Zní letní louka.
Klímá odpoledne.
Zmatena vnímá jen svůj vzdušný šat,
tu zvolna z pádné etudy se zvedne
neklidná touha po pravdě, jež snad

by mohla přejít večer, nebo zrána
nebo už čeká, skryta blízko ní,
skrz okna vysoká, vším obtěžkaná,
k ní náhle pěstěný park zavoní,

pak skončí, vzhlédne ven a jak se dívá,
sní o románu, ruce na hrudi,
jasmín však rozhorleně zapudí,
ta sladkost se jí zdá až urážlivá.

- Rainer Maria Rilke

Zastavila se u dveří, otočila se k Charlesovi čelem a řekla: ,,Nebudu s tebou spát."
,,Cože?" zeptal se Charlie a trochu nejistě se usmál.
,,Dřív jsem to tak dělala, ale už taková nejsem. Nechci, abys vešel do mýho bytu v domnění, že jsem nějaká levná..."
,,To si nemyslím," skočil jí do řeči Charlie. ,,Vážně budu vděčnej za deku a místo na pohovce. Nic víc."
Pansy otevřela dveře a pustila Charlieho jako prvního. Vešel do velkého luxusního bytu. Mramorové doplňky kontrastovaly s ebenovým nábytkem. Charlie si v předsíni vyzul boty a jako omámený vstoupil do obývacího pokoje. ,,Sakra..." zašeptal. ,,Zmiňovala jsi, že tvoje rodina je bohatá, ale tohle jsem teda fakt nečekal." Pansy žasla nad jeho dětskou prostoduchostí. Nevšiml si, že tu nemá žádné polštářky, žádné vázičky, nic co by byt zpříjemňovalo. Viděl její bohatství, ale neviděl její osamělost a prázdnotu. Byl to byt. Nebyl to domov. Charlie přišel ke klavíru a zahrál zkusmo jediný tón.
,,Taky od rodičů. Chodila jsem celé roky na uměleckou školu," vysvětlila Pansy.
,,Takže hraješ na klavír víc než dobře," odhadoval Charlie.
,,To je ta ironie... Já na klavír nehraju. Chodila jsem na housle, ale rodiče si to očividně nepamatovali a bylo jim to jedno."
,,Mylně jsem se domníval, že jedináčci bývají rozmazlovaní..."
,,Ale to ano. Byla jsem vždy zavalena drahými věcmi, to nezastírám. Jen se mi dostávalo jiných věcí, než které jsem si přála." Láska a pochopení třeba, napadlo Pansy, ale neřekla to nahlas. ,,Dáš si něco k pití?"
,,Vodu. Děkuju."
,,Ty teda nejsi nijak náročný," poznamenala Pansy, když se otáčela směrem ke kuchyni.
,,Po alkoholu vždycky piju vodu, aby mi ráno nebylo zle. Přece jen už nejsem nejmladší a zvládám pití čím dál hůř."
Byl přesvědčivý. Pansy si taky nalila vodu a obě skleničky přinesla do obývacího pokoje. Usadila se do křesla, Charlie si sedl naproti na pohovku.
,,Máš to tu fakt pěkný. Takový... čistý."
Pansy se rozhlédla po bytu. Nejraději by tu čistotu a drahou krásu polila benzínem a zapálila. Nenáviděla to tu. Obzvlášť ode dnešního rána, kdy na ni z každého rohu volalo její osamění.
,,Děkuju," špitla a usrkla vody. Pak beze slova vstala a zmizela v ložnici. Vrátila se s polštářem a peřinou. Položila je vedle Charlieho.
,,Takže tady budu spát?" zeptal se Charlie a nic špatného tím nemyslel.
,,To jsme si snad už vyříkali," řekla ostře Pansy. Teprve poté jí došlo, že mu vůbec nešlo o snahu dostat se k ní do postele.
,,Jasně, vyříkali. Jen jsem se ptal. Možná tu máš víc pohovek, co já vim..." Pak dodal tišeji: ,,Vždyť já vim, že na takovou jako jsi ty, chlap jako já, nemá."
Pansy se nechápavě zamračila. ,,Jak to myslíš?"
,,Používá se ještě výraz vyšší liga? Jsi prostě až moc hezká a očividně bohatá. Já jsem věčně umazanej, košile mám ušmudlaný, ruce mi voní senem a hlínou... Sice jsem s tím spokojenej, ale lidi jako ty mě asi litujou a považujou za ubohýho."
,,To si o mě myslíš?" zeptala se Pansy a bojovala s pláčem. Boj vyhrála, neukápla jí jediná slza a navíc dokázala znít vyrovnaně, i když se jí duše třásla. ,,Nelituji tě, Charlesi. Závidím ti tvou svobodu a tvůj klid. Mám sice čisté nehty a voňavé peřiny, ale moje nitro je samá skvrna."

((úžasné ilustrace: annamachtart ))