Ležela jsem na zádech a dívala se do stropu. Měla jsem strach z toho, co se bude dít. Vlastně jsem nevěděla, co jim budu moct říct, protože z nehody jsem si nic nepamatovala.

„ To bude v pohodě, zlato. Jen mi řekneš, co se stalo a budeš mít klid," řekla Katherine a políbila mě na tvář. Jen jsem se pousmála a otočila hlavu jejím směrem. Zadívala jsem se jí do očí a pousmála se.

„ A v tom je ten problém. Já, nevím jak se to stalo. Nepamatuji si to," odpověděla jsem a stulila se do její náruče. Objímala mě a přitom jednou rukou hladila po zádech.

„ Tak jim povíš tohle a dají ti pokoj. Ale teď na to nemysli a pojď spát. Až si tě policie pozve, pojedu tam s tebou a budu tě držet za ruku, ano?"

„ Dobře, děkuji," odpověděla jsem a zavřela oči. Bylo to příjemné vědět, že tu někdo pro mě. Bylo příjemné usínat v jejím náručí. Ráno mě probral mírný chlad, který šel od okna.

„ Zavři to okno! Je mi zima," řekla jsem a pomalu otevřela oči. Zaslechla jsem kroky a poté zvuk zavření okna.

„ Spokojená?"

„ Ano, v kolik vyrazíme?" zeptala jsem se a otočila se směrem ke koupelně.

„ Asi za hodinu, ale dám ti dost času, aby jsi se dala dohromady. Chceš si dát vanu? Nebo až na další zastávce?" zeptala se mě a já se usmála. Byla tak milá a ochotná, ale to jsem opravdu nechtěla. Musela jsem tyhle věci zvládat sama.

„ Ne, nechci si dát vanu. Zabalím se, vezmu si léky a vyrazíme. Ať jsme tam, co nejdříve."

„ Dobře, je to tvoje volba. Dojdu to na recepci zaplatit a hned jsem zpět," odpověděla Katherine a než jsem stačila něco říci, byla pryč. Opatrně jsem vstala a sáhla po oblečení, které jsem měla vedle postele. Oblékla jsem svoje upnuté kalhoty a natáhla tričko. Vzala jsem si přes to ještě mikinu a zapila si potřebné léky. Chvílemi jsem přemýšlela nad tím, že bych zavolala Jess nebo Lucy. Vlastně jsem se s nimi ani nerozloučila a celkem mě to mrzelo. Vzala jsem do ruky telefon a našla telefonní číslo, které patřilo Lucy. Chvíli jsem si s telefonem prohrávala, ale nakonec jsem ho uložila do kapsy a zakroutila nad tím hlavou. Byla jsem v tomhle možná srab, ale výčitky jsem znovu slyšet nepotřebovala.

„ Můžeme tedy jet, když už jsi připravená?" ozvalo se zamnou a já sklonila hlavu.

„ Chtěla jsem zavolat Lucy a omluvit se, rozloučit, protože tohle jsem neudělala. Ale nedokázala jsem to číslo ani vytočit," řekla jsem a otočila vozík ke dveřím. Pomalu jsem dojela až ke Katherine, která ke mě poklekla a usmála se.

„ Chce to čas. Teď je toho na tebe moc a ty potřebuješ klid. Potom možná odvahu sebereš a zavoláš jí. Jen si nejsem jistá, že se máš za co omlouvat," odpověděla a já souhlasně kývla hlavou. Poté mi podala tašky a já je položila na své nohy. Zavřela za námi pokoj a společně jsme se vydaly ven, kde měla Kath auto. Nasedla jsem do auta a počkala až Kath dá do kufru vozík s taškami.

„ Klidně zavři oči a spi, čeká nás dlouhá cesta," řekla jakmile vlezla do auta a nastartovala.

„ Nechce se mi spát, budu vzhůru. Mám strach z té policie, co když mě zavřou, nebo tak něco?"

„ Proč by to dělali? Jen se tě na něco zeptají a zase pojedeme domů. Vůbec se tím netrápila," řekla a rozjela se. Potom mě chytila lehce za ruku a usmála se.