejít, tak pod ním nechal vzrůst krásně pohodlnou přírodní peřinku. 

Zlehka se usmál a vyhoupl se na nohy. Ihned se mu vybavil jeden úžasný sen, ve kterém byl zase se svým milencem a měl pocit, že je to skutečnost. Chvíli si dokonce myslel, že dryáda, jež ho hladila po vlasech, byl ve skutečnosti Sasuke. 

Zavrtěl hlavou, narovnal se a zamířil do lesa, kam nejspíš strážce odešel. Potřeboval k potoku, aby se omyl a pořádně přivedl k vědomí, leč zapomněl na cestu.

Skvostné sekvoje ukazovaly svoji nadvládu nad lesem. Byly těmi nejvyššími stromy, jejich kmeny by trvalo oběhnout, neboť v této půdě prospívaly jako žádný jiný jehličnan. Daly domov mnoho zvířatům a jejich přirozená jemná vůně hladila po nose. Dlouhé jehlice nebyly ničím speciálním, přesto uměly pořádně pobodat. Gaara se příliš nízkým větvím vyhýbal. Stejně mu to nedalo a zhluboka nasál vzduch po plic. 

Panenská příroda. Čistá a životu prosperující. Její strážce byl naprosto stejný. Duše zhmotněná do drobného tělíčka. Neposkvrněného, čistého, laskavého těla. Lesní duch splýval s lesem jako onen neviditelný vzduch. Jeho hlásek laskal všechny zostřené smysly zvěromága a ten si postupně uvědomoval, že čím dál tím propadal jeho kouzlu. Stále tu byly vzpomínky na Sasukeho, to ano, avšak postupem času vybledávaly.

Mladík postupoval porostem, snažil se zachytit potůček, v němž by smočil tvář, jenže narazil na něco daleko zajímavějšího. Na malé stavení zarostlé révou, vysokou trávou a bujným kvítím. Jakmile mu na to padl zrak, vydal se tam. Stavba musela být stará, velmi stará. Druh kamenní, ze kterého bylo postaveno nepoznával. Sršela z něj prastará magie. Možná proto se ještě drželo. 

U vchodu bez dveří, či jakýkoliv pečetí, strnul. Opravdu tam chtěl jít? Neměl by toto tajemství respektovat? Pokud by Naruto chtěl, už by mu o tomto místě řekl. Také ale musel počítat s tím, že to tu jednou najde. Dryáda ho v tuto chvíli musela určitě pozorovat. 

Natáhl svou bledou dlaň, odhrnul kvetoucí liány na stranu a nakoukl dovnitř letmým pohledem. Tma a chlad. Místo nebylo osvětlené. Zahlédl jen nějaké slabé odlesky a to zaujalo jeho bystré oči. Nasál do úst horní ret a ohlédl se. Žádná postavička magické bytosti, ani azurové oči. Byl to snad jen pocit? Cítil ho velice blízko. 

Lehký vánek rozcuchal rudé vlasy, zamířil zvenku dovnitř a přinesl tam trochu čerstvého vzduchu. 

Gaara se zhluboka nadechl, podíval se před sebe a natáhl dlaň. Na zahojené dlani začalo zářit tlumené světélko v modré barvě. Jeho tyrkysové duhovky se změnily v krásně světlý purpur. Dodal si trochu odvahy a vstoupil dovnitř. Netušil, co tam čekat. Možná tam bude nějaké tajemství, nebo pozůstatky elfího národa. Velice rád by se o nich něco dozvěděl. Dnes už to všechno byly jen pohádky a legendy.

Světlo na dlani se rozsvítilo jasněji. Prohlédl si to tam od země, až ke stropu a žasnul nad tím velkým prostorem. Na světlých zdech vyryté obrazce magických zvířat, pod nimi text v opravdu starém jazyce. Trvalo by mu léta, kdyby se to rozhodl přečíst. S úžasem si místo prohlížel kolem dokola. 

Magie se zde držela a byla velmi silná. Přesně ta magie, o které se tradovalo, že ji uměli ovládat jen elfové a jejich potomci. Jeho polo lidské tělo ji odmítalo, ale nijak si neubližovalo. Byla tak mírná a přátelská. Velice litoval jejich osudu. Lesní národ respektoval Moc a ona respektovala je. 

"To je... neuvěřitelné," zašeptal do ticha rudovlásek a popošel pár kroků dál. 

Světlo, které předtím viděl se přibližovalo. Učinil další kroky, dostával se hlouběji do této zapomenuté hrobky, než jeho oči zachytily něco, z čeho zalapal po dechu a nebyl schopen se dál hnout.

Deset kroků před ním stála rakev. Ne jen tak ledajaká, byla skleněná a dalo se do ní dobře podívat. Vedlo k ní pár menších schůdků, aby byla na vyšším podstavci. Právě od ní šlo nejvíce světel. Při bližším pohledu zjišťoval, že to byly květy. 

Ticho přerušovalo jen hlasité dýchání zvěromága a jeho pomalé kroky, které lehce klapaly kvůli botám s podpatkem. Musel si už nějaké boty vyčarovat, protože nebyl zvyklý chodit bosky. Hrudník mu v rychlých záběrech klesal a zase se zdvihal. Blížil se, nemrkal, zvýšil své světlo a nechal ho rozšířit i po stěnách. Naneštěstí si nevšiml, že nebyl jediným návštěvníkem...

"U všech bohů," zašeptal nakřáplým hlasem Gaara.

Oči s barvou fialek rozšířily své zorničky. Tvrdé sklo veliké rakve ukrývalo tělo. Tělo mladíka, které bylo zarostlé vinnou révou, kapradím, dokonce květy, jejichž původ neznal a ten mladík byl právě Naruto.

Mladistvá tvář s fousky a zlatými vlasy. Vypadal jakoby klidně spal. Části nahého trupu a celkově těla, zakrývaly široké listy, květy a další vzácné poddruhy cizích rostlin. Postřehl i jednoduchý věnec z nočních růží. Ty svítily při každém výkvětu. To proto ho nalezl. Svítil bílým světlem, které jej lákalo jít blíž.

V prvním momentě by vůbec neřekl, že byl postižen Šedým morem. Byl tak bezchybný, dokonalý, ale hlavně krásný. Tvář mladého člověka dávala iluzi spánku, leč neviděl, že by se hýbal hrudník, či nosní dírky. Okolo krku se držela černá šňůrka, skoro zanikající mezi listovým a držela nebesky modrý, lehce opracovaný kamínek, do tvaru prodloužené slzy. 

Zelenooký nedokázal uhnout pohledem. Bylo mu ho strašně líto. Být uvázán do tohoto světa, nemoci si odpočinout a jen přihlížet tomu všemu dění. Dlaní se dotkl skla, hmatem ucítil začátek víka a váhavě zatlačil.

"To stačí," zasykl za ním neobvykle chladný a zlostný hlas modrooké dryády.

Písek strnul, srdeční sval se vyděšeně rozskočil a nebýt toho pocitu, že ho celý ten čas sledoval, už by vyskočil do vzduchu. 

"Co si myslíš, že děláš, hm?" 

Zaslechl krátké krůčky a o sekundu později cítil jeho pach za sebou. Ta samá vůně lesa. Krásná a nenapodobitelná. 

"Našel jsi mou hrobku. Víš, kdybych tě tady někdy chtěl, řekl bych ti o ní. Nemohu totiž dopustit, aby moji schránku někdo našel. Ať už je to kdokoliv. Snad chápeš, že tě odsud nemohu nechat odejít."

Rudovlásek nahlas polkl. Rozhodně si nepřál skončit stejně jako Raikage, nebo být spálen magickým světlem. Netušil, že vstoupit sem, bylo tabu trestané smrtí. Kdoví jestli smrtí. Mohl ho proměnit v strom, nebo ve zvíře. Ucukl sebou, jakmile na jeho rameni přistála strážcova malá dlaň. Stáhl svou ruku zpátky.

"Už od začátku se mi snažíš dostat do hlavy. Doteď se ti to nepovedlo a to jsi ta nejsilnější bytost na světě. Myslíš, že se to někomu povede? Nikdo na tomto světě není silnější, než ty," zkusil mluvit pevným hlasem, nedávaje na vnějšek své obavy.

Strážce stromu Vita ohrnul nos. To byla pravda a vůbec se mu nelíbila. Snažil se tolikrát dostat do jeho myšlenek, ale byly velice dobře zaopatřeny. Asi ze zkušeností. Pokud musel svůj vztah s chlapcem zatajovat, bylo to jasné. Rychle proti němu obrátil, jen co byla pravda. Dlaň ze širokého a pevného ramene nestahoval. Poprvé totiž cítil příjemné, lidské teplo.

"Máš pravdu. Nechtěl jsem tě vyděsit, omlouvám se," hlesl nakonec s daleko vřelejším tónem a pustil jej, aby hned na to obešel rakev.

Gaara úlevně vydechl a uvolnil ztuhlé svaly. "Nevyděsil jsem se."

"Ne, jen je tvé srdce tak rychlé, že ti snad brzy vypoví službu," ušklíbl se ledabyle.

"Ehm," zčervenal rozpaky čaroděj, na chvíli zavřel oči a zanadával: "do Stínů."

Naruto se slabě usmál a azurovýma očima shlédl na vlastní tělo. Jeho ruka bez problému prošla sklem a něžně pohladila nečinnou tvář.

"Vypadám tak klidně, huh?"

Východní mladík otevřel oči, kývl hlavou a opět se kochal výhledem na jeho obličej. Zajímavé, že jeho ruka neprošla, ale ta Narutova ano. Ještě víc ho fascinoval kamínek na šňůrce.

"Co je to?"

"Topaz. Nesmírně vzácný a očarovaný. To díky němu má schránka obdržela původní vzhled. Tvá ruka nemůže projít, protože to magie nedovolí. Kontakt se vzduchem může zapříčinit katastrofu. Stovky let mě promění na prach. Stejně jako ty vzácné květy. Neznáš je, protože jejich druhy zanikly spolu s elfy," pověděl ochotně zlatovlásek a dlaň vrátil k sobě.

"Jistě to musí být mocná magie," užasl mladý mág. 

Ta nejsilnější a přesto, nedokázala mě vyléčit. Kdyby nebyla nemoc tak rozšířená, jistě by mě jejich král zachránil... 

"Pojďme pryč," šeptl chlapec a natáhl ke svému zvědavému hostu dlaň.

"Dobrá," souhlasil rudovlásek a s odvahou chytil opálenou ručku.

Jejich vzájemný dotek vytvořil slabší záchvěvy magie. Náhle ucítil blondýnkovo neexistující teplo a vibrace. Se zaujetím vrhnul pohled na spojené dlaně a zkusil tu druhou pohladit po hřbetu ruky.

I malý strážce se podivil. Sklouzl očima níže, nenápadně pootevřel ústa. 

Že by...? Ne, to nemůže být. Byl spřízněn s tím černovlasým chlapcem. A já... jsem jen zhmotněná duše. Možná, kdybychom se narodili do stejné doby, byli bychom... spolu? Poprvé od doby, co se tu ukázal, jsem v sobě ucítil zažehnout teplo podobné tomu lidskému. Jak? V životě jsem nevěřil na spříznění, ale když takhle reaguje jeho magie, aura, už to musí něco znamenat.

Světlovlásek nad těmi myšlenkami zavrtěl hlavou. Nahlas pronesl krátkou formuli a se zábleskem z této zapomenuté hrobky zmizeli.