„Nemůžeme jen tak přestat. V jejich světě můžeme rozšířit naše znalosti, dozvědět se o nich víc." Mayuri obhajoval výzkum svojí divize. Otevření portálu do světa shinobi by pro něj byl vrcholový okamžik slávy. Konečně by překonal Uraharu. „Jsme blízko, na co teď výzkum ukončit? Máme výsledky."

„Zahráváme si tu s cizím světem. Neuvidí nás tam rádi. Moje zástupkyně se ke všemu nechce vrátit. Chce zůstat tady a dál sloužit Seireitei."

„Není shinigami."

„Nezemřela."

„Dost!" Počínající dohadování přerušil rázný hlas Velícího kapitána.

Ztichli, ochotní ihned bránit svoje názory.

„Jste jako malé, rozhádané děti. Kapitáne Kurotsuchi, mají pravdu. Tenhle výzkum je nebezpečný. K tomu, že ta dívka stárne..." oči Velícího utkvěly na Hitsugayovi. „Máme možnost udělat z ní shinigami, jednu jedinou. Projde si bolestmi nebo zemře, aby se stala platnou součástí Seireitei. Kapitáne Hitsugayo, jste si s ní blízký. Uděláte to vy."

„Co mám udělat?" Netušil, o co půjde.

„Poskytnete jí vaši vlastní krev. To je vše. Buď to přežije nebo zemře."

Rozhostilo se ticho. Nikdo z kapitánů nepromluvil.

„Jak přikazujete," neměl na výběr. Souhlasil nerad.

***

Zaklepal. Šel na pátou divizi.

Otevřela. Mlčky ho pustila dovnitř.

Shinji jí to musel říct, poznal to z jejího výrazu i strnulých pohybů. Musel něco říct, nevydržel to napjaté ticho. „Nemusíš to dělat."

„Ne? Mají pravdu. Jak bych tu měla žít a den za dnem se blížit smrti? Jsem shinobi, ale jestli jde jen o to vypít krev... udělám to. Chci být jedna z vás se vším, co to obnáší. Nehodlám couvnout, to nechtěj." Narovnala shrbená ramena.

Překvapila ho. Byla si tím, co chce, tak jistá. Pootevřel ústa k protestu.

„Nepřemlouvej mně," špitla. „Udělám to, ať chceš nebo ne. Je to můj život a všichni rozhodovali místo mě. Chci se začít rozhodovat sama." Natáhla během mluvení ruku.

Povzdechl si. „Doufám, že víš, co děláš," podal jí lahvičku. Zašplouchala v ní rudá tekutina. Jeho vlastní krev. „Sedni si, než se napiješ. Nemám tušení, co to s tebou provede."

Poslechla ho, otevřela lahvičku. Přičichla k ní. Byla to prostě krev, nic jiného. Napila se, jen krapet, než na další lok vyprázdnila lahvičku celou.

„Účinek se asi nedostaví..."

Zachytil ji, když se sesula na stranu. Pohled měla roztěkaný, puls mělký. Uložil ji na postel. „Nehnu se od tebe na krok." Věděl, že teď ho neslyší.

Bojovala o přežití.

***

Potácela se na rozhraní. Nevnímala, že jejím tělem cloumají bolestivé křeče. Několikrát by spadla z postele, kdyby ji Toushiro nedržel. Z úst jí vytékala krvavá pěna, provázky slin. Třísnily její tváře a bradu.

Její mysl zatím bloumala. Procházela tmou. Neviděla žádné světlo. Byla jen tma a ticho. Nikde nebyl žádný paprsek, který by prozářil temnotu. Byla sama, ztracená v temnotě, která ji svírala, dusila.

Jsem tu sama. Nikdo mi nepomůže. Co mám dělat? Jak se dostanu pryč? Co... Ne! Musím si poradit sama. Nechci umřít. Neumřu! Tohle zvládnu. Přežila jsem mise i válku. Nadechla se.

„Neumřu! Já neumřu!"

Tmou pronikl paprsek světla. Ukazoval cestu. Maják.

Rozběhla se za paprskem. Běžela vpřed a světlo zesilovalo. Vyběhla na kopec zalitý slunečním světlem. Vpředu uslyšela hlasy. Pomalu a tiše obešla dřevěné stavení, malý dům. Zaposlouchala se.

„Ach jo! Posloucháš mě vůbec, Shiro-chan?" hlas patřil černovlasé dívce.

„Říkal jsem ti, ať mi už neříkáš Shiro-chan!"

Hinata zalapala po dechu. Ten hlas přece znala. Vyklonila se zpoza rohu. Opravdu. Toushiro... a ta dívka... to musí být ta Hinamori. Na co se to dívám? Vzpomínka? Nejspíš. Kapitán je tu mladší.

„Budu ti říkat příjmením, až budeš chodit na stejnou školu jako já."

Mluví s ním tak přímo. Začínám chápat, proč mu chybí. Byla jako jeho starší sestra.

„Tak jo! Jak se tam mám dostat?"

Mluvili dál, ale Hinata už neposlouchala.

Slunce začalo zapadat, obloha se zbarvila do oranžova.

Zavřela oči, prostředí ji ukolébalo. Polevila v soustředění. Její okolí ztemnělo. Poplašeně se rozhlédla. Na moment se bála, že znovu uvízla v černotě bez světla. Nemohla se mýlit víc.

Do místnosti dopadalo slabé sluneční světlo.

Viděla dívku připojenou na přístroj a množství jejích obvazů. „Hinamori..." vyděsilo ji to.

„Nechtěl bys... s ní trochu promluvit? Ona čeká, až ji zavolá někdo, kdo ji potřebuje."

„Já teď... bohužel nevím, co bych jí řekl."

„Teď?"

„Omluv mě."

To prostě odejde? Copak mu na ní nezáleží? Chtěla ho chytit za rameno. Zastavit ho.

„Kapitáne!" Její prsty prošly vzduchem.

„Zamlouváš se mi. Jsi odvážná. Dříme v tobě oheň."

Vzpomínka zmizela. Tentokrát nepřišlo žádné světlo. Zůstal jen hlas. Cizí a přece ne.

„Ty mi budeš vládnout." Hlas zaduněl. Pozvolna se vytrácel.

Natáhla po něm ruku. V prstech ucítila kov. Zalapala po dechu. Svírala zanpakuto.

Tma se rozplývala.

Dokázala to. Přežila.

***