I don't know how more people haven't got mental health problems
Thinking is one of the most stressful things I've ever come across   

Otřela si slzy, které se jí kutálely po tvářích. Tak ráda by Charliemu pomohla. Jenže zatím měla pocit, že nedokáže pomoct ani sama sobě. Všechny ty myšlenky a úvahy byly vyčerpávající a rozesmutňovaly ji. Vylezla z vany, osušila se a oblékla si pouze kalhotky a Charlieho mikinu. Chtěla se obklopit jeho vůní. Mít na sobě jeho oblečení jí přinášelo překvapivě velikou útěchu. Neobula si pantofle, bosky došla do kuchyně, nalila si víno. V ložnici si vylezla na vnitřní okenní parapet, pokrčila kolena a zahalila je mikinou. Jednou rukou si objímala nohy, v druhé držela víno. Dívala se z okna na usínající svět.
,,Svět spí jenom na venkově, Mionko," říkával Charlie. Měl pravdu. Londýn stále svítil milionem světel. Tehdy jí slíbil, že ji jednou vezme do Rumunska. ,,Ukážu ti, jak vypadá skutečná noc. Není tam vidět na krok." Hermiona si lokla vína, aby zahnala smutek, který ji při té vzpomínce obklopil.
Přála si vrátit čas do dob, kdy všechno bylo zářivé a krásné.
Byli zamilovaní. Hermiona si tím byla jistá. Měli nakročeno k tomu, aby se spolu dali dohromady. Stále si vybavovala ty důležité pohledy, tajné úsměvy, letmé doteky. Pořád si pamatovala, jak ji Charlie každé ráno při snídani řekl nějaký vtip a ona nevěřícně vrtěla hlavou, ale usmívala se. Dokázala si představit, jak ji občas jemně zatáhl za cop, nebo jak ji něžně chytil kolem pasu, když potřeboval, aby popošla stranou... Byly to krásné časy. Hermioně tehdy nedocházelo, jak důležitou roli v jejich životech sehraje bitva. Tenkrát ještě netušila, že díky boji dobra a zla ztratí vše. Vlastně to ani nebylo tím, že by byla Hermiona naivní. Takové věci prostě člověka jednoduše nenapadnou. Těžko by jí jen tak přelétlo přes mysl, že se všechno zhroutí jako domeček z karet, když si byla stoprocentně jistá nezničitelností pomyslných duševních hradeb. Počítali se ztrátami. Věděli, že vítězství nebude zadarmo. Přesto... Zaskočilo je to. Na to se nedá připravit.

Celou noc probděla. To se jí stávalo vždy po setkání s Charliem. Ležela na posteli v jeho mikině, převalovala se ze strany na stranu. Občas se zvedla do sedu, frustrovaně zafuněla nebo  skopala přikrývku do rohu své postele. Přemýšlela, jestli je i on vzhůru. Samozřejmě že byl. Trpěl nespavostí. Uvažovala, zda na Hermionu myslí. Obávala se, že ne. Ale přesto to byla hezká představa. Tak ráda snila, že i on vzpomíná na dny, kdy se skoro zamilovali.