Než Scott přemluvil Hannu, aby jim poslala vrtulník a než Hanna přemluvila pilota, aby pro ně zaletěl, uběhla snad celá věčnost. Rayův tým mezitím našel místo k jejich naložení a připravil také Natea. Bylo domluveno, že pilot nebude přistávat, ale shodí jim záchranná lana. Nejprve zvedli na palubu raněné a poté po dvojicích i zbytek týmu.

Při samotném letu všichni mlčeli. Jen zdravotník, který přiletěl s týmem Charlie z Bagdádu, a kterého Hanna zřejmě nahnala narychlo i do tohoto vrtulníku, se snažil, stejně jako před chvíli Ray, vytáhnout z Ryana Diaze, co se stalo a kde všude je zraněný. „Já to nějak zvládnu," zněla jeho nejdelší odpověď. „Spíš se sakra podívejte na tu jeho nohu." Zdravotník Nateovu holeň samozřejmě prohlédl a zafixoval jako první, ale když viděl, že u Diaze nepochodí, zase se k ní vrátil. Narozdíl od něj Clarence alespoň neodmlouval. Nikdo si nebyl ani zcela jistý, že doopravdy vnímá, přestože oči měl pootevřené.

„To, že odmítáš pomoc není doopravdy moc hrdinské, víš?" naklonil se k němu Ray.

Diaz ho zpražil pohledem puberťáka, kterému jeho rodič říká, jak se má a nemá chovat. 

Zbytek letu proběhl v tichosti a když přistáli bez dalších komplikací zpátky v táboře, mohl Ray s určitostí říct, že se nepřítel stáhl. Co však stačil za dobu svého útoku napáchat, se rovnalo katastrofě. Tábor bude muset projít rozsáhlou a nákladnou rekonstrukcí a Ray tak trochu pochyboval o tom, že to na velitelství budou chtít přiklepnout. Bylo to moc peněz na příliš postradatelnou oblast. Ano, vedly tudy pašerácké stezky, které zásobovaly zbraněmi celou zemi, ale těm mohli udělat přítrž jinde. Bude záležet na tom, jak to posudková komise a strategické vedení zhodnotí. A taky bude záležet na rozpočtu, blížily se volby a nikdo nebude chtít navyšovat výdaje kvůli nepovedené akci agenta CIA, který tady ani neměl, co pohledávat. Sečteno podtrženo se nepřátelům podařilo konečně vyštvat Američany z těchto hor.

Když pak vynášeli Natea z vrtulníku, přišel se na něj podívat celý tábor. Nastalo opět hrobové ticho jako když přivezli seržanta Szimanskiho a Carterovou. V Rayovi všechny ty šokované obličeje probouzely pocit zadostiučinění. Schytal to daleko víc než vy, tak se k němu chovejte slušně! měl chuť říct, ale zatnul zuby a mlčel.

Dispečer Garry pak věnoval Diazovi svoje žabky, protože jeho chodidla byla tak oteklá, že si nemohl nazout boty. Nicméně si zarputile stál za svým, že do provizorně zbudovaného zdravotnického stanu, dojde po svých.

„To ten hajzl Abdul, Diazi," vysvětloval mu Frank McDonald, když ho bez ptaní vzal pod paží a spolu s Rodriguezem mu pomáhali ke stanu.

„Já vím, Franku."

„Jak to můžeš vědět sakra! Co ty můžeš vědět, vždyť jsi u toho nebyl."

„Hele, uklidni se," vložil se do toho Rodriguez. „Slyšel jsem, že se s tebou Sanem nevrátila. To jako vážně? Myslíš, že patřila k Abdulovi?"

„A víš taky, že je Zrzek mrtvej?" jel si dál svoje Frank. „A víš, kdo ho zabil?"

Na malý moment viděl Ray na Diazově tváři šok. Nic však neřekl. Ta emoce se vsákla do jeho nitra a tam zůstala spolu s dalšími. Ray si dokázal jasně představit, jak tam teď spolu všechny víří, kopou do sebe a způsobují tomu klukovi bolest. To nebylo dobrý. Raději se nenápadně vydal za trojicí vojáků, aby byl na blízku, až se to všechno z Diaze vylije jako láva z rozbouřené sopky.

„Franku, nech toho," zasyčel Rodriguez.

Na Frankovi šlo jasně poznat, že narozdíl od Diaze jeho chvíle nastala právě teď. Potřeboval se vyventilovat, vypustit to všechno ven. „Zasranej Abdul! Celou dobu se s ním kámošíš a on nás v tom pak nechá. Chápeš to, Diazi? Ten tvůj kámoš za všecko může!"

„Očividně to nebyl můj kámoš, Franku."

Frank se potrhle zachechtal. „A tys to přehlížel naschvál, nebos byl jen tak blbej? To sis jako ničeho nevšiml? Že má telefon, že se ve vesnici baví s divnejma lidma? Hodil po Zrzkovi posranej šutr a on je teď mrtvej, Diazi!!"

Ray mohl vidět, jak se Ryanovi zatřásla ramena a zhluboka polkl. A pak ta emoce zmizela stejně náhle jako se objevila. Zatraceně, tohle umění by se rád někdy naučil. Všechny ty špatné zprávy prostě překousnout, spolknout a fungovat dál.

„Franku," zavrčel na něj už rozčílený Rodriguez. „Nech ho na pokoji, Ryan za to nemůže."

„Naserte si oba dva," zaprskal Frank a pustil Diazovu paži. Vytočil se na patě, aby zamířil pryč, ale málem se srazil s Rayem.

„Omlouvám se, pane," zamumlal a rychlým krokem pelášil k vrtulníkům. Ray si ani neuvědomil, že nasadil svůj ledový, odstrašující výraz. Asi se to muselo stát někde uprostřed toho, když Frank začal zvyšovat hlas.

Nyní se na něj však upíral Diazův pohled a když se spolu střetli, přísahal by, že to ve vzduchu zajiskřilo. Sophie mu vždycky říkala, že když chce, dokáže lidem zmrazit srdce pouhým pohledem a že než ho víc poznala, upřímně ji to děsilo. A on nyní věděl, jaký to musel být pocit. Pokud z jeho pohledu sršel mráz, pak z toho Diazova střílely jiskry. Nebyl to však přímý plamen, který by člověka sežehl. Byl to doutnající žár skrytý pod rozžhavenými uhlíky. Přímo člověka neohrožoval, jen ho varoval, že stačí špatný krok a bude zle. Děsivá podívaná.

„Co po mně zase chceš?" zavrčel Ryan. Ještě stále měl na paměti tu scénu ve vrtulníku. 

Ray ho však tentokrát nepřišel peskovat. Pokrčil rameny. „Jen chci vědět, že jsi v pořádku."

„Cítím se dobře."

„Tak to je fajn."

Rodriguez se zamračil. Cítil, že by se atmosféra mezi nimi dala krájet a rozhodl se ji trochu odlehčit. „Vy jste od Sealu, že?"

Ray přikývl.

„To je hustý," uznal. „Taky nemáte jmenovku, ani odznak s číslem týmu."

„To nemám," přiznal.

„Jste DEVGRU, že jo? Bývalej Seal tým šest. Jdete po Bin Ládinovi."

Ray se pousmál a zavrtěl hlavou. Rozhlédl se po táboře a zastavil se až na lidech ze svého týmu. Stáli zrovna okolo Hannina stolu a nad něčím vášnivě debatovali. „Je to složitější."

„Tak mi o tom povězte."

„Nevím víc než Washington Post nebo New York Times."

„To jsou určitě kecy," zazubil se Rodriguez.

Ray pokrčil rameny. Ten chlapík byl sympatický a podařilo se mu trochu uvolnit i Diaze. Minimálně se přestal mračit a vyhrožovat pohledem. Obezřetnost ho však neopustila. Věděl, že si Ray nepřišel pokecat o své hvězdné kariéře.

„Chtěl jsem ti poděkovat za Natea," řekl bez přízdob Ray a znovu se zahleděl na Ryana. „Myslím, že by to dneska dopadlo jinak, kdyby tě tam neměl."

Ryan mlčel, jen neznatelně kývl bradou.

„Rodriguezi, mohl bys nás prosím nechat o samotě? Dovedu Ryana do stanu."

Rodriguez si významně prohlédl svého kolegu. „Zaprodám ho jedině když se mi pak podepíšete."

„Nemůžu se nikomu podepisovat," zavrtěl hlavou Ray.

„To znamená, že jste šestka. Nemůžete se mi ani představit jménem, že?"

„To jsou fámy. Jsem Ray Clark," natáhl k Rodriguezovi ruku a on mu ji pevně stiskl.

„Emilio Rodriguez."

Ray se usmál. „Vlastně jeden odznak mám," řekl. Sáhl si na levé rameno, kam Rodriguez ze své pozice nedohlédl a sloupl ze suchého zipu nášivku s orlem a trojzubcem. Byla špinavá od prachu a krve, jak pomáhal Diazovi v chůzi, když přišli na to, že nemá boty. Rodriguez však vypadal nadšeně. „Je tvoje, jestli chceš."

„To je jasný, že chci," hmátl po ní dychtivě. „Děkuju!"

„Není zač."

„Aspoň něco dobrýho na tomhle zkurveným dni," zabrblal a jeho pohled zalétl k Humvee, kterým přijeli a uvnitř kterého právě leželo mrtvé tělo jeho seržanta. Zavřeli ho tam, aby na něj kluci neviděli a nedeprimovalo je, ale všichni stejně věděli, že tam zůstalo a odmítali s tím autem odjet pryč. Nechtěli se ho ani dotknout. Pro ně to už nebylo jen auto, ale chrám. Ani samotný Barlow se neopovážil nikomu rozkázat, aby ho přeparkoval. A tak stálo přímo před vrtulníkem, zavazelo a zaclánělo, ale s tím už se nějak smířit dokázali.

„Asi půjdu pomoct klukům naložit raněné," pověděl po chvíli. „Měl by prý přiletět další vrtulník se zdravotníky."

Ray pokýval hlavou a v tichosti vyčkal, dokud Rodriguez nezmizí. Potom vykročil k Ryanovi. Chtěl ho chytit pod paží, ale voják ucukl. „To je dobrý, díky."

„To ses náhodně rozhodl, že mě budeš nenávidět, nebo jsem něco podělal?"

Ryan se rozešel belhavou chůzí ke zdravotnickému stanu. „Něco po mně chceš," řekl. „A já nevím co."

„Máš pravdu. Ale za to, že ti pomůžu dojít do stanu tě nemůžu přece vymáhat, ne?"

„To sice ne. Ale chceš na mě být hodnej, abych pak já byl pak hodnej na tebe a udělal to, co po mně chceš, ať už je to cokoliv."

„Máš pocit, že na tebe jsou lidi milí jenom když něco chtějí?"

„A ne snad?"

„Co tví přátelé, kteří ti pomáhali přede mnou?"

„Chtěli vědět, co se stalo. A taky potřebovali někomu říct, co se stalo jim."

Ray se pousmál. „Nemůžeš být na ně tak přísný. Každý děláme něco z nějakého důvodu, většinou sobeckého. Chtěli z tebe dostat, co se stalo, ale taky ti chtěli pomoct. Jinak by se prostě jen zeptali a odešli. Nemůžeš to brát tak, že tě všichni využívají."

Ryan se zastavil a zdálo se, že se zamyslel. „Víš," zamumlal. „Znal jsem někoho, kdo dělal věci čistě proto, že mu záleželo na druhých. Mohl jsem se snažit jak chtěl, abych našel nějaký skrytý záměr, ale on prostě neexistoval. Strašně dlouho mi to vrtalo hlavou."

„A na co jsi přišel?"

„Že jsem vážně kretén," přiznal nahlas Diaz. „Představ si, že celý život jíš jenom syrová vajíčka a pak ti někdo nabídne omeletu s rajčaty a bazalkou a tak. Prostě jsem se toho lekl. A teď když jsem poznal omeletu, tak taky hnedka poznám, když je někdo vejce."

„A kdo byl ta omeleta?"

„Ty určitě ne," ohradil se Ryan. „Takže co po mně chceš?"

Ray nevěřil, že vede tuhle stupidní konverzaci s člověkem, který ještě před hodinou uprostřed hor vypadal, že pobil armádu nepřátel a ještě jednu armádu pobije, bude-li to potřeba. Ray si uvědomil, že ačkoliv je Diaz jakkoliv nebezpečný a nevyzpytatelný, pořád je to v jádru jenom kluk, který není zvyklý jíst omeletu.

„Abychom byli spravedliví, tak podle mě nejsem vejce," pokračoval Ray v jeho hře. Bylo to v jistém ohledu zábavné a osvěžující. „Nejsem sice ani omeleta, ale mohl bych být vejce natvrdo, to se dá taky sníst. Chci se tě na něco zeptat, to jo, ale taky ti chci pomoct do stanu a ujistit se, že jsi v pohodě. Připomínáš mi jednoho kamaráda. Taky všechno dusil v sobě a když se toho nakumulovalo moc, bylo to dost špatný."

„Co se mu stalo?"

„Chtěl se zabít."

Ryan zavrtěl hlavou. „K tomu se nechystám."

„Já vím, ale i tak..."

„Takovej já prostě jsem, chápeš? Beru věci tak, jak jsou. Je mi z toho blivno, vážně, připadám si docela dutě jako takový to defektní vejce bez žloutku, ale nic, co se stalo už nezměním."

Ray se snažil nepousmát nad tím, jak se oba neustále drželi vajíček, protože Ryan Diaz najednou vypadal smrtelně vážně.

„A tahle ta nálada, ta dutost, jednou přejde," řekl. „Buď přejde, nebo se stane nějaká další katastrofa, která to přebije a pak se budu zase soustředit na ni. Prostě to není trvalé."

„Stává se ti hodně katastrof?"

„Já jsem chodící katastrofa," přiznal a rozhodil rukama. „Říká to i moje matka."

„To ta moje říká taky."

„Jenže tvoje to určitě v jádru nemyslí vážně," opáčil. „Ta moje jo."

„To mě mrzí, Diazi," pověděl Ray. „Třeba bych ti mohl nějak pomoct, kdybych věděl..."

Ryan zavrtěl hlavou. „Armáda mi pomáhá. Drží mě dál od problémů. To stačí."

Ray se zamyslel. Pokud ho armáda drží pohromadě, pak musí mít nějaké problémy doma. „Odkud jsi?"

„Z Chicaga."

"To je široký pojem."

„Englewood."

Ray si dlouze povzdechl. „No jo, ty východní čtvrti. Skoro deset tisíc spáchaných zločinů na sto tisíc obyvatel. Šance jedna ku desíti, že se staneš něčí obětí," prohodil konverzačně. Diaz nebyl ten typ, který potřeboval být litován, a Ray to respektoval. Stejně si to chytračení ale nemohl odpustit. „Moje holka miluje statistiky. Víš, jak si stojí třeba takový Bagdád? Nebo Kábul?"

Šlo vidět, že Ryan trochu povolil. Ray se příliš nerýpal v jeho záležitostech a to oceňoval. „Jak?"

„Mnohem hůř, trojnásobně až čtyřnásobně víc. Sophie poslední dobou nedělá nic jiného, než že se na to snaží upozornit veřejnost. Asi těmto zemím nakonec nepomáháme tak dobře, jak si myslíme, co?"

Diaz pokrčil rameny, ale Ray už znal ten jeho výraz, když ho něco zasáhlo. Strnul v obličeji, zhluboka polkl a pak tu emoci vtáhl do sebe. A znovu se vrátil ke své obvyklé netečnosti. „Sophie je hezké jméno."

„Hezké jméno pro hezkou holku," souhlasil Ray. „Čeká na tebe nějaká holka doma?"

„Ne." Ta odpověď byla tak razantní, že se neopovažoval vyptávat dál. „Takže to znamená, že jsi ty i tvoje holka proti invazi na střední východ?"

„Já nevím," pokrčil Ray rameny. „Má to spoustu úskalí. Jednoznačný názor nemám."

„Já jsem pro," pověděl Ryan, jako by na tom ani nezáleželo. „Jinak bych neměl práci."

Ray se na něj zahleděl. Tušil, že lže. Podle toho, jak reagoval na jeho statistiky měl k téhle zemi na někoho jako on dost osobní přístup.

„To ti ani trochu na Afghánistánu nezáleží? Na všech těch lidech? Zrovna ty, pokud pocházíš z Englewoodu, bys jim měl rozumět jako nikdo jiný tady. Jsou pořád ve válce. Stejně jako vy doma. Na vás se občas přijedou podívat policajti a na ně zase my. Ale pak zase odjedem, přijede jiná patrola a udělá to samé. Pořád dokola. Oni ale nikam odjet nemůžou. Buď se do toho násilí zapojíš nebo to schytáš."

Diaz přimhouřil oči. „Odkud jsi ty?"

„Kdybych ti to řekl, tak se se mnou přestaneš bavit," odpověděl vyhýbavě Ray a zasmál se. Pak ale zvážněl. "Poslouchej, Ryane. Za to, cos dneska pro Natea udělal, možná dostaneš nějakou medaili. Tahle katastrofa se bude medializovat, protože váš dispečink zavolal na nouzovou linku do Bagdádu a ta není šifrovaná. Na sto deset procent o tom už vědí ve Foxu nebo CNN. Nějaký novinář teď v New York Times píše článek a veřejnost bombarduje Pentagon dotazy. A protože oba víme, že Nate tu neměl co dělat, budou od něj chtít na velitelství odtrhnout pozornost. A protože znám tyhle triky našeho velmi důmyslného oddělení styku s veřejností, myslím, že budou chtít využít tebe. Ať už se stalo cokoliv, budeš hrdina Ameriky, který se obětoval za svého velitele a zachránil ho. Já za něco podobného kdysi dostal metál a vodotěsné hodinky od Rolexu. Drahá věcička. Nakonec jsem je stejně dal Sophii, protože chodí každou středu plavat a vždycky se zapomene a přetáhne limit. Ale to je jedno. Prostě jsou to dost drahý hodinky, můžeš je prodat a odstěhovat se někam, kde se na tebe nebudou lepit problémy. Třeba do Kanady, co já vím."

Ryan k němu vzhlédl. Přece jen byl pořád o hlavu menší než on. „Proč mi to říkáš?"

„To je moje rada. Prostě se tomu nebraň, až to přijde. Nevyháněj reportéry, dělej rozhovory, rozdávej podpisy a nech si za to dobře zaplatit. A pak, až dostaneš ty hodinky nebo televizi, peníze nebo co já vím, co teď k těm oceněním rozdávají, tak toho využij."

Ray poznal, že je z té nadcházející mediální pozornosti trochu vyděšený, ale taky poznal, že o tom bude přemýšlet. Ulevilo se mu. Pokud tomu klukovi dokáže zlepšit život, pak tahle nečekaná mise nakonec nebude tak na pendrek.

„Taky bych ale chtěl pomoct Nateovi," přiznal po chvíli. „Pokud si tohle doma někdo odskáče, pak to bude on. Potřeboval bych od tebe vědět, kdo ho sem poslal. Někdo mi tady řekl, že jsi z celého tábora věděl nejvíc."

Ryan přikývl. „Co bys potřeboval vědět?" zeptal se překvapivě ochotně.

„Kdo ho sem poslal a co tady měl za úkol zjistit?"

Nebylo toho moc. Zatímco mu Ryan vyprávěl to málo, co si zapamatoval ze zelené složky, kterou mu Clarence předal, stačili dojít ke zdravotnickému stanu. Tam se zastavili a dlouho mlčeli. Zařadili se do fronty, která je sledovala jako nějaké zjevení z pekla. Ray poznal, že jsou všichni upřímně zděšení. Nebylo divu. Diaz vypadal dost zbědovaně, kulhal, sem tam zachraptěl a pořád se celý třásl. Přesto všechno dokázal myslet s chladnou hlavou a odpovídat na otázky.

„Tu zelenou složku máš ještě u sebe?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Clarence si ji vzal zpátky."

A v jeho kanceláři taky nic nenašel, pravděpodobně se všech materiálů zbavil. To jen dokazovalo, že to celé drželi pod pokličkou. „Hmm."

Nastala další chvíle mlčení. Ray se utápěl ve svých myšlenkách a Ryan zase ve svých. Možná spolu zrovna nekomunikovali, ale právě v mlčení si rozuměli naprosto perfektně.

„S tím tlumočníkem mě to mrzí, Ryane," pronesl po chvíli Ray. „Prý jste se přátelili."

Ryan jen pokrčil rameny. „Co se dá dělat." Bylo třeba brát věci tak, jak jsou. Netřeba se trápit nad tím, co nemohou měnit. Rayovi dlouho trvalo, než k tomuto postoji došel, proto shledal Diaze na svůj věk docela uvědomělým. Ale takoví už kluci z ulice bývali, dokázali se otřepat z čehokoliv.

Když po dlouhých a pro Diaze bolestivých minutách došli na řadu a vstoupili do provizorního zdravotnického stanu, ocitli se na ploše asi dvakrát větší, než čítal původní stan a usilovně v něm pracovalo šest zdravotníků. Jedním z nich byla i Eleanor Carterová, která okamžitě zbystřila, když spatřila ve vchodu stát Diaze. Rayovi připadalo jako dobrý nápad nasměrovat ho právě k jejímu stolu. Ani nevěděl proč, zkrátka mu připadalo, že si ti dva možná budou mít co říct.

***

Nora sledovala toho Seala, jak pokynul Diazovi k ní. Zkušeným pohledem si prolétla všechna jeho zranění a hluboko uvnitř ní se cosi sevřelo. Když ji přiměli opustit Zrzka, nedokázala jen sedět, zírat na zničený tábor a neustále si přehrávat v hlavě věci, které už se nedaly vrátit. Potřebovala pracovat, zaměstnat ruce a ze všeho nejvíc hlavu a myšlenky. Byla vyčerpaná jak emočně, tak fyzicky, ale věděla, že by stejně neusnula.

Jakmile jí však začali vodit pacienty, jakmile začala být znovu užitečná a ošetřovala svoje kluky, cítila se příjemně otupěle. Příliš se jí však neulevilo a vzpomínky na to, jak Zrzek postupně přestal dýchat, se neustále nořily z hlubin paměti jako pěnové balonky. Kdykoliv je zatlačila pod hladinu, vyklouzly jí z ruky a o chvíli později je měla znovu před očima. Stejně jako Diaz. Tolikrát se ho v minulosti snažila vytěsnit, ale on se pokaždé vysmekl a vyplaval na povrch.

Tentokrát ji jeho zjevení nikterak nerozčílilo. Přelila se přes ni vlna smutku a lítosti. Tohle si nezasloužil ani on.

Aniž by na příchozí dvojici promluvila, udělala čelem vzad ke svému pultu s nářadím a načepovala si do misky čerstvou vodu z kanystru. Smočila v ní bavlněný hadřík a otočila se zpátky. Diaz se zrovna vyškrábal na lehátko a shodil z nohou Garryho žabky. Jeho společník ho poplácal po rameni. "Díky za všechno," pověděl mu. „Tady se asi rozloučíme."

„Taky dík," zamumlal Ryan.

Seal naposled mávl Diazovi a ztratil se. Nora zůstala stát na místě a bez okolků zírala na jeho zkrvavená chodidla, zaschlou krev a rozbitý obličej. Zatočila se jí hlava. Musela položit misku na lehátko a na chvíli zavřít oči. Párkrát se zhluboka nadechla. Na jazyk se jí draly vzlyky a ani nevěděla proč. Kvůli Zrzkovi? Kvůli Dylanovi? Kvůli všemu? Dlouhou dobu jen tak stála a svírala víčka, aby ji neunikla jediná slza. Takhle to přece nemělo dopadnout. Byla to jen pitomá akce, ze které se měli touto dobou vracet. Kuchař Tommy měl na večeři připravovat vafle a teď ležel o dvě lehátka vedle a jeden z těch pomocných zdravotníků z Bagdádu mu z tváře vytahoval střepy.

„Kde je Sanem?" zeptala se náhle. Tak už to bylo – nezeptala se ani na Clarence, ani na to, jak je Diazovi. Zeptala se na holku, kterou znala sotva týden.

„Bude v pohodě," ujistil ji Ryan.

Otevřela oči a zjistila, že před ní na lehátku napůl pospává. Seděl, nohy nechal spuštěné dolů a hlavu svěsil mezi ramena, oči zavřené a tvář uvolněnou.

„Diazi, co se stalo?"

„Odešla," odpověděl.

„Je na tom podobně jako ty?"

Diaz zvedl hlavu a propálil ji pohledem. „Ne."

„Kde máš boty?"

V tu chvíli se to stalo. Diaz se zhluboka nadechl a zatnul ruce v pěsti. „Sakra! Mohli byste už všichni držet hubu?!" zařval na celý stan. Když se všechny tváře otočily k němu, trochu se zklidnil. „Co se stalo? Kdes ji nechal? Proč nemáš boty? Víš, co udělal Abdul?" napodoboval cizí hlasy. „Jo, do hajzlu! Vím, co udělal. A co na tom teď sejde? Nic! Tak už prostě zmlkněte. Nejsem u žádnýho výslechu, do háje!"

Dřív by se Nora pravděpodobně nakrkla a začala po něm řvát taky. Nyní v sobě nějak nenacházela sílu. „Poslední věc," řekla jen. „Co Clarence?"

„Žije."

Pokývala hlavou, vzala zpět do rukou misku s vodou a poklekla k Diazovým nohám. Její vnitřní svět se smrskl na dvě zbědovaná chodidla. A tak to bylo mnohem jednodušší. Diaz měl pravdu. Co na tom teď sejde? Nedokázala se o Zrzka postarat a už to nevrátí. Nebude se tím trápit dlouho, jen celý život.

***

Nad táborem Nicka Jonese se pomalu rozprostíralo šero. Slunce se víc a víc schovávalo za obzor a ti, co zůstali v táboře pomalu rozsvěcovali své baterky. Zbylo jich dvacet, mezi nimi i poručík Barlow a Ben Bishop. Vynášeli ze sutin poslední zbytky osobních věcí vojáků a házeli je bez ladu a skladu do velkých kovových beden. Vrtulník se speciální jednotkou Charlie odletěl již před několika hodinami. Stejně tak zmizely ostatní vrtulníky a vzaly s sebou i raněné. Barlow si dobře vzpomínal, jak při pohledu na Clarence málem propukl v pláč. Byl to silný zážitek i pro chlapa jako byl on. Krátce po něm vynesli na nosítkách i Diaze. Carterová kráčela při něm a nespouštěla pohled z Humvee zaparkovaného uprostřed tábora. Nevěděla, že odtud Barlow seržanta již dávno sám vytáhl a poslal ho prvním vrtulníkem domů. V igelitovém pytli.

„Myslíte, že to tady ještě někdy bude fungovat, pane?" zeptal se ho potichu Ben Bishop, když se rozhlížel po zničeném táboře.

„Nebude," odpověděl mu Barlow a protáhl si záda. V dálce zaslechl tlukot lopatek blížícího se vrtulníku. Toho posledního. Vzhlédl k obzoru a zastínil si tvář dlaní. Přepravní vrtulník doprovázela ještě útočná helikoptéra a ta měla jediný úkol, srovnat tábor se zemí, konkrétně opuštěné a přehřáté Humvee stojící uprostřed přistávací plochy. Nepřítel by si ho mohl opravit a použít proti Američanům, muselo by být buď bezpodmínečně odvezeno, což bylo příliš nákladné, nebo na místě zničeno. A spolu s ním i zbytek beden s municí, zbraněmi či osobními věcmi, které by někdo mohl zneužít. Zkrátka a dobře bylo třeba vymazat tábor Nicka Jonese z povrchu zemského. V Barlowovi to probouzelo úzkost. Přece jen tady strávil kus svého života a ten teď bude spolu s táborem zničen jediným člověkem - pilotem, který jen zmáčkne tlačítko.

„Kolik zbývá dní do konce turnusu?" zeptal se.

„Sto osmnáct, pane," odpověděl Ben.

Strávili tu jen polovinu času, a i přesto v něm toto místo zanechalo hnisavou ránu. Možná to bylo tím, jak vypadalo. Doutnající. Zničené. Zubožené. Tábor November Juliet jako by sténal a byl bezvládně ponechán napospas střelám Hellfire, ke kterým možná pilot přihodí i pár Hyder, zakrouží nad umírajícím místem a vydá se zpět na západ. Východ nechá za zády, možná se ani neohlédne. Barlow však věděl, že on i všichni ostatní vojáci se budou ohlížet přes rameno ještě hodně dlouho.

„Nech to být," mávl rukou na Bena, který se snažil uspořádat věci v bednách. „Stejně to nakonec všechno shoří."