I like sitting in the park and I like walking through it

Hermiona nevstoupila do domu, stála ve dveřích. ,,Děje se něco?" zeptal se Charlie.
,,Nejdu dovnitř. Ty jdeš ven," odpověděla prostě. ,,Pojď."
Charlie se zamračil a trochu nedůvěřivě se otázal: ,,Jdeme do večerky?"
Chtěla se zasmát, ale nakonec jen zavrtěla hlavou. ,,Měli bychom se projít," řekla. Charlie se snažil vymyslet nějakou výmluvu. Dlouho nikde nebyl. Kromě večerky.
,,Víš, já se necítím..."
Hermiona ho chytila za obě ruce, přitiskla se na jeho tělo a zašeptala mu pár centimetrů od tváře: ,,Ucítíš zase všechno, přísahám. Nebudeš litovat." Charlie se zahledět Hermioně do očí, pak pohledem sklouzl k jejím rtům.
,,Máš štěstí, že ti nedokážu odporovat."

Zamířili k parku. Hermiona přes něj často chodívala k Charliemu. Potkávala tam veverky a v noci se tam občas mihla mezi stromy liška. Měla to tam ráda a doufala, že v Charliem probudí to stejné-něco-z-minulosti, co on probudil v ní. Kráčeli cestičkou, Hermiona občas jen tak kopla do kamínku. Charlie se rozhlížel kolem sebe. ,,Zapomněl jsem, jaký to je." Hermiona se na něj koukla s tázavým pozvednutím obočí. ,,Ten pokoj, kterej mi příroda přináší. Furt se zavírám doma, přitom jsem tam neklidnej. Ale tady..." Zastavil a zavřel oči. Zhluboka se nadechl nosem. Vydechl ústy. ,,Tady to není tak bolavý." Hermiona trpělivě čekala a poslouchala Charlieho a šum stromů a ptačí zpěv. ,,Možná bych se nemusel neustále bránit štěstí."

Posadili se na lavičku. Bylo příjemné existovat jen tak. Nehledat za vším smysl. ,,Už chybí jen jediná věc," řekl Charlie. ,,Jediná maličkost, která chybí k dokonalosti týhle chvíle."
,,Jaká?" zeptala se Hermiona. Charlie se natáhl a chytil ji za ruku. Usmála se a cítila, že její tváře planou horkostí.
,,Už jsem ti někdy poděkoval?" zeptal se a podíval se na Hermionu. Ta zmateně zkrabatila čelo. ,,Měl bych ti děkovat každej den. Za všechno. Protože se o mě staráš. Bez tebe bych to nezvládl."
,,Taky jsem ráda, že tě mám," odpověděla Hermiona.

and I like being alone   

Zastavila se stejně jako předtím na prahu dveří. ,,Musím jít domů," pravila omluvně. Charlie se zatvářil zklamaně.
,,Fakt? I dneska?"
Přikývla. ,,Ale slibuju, že zítra přijdu. A přijdu hned ráno, abychom měli pro sebe celý den."
,,Budu rád, když přijdeš. Ale nemusíš nijak brzo. Já nijak extra ráno nevstávám. Nechodím do práce, takže mám přehozenej režim. I proto bys měla zůstávat přes noc, to bejvám vzhůru."
Usmála se nad jeho chabou snahou ji ještě přesvědčit. ,,Bohužel, musím vážně jít. Buď rád, že si ode mě můžeš odpočinout."
,,To je teda ale jako docela smůla, Mionko. Protože jsem zrovna dneska plánoval tě políbit," řekl jakoby nic. Hermiona se zasmála, jen lehounce, tiše.
,,Tak snad příště," pravila.
,,Ne, ne. To už neudělám. To by bylo čistě jenom dnešní políbení," pokračoval sebevědomě Charles. Hermiona zahrála nešťastný obličej.
,,Ale no tak... Prosím na kolenou. Slib mi, že mě políbíš jindy, i když ti teď uteču a i když si ten polibek nezasloužím."
Charlie našpulil rty, pak se zašklebil a nakonec řekl: ,,To si teda ještě pořádně rozmyslím."
Nakonec se na sebe usmáli. Charlie popostoupil blíž k Hermioně. Krátce ho objala. ,,Dobrou noc, Charlie. A moc neponocuj."
Charlie sklonil bradu a políbil Hermionu do vlasů. ,,Budeš mi zatraceně chybět."