Věnováno  RasenGenaCZ

Ani nevím jak dlouho jsem v pokoji byla. Z vyčerpání z pláče a myšlenek jsem v nestřeženou chvíli usnula a vzbudilo mě až  zakručení v břiše, které bylo dosti otravné. Když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že je skoro půl desáté večer.  Trochu mě to překvapilo. Mnohem více mě překvapil klid a ticho, které v domě bylo. Katherine se moc tiše chovat neuměla, tedy pokud nespala. A ani tak jí to moc nešlo. Dokázala slušně chrápat a vzbudilo by to snad i mrtvolu. S trochou bolesti jsem se zvedla a opatrně se přesunula na vozík. Bylo znát, že jsem si nevzala léky a ty jsem měla v jídelně na stole. Díky vozíku jsem se nedokázala pohybovat tak tiše jako dříve, věděla jsem, že jí vzbudím, ale leky pro mě byli důležité. Co nejtišeji jsem odemknula a dveře otevřela. Všude byla tma. Jen z obýváku se ozýval hlas televize.

,, Potřebuješ léky, nemusíš s ní mluvit," řekla jsem si pro sebe a pomalu se vydala do jídelny. Když jsem projížděla kolem obýváku, všimla jsem si, že si ustlala na gauči a spí. Nechápala jsem to, v domě byl ještě pokoj pro hosty a přesto si ustlala na gauči. Dojela jsem do jídelny a z platíček si vyndala potřebné léky. Teprve v kuchyni jsem si uvědomila, že mám nemalý problém. Vše bylo vysoko a já neměla šanci se k tomu dostat.

,, Sakra, ona ví, že se bez ní neobejdu. Nedostanu se ani ke skleničce," šeptla jsem naštvaně a zajela si rukou do vlasů.,, Koupelna. Jasně, je tam hrníček s kartáčky," zaradovala jsem se a vítězně se usmála. Z ledničky jsem vzala pouze trojúhelníky se sýrem a ze sáčku tři rohlíky. Když jsem vše odvezla do pokoje a vrátila se do koupelny, něco  mi nesedělo. V koupelně se svítilo a bylo vše připravené. Překvapilo mě to, ale neřešila jsem to. Dveře jsem za sebou zamknula a udělala rychlou hygienu. Přitom jsem neustále přemýšlela nad tím, co se za celý den událo. Mrzelo mě její chování a rozhodně jsem to nehodlala nechat jen tak. Když jsem měla hygienu za sebou, zapité léky a projížděla jsem kolem obýváku, všimla jsem si, že nespí.

,, Stacey, můžeš jít za mnou? Ráda bych to nějak vysvětlila," ozvalo se z obýváku a já se zastavila.

,, Není, co vysvětlovat. Řekla jsi to dost jednoznačně. Jsem děvka, která si neváží toho, co má. Řekla jsi více než  dost!" řekla jsem se zvýšeným hlasem a hodlala pokračovat do pokoje.

,, Moc dobře víš, že sem to tak nemyslela," odpověděla a chytla mě za vozík a otočila si mě k sobě.,, Prosím, vím, že jsem to přehnala, ale to ty taky,"  pokračovala a já v jejích očích zahlédla slzy. Klečela předemnou na kolenou a sledovala mě. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou, couvla a zhluboka se nadechla.

,, To nemyslíš vážně, že ne? Já jsem něco přehnala? Asi bys mela přemýšlet než něco vypustíš z pusy," odpověděla jsem a než stačila nějak zareagovat, otočila jsem se a odjela do pokoje. Než jsem zavřela dveře, všimla jsem si, že pořád sedí na zemi.,, Běž spát," dodala jsem a dveře zavřela. Pro jistotu jsem je zamknula a vzala si talíř s rohlíky a sýrem. Vedle talíře byl hrníček s čajem, kterým jsem také nepohrdla a dala se do jídla. Někdo by mi mé chování vyčítal, ale měla jsem svojí hrdost. Nehodlala jsem jen tak ustoupit. Obzvlášť ne v této situaci. Bylo potřeba, aby si uvědomila svojí chybu a přestala obviňovat i druhé.

,, Stac, vždyť se tolik nestalo. Pusť mě k sobě a promluvme si," ozvalo se za dveřmi. V hlase byl slyšet pláč a krátké popotahování. Ale tohle už na mě dávno nefungovalo. Byla jsem na ní naštvaná a její slzy byli oproti těm mým nic.

,, Nerozumíš větě, jdi spát?! Nech mě sakra napokoji! Rozumíš?" zakřičela jsem už téměř z posledních sil a poté se zakousla do rohlíku.

,, Dobře, víš kde mě najdeš," odpověděla a já zaslechla vzdalující se kroky.

,, Neměj obavy, děvka tě rozhodně hledat nebude," řekla jsem spíše pro sebe a napila se čaje. Musela jsem uznat, že ho měla dobrý, ale nic, co by mi dovolilo zapomenout.

Díky za přečtení této kapitoly a děkuji i za obdržené hlasy :-) jste skvělý :-)