Pokoj je šedomodrý
s nádechem čehosi posvátného
Pod oknem dokořán postýlka kolébka stůl
Pod oknem zhasnula maminka
v pokoji s nádechem zeleného
plakaly ruce a teď je nás půl

- Daniel Srb

Probudila se na lůžku. Chvíli musela přemýšlet, kde a proč se nachází. Když jí to došlo, její tvář se zkrabatila. Necítila žádnou bolest, takže to skončilo špatně. Podívala se na své ruce, které byly umyté. Za nehty ale krev zůstala. Dívala se na hnědorudé skvrnky. Kdyby mohla, plakala by. Jenže byla neskutečně slabá. Slzy se jí hromadily v koutcích, ale ona nedokázala mrknout, takže se slzy držely v hrázích jejích očí. Tolik se jí chtělo křičet. Mohl to být jen sen, jenže ta bolest v její hrudi byla příliš skutečná. Její děťátka byla mrtvá. Její maličké holčičky...

,,Jak vám je?" zeptala se lékařka. Pansy se dívala jiným směrem. Jak se mohla opovážit takhle se ptát? Myslela si snad, že Pansy odpoví, že se nikdy neměla lépe? Proč se s ní vůbec snažila ta lékařka komunikovat, když očividně neměla potuchy, co Pansy zažívá? K čemu jí byl její lhostejný zájem? Nebo spíš mírný nezájem? Pansy moc dobře věděla, že jí lékařka chce pomoct. Taky věděla, že je teď na svět příliš přísná. Jenže trpěla a neuměla s tím nic udělat. ,,Podle všech testů jste v pořádku. Necháme si vás tu ještě dva dny, abyste se plně zotavila," pokračovala lékařka, když poznala, že Pansy nepromluví. Dva dny? Má snad Pansy za dva dny zapomenout na to, že v jejím těle byla děťátka a teď už nejsou? Nejraději by skončila na psychiatrii. Představovala si, jak leží celé dny na lůžku a bere prášky, které otupí její smutek. Měla by dostat sedm let jako truchlící období. Možná, že sedm let by bylo moc krátkých.
,,Máte tu návštěvu, možná vás potěší," pravila nakonec lékařka a odešla. Dveře se opatrně otevřely. Pansy se bála, aby to nebyli její rodiče, ale už to jemné otevření dveří značilo, že jde o Charlieho. Jen on uměl otevírat dveře tak něžně. Nepodívala se na něj. Nedokázala se na něj podívat. Umřela by. Sedl si k její posteli a kousl se do rtu. Vypadala tak slabě. Sklopil zrak a zašeptal k podlaze: ,,Je mi to líto."

Mlčeli a každý koukal jiným směrem. ,,Čekal jsem celou noc, prosím, aspoň se na mě podívej," zažadonil Charlie. Její oči se smilovaly, pohlédla do jeho ztrápené tváře. Oběma tekly po tvářích slzy. Natáhla ruku a položila ji na hřbet jeho ruky.
,,Studíš," poznamenal Charlie smutně a tiskl její malou ručku ve své. Hřál ji. Pansy si byla jistá, že si jeho hřejivou lásku nezaslouží. Neměl o ni pečovat, neměl se o ni zajímat, neměl ji milovat. Nic nedokázala. Nebyla dobrým člověkem. Neuměla být dobrou partnerkou. A očividně jí nemělo být ani dopřáno být matkou.

,,Měla by ses napít," řekl Charlie po určité době (v pokoji nejspíš někde byly hodiny, slyšela jejich tikání, ale netušila, kde jsou), pustil ji a došel nalít z kohoutku vodu. Podržel Pansy skleničku u úst a ona si malinko lokla. Voda pročistila její rozedrané hrdlo. Teprve při svlažení jejích úst si uvědomila, jak jsou její rty popraskané. Určitě vypadala odporně. Styděla se za sebe, pohrdala sama sebou. Políbil ji na čelo a upravil její zpocené vlasy. ,,Požádám o neplacený volno. Během dneška si to zařídím," informoval ji Charlie. Pansy nevěděla, jestli vůbec touží po jeho přítomnosti doma. Chtěla být sama. Jenže nechtěla mluvit, takže mlčela. Nevymlouvala mu to. ,,Jo, mimochodem... Tak trochu jsem poslal tvoje rodiče do háje, nejspíš si budou stěžovat..." řekl Charlie a nervózně se podrbal ve vlasech. Pansy se nedokázala usmát, ani mu nic povědět a tak ho chytila za ruku a pevně ji stiskla. Přikývla na znamení, že udělal dobře.
,,Trochu jsem se bál, že mi za to vynadáš," odvětil na její nevyslovenou odpověď. Pansy nepatrně zavrtěla hlavou. Udělal správně. Pohladil ji po vlasech. ,,Vrátím se za tebou zítra," slíbil a odešel.