„Pokuste se někam schovat a zůstat u vysílačky. Dám vědět Garrymu o posily. Hlavně se nevracejte k nám."

„Rozumím," odpověděl Ryan Zrzkovi a sklopil hlaveň zbraně k zemi.

Sanem nabrala do plic vzduch a zjistila, že se jí točí hlava. Brněly ji prsty na rukou i nohou, čímž se dožadovaly většího množství kyslíku. Jenže když jí předtím hlaveň Diazovy pušky mířila přímo do obličeje, vzduch kolem jako by se vypařil.

Ryan si přidřepl na zem vedle ní a sundal ze zad svůj batoh. „Sundej i ten svůj," řekl. 

Když Sanem plnila rozkaz, snažila se identifikovat jeho nynější tón. Nezdál se být tak surový jako před několika okamžiky, ale ani to jí nemohlo zaručit, že proti ní znovu nepozvedne zbraň.

„Nevím o nic víc, co se tady děje, než ty," řekla, přestože moc nedoufala, že ji pochopí.

Nereagoval, jen po chvíli přehrabování v batohu vytáhl světlici a dlouhý nůž. „Vezmi si to. Kdybys uslyšela vrtulník, stačí, když s tím škrtneš o skálu," ukázal na světlici.

„Proč si ji nenecháš?"

„Když nás chytí, mně všechno seberou, tobě ne," vysvětlil. „Takže si vezmeš, co ti teď dám, je to jasné?"

U Ryana Diaze musela často nahlížet mezi řádky. Znamenalo to tedy, že jí věří? Pravděpodobně ano. Měl jen své způsoby, jak to vyjádřit.

Vzápětí jí v klíně přistály dva granáty, signální dýmovnice a injekce adrenalinu. Právě na tu se Sanem dlouze zadívala. Přemýšlela, co se může právě teď Ryanovi honit hlavou. Zdálo se, že přemýšlel nad možným scénářem, kde bude umírat a Sanem bude jeho tělo udržovat v chodu. Při té představě ji zamrazilo.

„Dobře si přitáhni helmu," řekl a jako názornou demonstraci to předvedl na té své. „A jestli chceš, můžeš si sundat košili. Regule padly, teď platí jiná pravidla." Shodil ze sebe kevlarovou vestu a rozepnul uniformu. Pod ní skrýval obyčejné vojenské tričko s krátkým rukávem. Sanem to po něm zopakovala. Byl to příjemný pocit, celé její tělo jako by mohlo znovu volně dýchat. Zastrčila si okraje volného trika do kalhot. Mezitím se Ryan znovu navlékl do vesty a pohlédl na ni. Byl to signál, aby si pospíšila. Když však popadla svou vestu, zarazil ji. S podmračeným výrazem ji vzal do rukou a odfrkl si. „Děláš si srandu? Ty nemáš zadní plát?"

„Cože?"

„Zadní kovový plát. Ten, který dělá neprůstřelnou vestu neprůstřelnou vestou."

„To mi nikdo neřekl."

„Kristepane."

To gesto, které od něj následovalo, Sanem skoro vehnalo slzy do očí. Vzal svou vestu a oblékl do ní Sanem. Sledovala výraz v jeho tváři, ale nedokázala z něj nic vyčíst. „Měl by sis ji nechat ty, Ryane."

„Stačí mí přední plát."

„Ale po mně střílet nebudou."

Zahleděl se jí do očí. Byl k ní tak blízko, až cítila na tváři jeho dech. Na takovou vzdálenost nedokázal skrýt divokost ve svém pohledu. U Ryana Diaze to znamenalo, že má strach. „Jsi si tím tak jistá? Tihle lidi mají svůj dementní boží záměr a podobné sračky. Myslíš, že jako sestra něco znamenáš, když přijde na nejhorší?"

„Tarik takový není."

„Vážně? Kdybych ti včera řekl, že je tvůj brácha s Tálibánem, neřekla bys mi náhodou úplně to samé?"

„Bude to nedorozumění. Tarik říkal, že dostal zprávu od mého děda a on nenávidí Američany. Mohl mu říct cokoliv!"

„Jestli se to vysvětlí, můžeš mi tu vestu klidně vrátit," uzavřel to.

Zapnul batoh a přehodil si ho zpět na záda. Vzal do rukou svou pušku a zkontroloval zásobník. Pak vstal a rozhlédl se po okolí.

„Kam chceš jít?"

„Nevím," řekl upřímně. „Nemám vůbec nejmenší ponětí, co teď dělat."

Sanem na něj hleděla a nevěřila vlastním uším.

Ryan vzal do ruky vysílačku. „November Juliet, tady Sluníčko 2, už jste identifikovali nepřátelské pozice?"

Ticho.

„November Juliet, tady Sluníčko 2, kontrola spojení."

Vysílačka nadále zůstávala hluchá. Ryan pohlédl na Sanem. „Měli bychom prostě zmizet."

Jenže Sanem nehnula ani brvou. Netušila ani, kde se to v ní bralo. Cítila jen, jak s ní lomcuje strach. Než se stačil Ryan z podřepu zvednout na nohy, popadla ho za paži a stáhla dolů. Vypadal překvapeně. Několik okamžiků zíral na její útlé prsty, které obemkly jeho předloktí. Sanem cítila horkost, která z jeho kůže sálala, i pevné svaly, které se při tom doteku napjaly. Stáhla ruku zpátky.

„Kam chceš zmizet, Ryane? Tohle je hloupost. Oni tyhle hory znají, ty ne a já taky ne. Najdou nás nebo se ztratíme."

„Chceš tady na ně počkat? Nepřipadá v úvahu. Najdeme nějaké dobré místo, kde budeme mít výhled a až přiletí vrtulníky, použijeme světlice."

„Vystopují nás. Půjdou hned za námi."

Ryan si povzdechl. Sanem ho ještě neviděla tak zničeného. „Jestli na ně narazíme, ty budeš možná v bezpečí, ale mě rovnou zastřelí. Nebudu tady jen tak sedět a čekat."

„Chápu, že máš strach, ale-"

„Sakra, jasně, že mám strach. Doufám, že ho máš i ty, protože jestli ne, tak to není dobrý. Když máš strach, přemýšlíš a reaguješ na věci rychleji. Celé tvoje tělo i hlava jsou v pozoru. Kdybych nedostal strach pokaždé, když se něco semele, asi bych tu teď nestál."

Sanem se zhluboka nadechla. „Tak prostě uteč. Nechej mě tady a já odlákám-."

„Přibrzdi trochu, jo?" skočil jí do řeči. „To nepřipadá v úvahu."

„Tak vylez támhle na strom," ukázala Sanem k lesu. „Schovej se v korunách a já tu na ně počkám. Pokud je Tarik opravdu na jejich straně, jak říkáš, pak zůstaneš schovaný. Pokud ne, něco spolu vymyslíme."

Ryan se zamyslel. „Mám ti věřit, že mě neprozradíš?"

„Budeš mě mít na mušce."

Bylo to absurdní a Ryan si to myslel taky. Uhnul pohledem a skryl svůj výraz za uchechtnutí. „Mám na tebe mířit zbraní? Ty ses už fakt totálně zbláznila!"

„Před chvílí jsi s tím problém neměl."

Jeho výraz zvážněl. „Před chvílí jsem nevěděl, co si mám o tom všem myslet."

Sanem přikývla. „Stejně sám víš, že daleko neutečeme."

To ticho, které mezi nimi zavládlo ustoupilo střelbě, které Zrzek a jeho tým za obzorem čelili . Ustoupilo také dunivým výbuchům, které se nesly ze směru od vesnice a přilehlého tábora. Ryan se tím směrem zadíval a jeho tvář ještě více potemněla. Sanem si dokázala výbuchy v táboře a Garryho mlčení také spojit dohromady. Veškerá odvaha, se kterou právě navrhla Ryanovi svůj plán vzala za své. Po celých horách právě umírali lidé. Pan Clarence byl pryč a oni dva tu zůstali úplně sami. Ryan Diaz možná dokázal držet ve tváři kamenný výraz, ale jeho nervózně těkající oči mluvily za vše. Zůstal tu v horách úplně sám. Pokud do tábora a pro Zrzka pošlou evakuační vrtulníky, on se k nim pravděpodobně ani nedostane včas.

„Tak dobře, uděláme to tak," řekl posléze. „Co ale bude s tebou?"

„Se mnou?" zamrkala překvapením.

Pohlédl na ni a hned poznal, že k ní samotné její plán ještě ani nedosáhl. „Jestli se tvůj brácha pomátl, pak tě s ním rozhodně nenechám odejít."

„Já to zvládnu. Pravděpodobně mě vrátí do vesnice k dědovi."

„Pravděpodobně?"

„Nevím toho o moc víc než ty!" rozhodila rukama.

Promnul si kořen nosu a na malý moment zavřel oči. „Dobře. Domluvíme si tajné heslo. Pokud si promneš oči, znamená to pro mě, že s nimi odejít nechceš."

„A ty uděláš co?"

„Co bych asi tak mohl udělat? Zlikviduju je."

„To nepřichází v úvahu!"

„Kromě tvého bratra," dodal a Sanem zmlkla. Přimhouřila oči a zadívala se do těch jeho. Myslel to vážně.

„Slibuješ, že nezaútočíš, pokud nedám pokyn?"

„Slibuješ, že dáš pokyn, když to bude třeba?"

Nacházeli se v prekérní situaci, která v Sanem probouzela veškeré strachy, kterými jen lidská bytost může disponovat, a ona se přesto usmála. Lichotila jí představa, že mu na ní záleží. Chtěl se ujistit, že bude v pořádku. Její srdce přetékalo náklonností. Jedna její racionální část se sice snažila připomenout, že vůči ní má jen služební povinnost, dostal ji na starost, ale tuto myšlenku zcela vytěsnily emoce. Byla připravená Tarika donutit, aby ho nechal jít. Na žádné střílení nedojde. Její bratr sice byl paličák, ale to ona bude větší. Neexistovala pro ni jiná alternativa, než že bude Ryan volný

Usmál se taky. „Tak jdeme na to. Myslím, že bude nejlepší, když zůstaneš tady."

***

První co, si uvědomil, když chtěl otevřít oči, bylo, že je otevřít nemůže. Hrubá látka ovázaná okolo hlavy mu tlačila na oční víčka a pekelně to bolelo. Instinktivně zmobilizoval ruce, aby si látku stáhnul, ale zarazilo ho zařinčení řetězu o chladný beton, na kterém ležel. Trochu ho to zmátlo, protože ruce měl přece svázané lanem.

Vedle něj zamečela koza. Zavřeli ho do chlívku? Místo hnoje ale cítil kov a taky chemikálie. Posadil se a po hmatu rukou zjistil, že se nachází u stěny. Opřel se o ni zády a natáhl nohy. Bylo zvláštní, že právě nohy mu nechali volné. S tím už se dalo pracovat. Obkroužil nohama své okolí a nenarazil na nic. Zapřemýšlel, kde to sakra je. Logiku dávalo jen to, že je právě teď v chatce uprostřed hor, kterou měl sledovat. Byla nejblíž místu jeho zajetí a nebylo pravděpodobné, že by se s ním Tálibánci hodlali tahat bůhvíjak daleko. Nebo ho mohli za dobu, co byl mimo, naložit do auta a odvézt bůhvíkam. Z té představy ho trochu zamrazilo. Avšak podle toho, že ho ještě nesužoval hlad ani žízeň, která přichází až po několika hodinách, se tato verze zdála nepravděpodobná.

Odněkud z dáli zaslechl kroky. Jeho bolavé hlavě se to mohlo jen zdát, ale když koza znovu zamečela a zaklapala kopýtky po betonu, věděl, že opravdu někdo přišel. Ten někdo taky po chvíli otevřel těžké dřevěné dveře s železným kováním, jak Nate poznal podle vrzání. Napínal uši a v příchozích krocích rozeznal tři muže. Jeden z nich nesnesitelně tahal paty po zemi, druhý měl naopak velmi tichý a elegantní krok, ten třetí trochu napadal na jednu nohu. Následovala střídmá výměna rozkazů v jazyce, kterému nerozuměl. Mohli se právě domlouvat na tom, jak ho popraví nebo na tom, jak ho budou mučit, avšak Nate zůstával klidně sedět a sbíral informace. Dva hlasy patřily starším mužům, možná tak v Barlowově věku, jeden z nich však zněl poměrně mladě. Přestože jejich jazyku příliš nerozuměl, dokázal rozpoznat že mladý hlas mluví srozumitelněji a nepolyká koncovky jako zbylí dva. Nate uzavřel dohodu sám ze sebou, že pokud bude mít možnost, nejprve zaútočí na toho kulhavého. Pochopitelně. Chystal se také promyslet to, jak pomalu bude odkrývat informace, aby získal, co nejvíce času. Neměl žádnou morální překážku v tom, jim všechno povědět. Informace však byly momentálně jeho jediná zbraň. Bude dělat drahoty, s tím počítal, bude předstírat, že jim nic prozradit nechce. A přitom získá o svých věznitelích další informace, které proti nim bude moci použít při útěku. Možná. Pokud se naskytne příležitost.

Kulhavý a Šoupavý k němu přistoupili a popadli ho za paže. Zvedli ho prudce na nohy, až se mu zatočila hlava a posadili ho na židli. Natea to překvapilo. Odkud se tu ta židle vzala? Jak to, že ji nezaregistroval? To byla chyba. Chyba, která by ho příště mohla stát právě onu příležitost.

Jeden z mužů ho popadl za hlavu a rozvázal utaženou látku okolo očí. Tlak, který na ně do té doby působil najednou povolil a Nateovi připadalo, že mu obě bulvy co nevidět vyskočí z tváře. Rozevřel víčka až ve chvíli, kdy si byl jistý, že to neudělají.

Nejprve bojoval s barevnými mžitkami, ale nakonec se jeho zrak ustálil. Nejprve zaostřil na dřevěnou židli naproti, na které seděl mladý muž, mnohem mladší než Nate, a trpělivě vyčkával, až se jeho zajatec vzpamatuje. U dveří hlídal jeden z jeho starších kumpánů. Druhý, jak Nate předpokládal, stál přímo za ním připravený ho kdykoliv znovu praštit, kdyby nastaly problémy. Nespletl se ani v koze, která v rohu místnosti ulehla na svůj slamník a zvědavě přežvykovala suchá stébla. U stropu někdo nahrubo vykotlal provizorní větrací otvor, odkud proudilo dovnitř chabé světlo zvenčí. Také bylo jasné, že ten pach kovu a chemikálií se mu také nezdál. Celá místnost sloužila jako skladiště. Nate zřetelně rozpoznal bedny se zbraněmi a municí. Daleko víc se však zhrozil nad hromadou pytlů. Nemusel přemýšlet nijak dlouho, průmyslový nitrát za ty roky poznal okamžitě a rozhodně si nenalhával, že s ním tady hnojí stromy v lese. V zemědělství se tento dusičnan používal jako hnojivo, nicméně pro Tálibánce byl velice důležitou přísadou do jejich improvizovaných náloží. Vyrobit bombu bylo jednodušší než vypěstovat bramboru.

Nate pohlédl na mladíka před sebou. Nechápal, kde se tu mohl člověk jako on vzít. Narozdíl od svých kumpánů byl oblečen v čistém taláru, vlasy i vousy pečlivě zastřižené, v očích bystrý a inteligentní pohled. Oproti starším mužům, kterým vlasy trčely z turbanu a jejich šaty byly zšedlé a páchnoucí, připadal Nateovi mladík nebezpečnější. Poznal šéfa, když ho viděl. Rozhodl se raději mlčet, potřeboval o tom klukovi více informací. Potřeboval zjistit, jak nejlépe s ním jednat, aby vydržel klidný a trpělivý jako doposud.

„Vítám vás," promluvil po dlouhé chvíli ticha mladík. Nešlo jen o to, že uměl anglicky, on tímto jazykem mluvil naprosto bezchybně a téměř bez přízvuku. Natea to znepokojilo. „Jmenuji se Fahim a vy?"

Nate si ho dlouze prohlížel a snažil se vyhodnotit, jak se zachovat. Uspokojí mladíka, když bude vystrašený nebo když bude žadonit o milost? Ne, tohle by fungovalo možná na Kulhavého a Šoupavého, ale ne na Fahima. Z mladíkova pohledu nešla vyčíst žádná primitivní touha po dominanci, to ne, škemráním toho Nate moc nezíská.

Rozhodl se mu raději prokázat respekt a očekávat to samé i od něj. „Nathaniel Clarence, pane," pověděl chraplavým, dlouho nepoužívaným hlasem. „Ale to už stejně víte."

Fahim pokýval hlavou. „Víme," usmál se.

Chce být jen zdvořilý, poznamenal si pro sebe Nate a k respektu přidal také zdvořilost. Přesně tak bude třeba s ním jednat. „Co potřebujete ode mně?" zeptal se.

Fahim si promnul prsty v klíně. „Prosté odpovědi, pane Clarenci. Co to tady dneska vy a vaši muži vyvádíte?"

Nate se pousmál. „Bojujeme proti terorismu, pane."

Fahim se zašklebil. „Ach, ano. Vy Američané a ten váš terorismus. Zapomněl jste ještě dodat, že se snažíte pomoct místním lidem, pane Clarenci, ne?"

„Myslím, že tady tím nepomáhám ani lidem ani sobě, ale rozkazy jsou rozkazy."

Fahim pokýval hlavou. „A já vám to nebudu vyvracet," řekl. „Nebudu vám naše úmysly ani nikterak vysvětlovat. Jak jste nepřímo řekl, vy jste stejně jen prostředník. Rozkazy jsou rozkazy, že?"

„Prostředník, který může zprávu předat někomu důležitému," navrhl Nate, ale Fahim zavrtěl hlavou. Semkl husté obočí a dobře si Natea prohlédl. „Tu nabídku zvážím. Nyní mi raději začněte zodpovídat na otázky, prosím."

„Nebo co?"

Fahim nadzvedl obočí.

„Chci jen znát své možnosti, pane," vysvětlil Nate.

„Jinak odejdu a nechám tuto konverzaci tady na pánech. A ti se neradi příliš vybavují, obzvlášť ne v angličtině. Musel byste se rychle naučit po našem, aby to přestalo bolet."

Nate přikývl. Hodný a zlý polda, pomyslel si. No jasně. Tahle metoda ho přestala děsit již před mnoha lety. Připsal si bod za další zjištěnou informaci - ti dva chlapi neuměli anglicky.

„Takže ještě jednou," řekl Fahim. "Co to tady dneska vyvádíte?"

„Dostali jsme za úkol vysledovat jednu osobu," odpověděl Nate. „Na jméno si bohužel nevzpomínám, vím jen, že bylo dost krkolomné a obsahovalo hodně dlouhých hlásek. Pochopte, pro nás Američany jsou vaše jména velmi těžko zapamatovatelná."

Fahim se nesnažil skrýt pobavený úsměv. „Snad si nemyslíte, že vám to věřím, pane Clarenci? Že byste zrovna vy zapomněl jméno svého cíle? Zrovinka vy!"

„Takže o mně leccos víte, předpokládám."

„Nějakou dobu vás již sledujeme," přiznal Fahim. „Svou činností poutáte pozornost. Nejste úplně reklama na armádního důstojníka, to vám povím. Otázkou je, kdo potom jste?"

Nate se v duchu pousmál. Padla další otázka, aniž by odpověděl na tu předchozí. Nakonec ten kluk nebude o moc víc nebezpečný než ti dva druzí. „Jsem externista," odpověděl.

„A dál?"

Nate pokrčil rameny. „Obvykle dělám do narkotik. Snažím se dostat lidi jako jste vy."

„My ale nepašujeme drogy, pane Clarenci. Poslali vás špatně."

„Drogy, zbraně nebo průmyslová hnojiva. To je jedno," vysvětlil Nate. „Vašim květinám se musí vážně dařit, pane."

Fahim se uchechtl. „Nechte si to od cesty," zpražil ho. „Tuhle vaši informaci si ověřím. Pánové v téhle místnosti mají pár kontaktů mezi pašeráky drog. Uvidíme, jestli vás jejich přátelé budou znát."

„Již teď mohu říct, že nebudou, pane," řekl Nate. „V Afghánistánu jsem poprvé v životě."

„Vodíte mě za nos, co?"

„To bych si nedovolil. Převeleli mě z Jižní Ameriky."

Ve Fahimově tváři se mihlo poznání. Očividně měl ten kluk o světě přehled, to o něm také leccos vypovídalo. Musel mít nějaké vyšší vzdělání, nepocházel odtud. Místní mnohdy sotva věděli, že existuje nějaká jiná Amerika než ta severní, která se jim tady nakvartýrovala pod nos.

„Myslíte, že vaše zkušenosti odtamtud budou nějak užitečné?" Zdálo se, že se mu Fahim mírně vysmívá. „Tohle je úplně jiný svět, jiný konflikt a naprosto jiní lidé."

Nate se pousmál nazpátek. „Myslíte si snad, že jste vy a vaše parta dědků s kalašnikovy nebezpečnější než mexický kartel?" Nate zavrtěl hlavou. Ty, kluku, pomyslel si, jsi sotva dokončil školu. Možná ti ji zavřeli, kdoví. Nejsi zabiják ani bojovník, jen civilista, co se snaží něco změnit.

„Vysmíváte se mi a přitom jste to vy, kdo tu teď sedí v roli zajatce,"

„To vám neberu. Dostali jste nás."

Fahim si povzdechl, jako by ta poklona pro něj vůbec nic neznamenala, a upřel na Natea ostražitý pohled. „Pro jakou instituci pracujete?"

„Instituci?"

„Slyšel jste."

„Tomu nerozumím. Pracuji pro americkou vládu. To je v podstatě taky instituce."

Fahim si znovu povzdechl. „Dohodli jsme se, že pokud mi nebudete odpovídat na otázky, pak odejdu a nechám pracovat své kolegy."

„A já se snažím vám vyhovět."

Fahim zavrtěl hlavou. „Ne, pane Clarenci, vy se kroutíte jako had a jde vám to skvěle. Vedeme tady spolu konverzaci, na kterou zdánlivě uspokojivě reagujete, ale jakmile budu muset předložit její konkrétní výsledky, zjistím, že jste mi vlastně nic neřekl. Říkali mi, že si na vás mám dát pozor."

Ptát se na podrobnosti, jako třeba kdo mu o něm povídal, bylo v Nateově postavení zbytečné, Fahim by mu stejně nic neřekl, a on by ze sebe jen udělal hlupáka. Raději mlčel.

„Ale to nevadí, na otázky, které jste nezodpověděl, zodpoví někdo jiný z vašich kolegů. Nejvyšší bezpečnostní prověrku měli podle mých informací Adrian Diaz a Sanem Bayrak. Můžete potvrdit alespoň tohle?"

„Jsem tady na vlastní pěst. Nejvyšší bezpečnostní prověrku mám já. Proto jsem tady, chápete? Vojáci operují ve skupinách, já to mám zvládat sám. Proto mě sem poslali."

Fahim se usmál. „To je od vás šlechetné, ale podle mě lžete. Mám jiné informace."

„Proč se vlastně ptáte, když už všechno víte?"

„Vím toho dost, ale ne všechno. To, co jste mi neřekl, si samozřejmě zjistím, jen to pro vaše lidi mohlo být jednodušší. Mohli by zemřít rovnou, tyhle výslechy to utrpení jen protahují. Ale zřejmě víte, co děláte." Fahim vstal ze židle a semknul ruce za zády.

Nate přimhouřil oči. „Jestli hledáte člověka, co je za dnešek zodpovědný, pak je to Michael Thorps."

Jeho eso v rukávu však na Fahima příliš nezapůsobilo. „Ten senátor? Ten mě nezajímá. Mě zajímáte vy. Dostanete teď ode mně domácí úkol, ano? Pro jakou instituci pracujete?"

Nate měl chuť toho kluka praštit.

„Popřemýšlejte nad tím. Na té odpovědi závisí jestli a jak dlouho budete žít."

Nate to celé pochopil až v momentě, kdy za sebou Fahim zabouchl dveře a v jeho zorném poli se objevil Kulhavý a Šoupavý.

Nešlo tady o politiku. Nate se domníval, že potřebovali nějaké informace od CIA. Fahim nebyl hlupák, něco tušil. Ale jak řekl, věděl hodně, ale nevěděl všechno.

***

Ze západu přišly tři postavy. Všechny měly zbraně, ušpiněné pytlovité oblečení a turban nebo prostou vesnickou čapku. Dlouhou dobu jen stály na hřebenu hory a shlížely na osamocenou dívku ve skalách, která netrpělivě přešlapovala a rozhlížela se na všechny strany. Když však příchozí spatřila, strnula na místě.

Ryan ve svém úkrytu potěžkal útočnou pušku a skrz zaměřovač si muže prohlédl. Tarika, Sanemina bratra, poznal hned. Byl z celé skupinky nejmladší a oproti ostatním dvěma mužům měl ve tváři znatelně vepsané emoce.

Ryan sledoval, jak pohybuje ústy. Pravděpodobně na svou sestru něco volal, zatímco se jeho kumpáni kryli za kamením a ostražitým pohledem pročesávali okolí. Namířil svůj zaměřovač na Sanem a viděl, že bratrovi něco odpovídá. Dost ho znepokojoval fakt, že nevěděl, o čem spolu mluví. Vložil v tu holku veškerou svoji důvěru, něco podobného nedělal často a nebyl na to zvyklý. Měl nepříjemný pocit z toho, že jeho osud závisí na někom jiném.

Sanem byla podle jeho odhadu silnější než se na první pohled zdálo, ale stále příliš nezkušená a vyděšená. Její pohled se po každé větě zatoulal ke korunám stromu a Ryan zatnul zuby. Přemýšlel, jak by jí dal vědět, aby s tím přestala. Aniž by si to uvědomovala, ukazovala přesně na směr, kterým Ryan odešel. Popadl svou vysílačku a přeladil na  druhý kanál. Ačkoliv Sanem jako tlumočník běžně využívala tu jeho, pro případ nouze měla v batohu také svou vlastní. V otázce bezpečnosti té holky byla Carterová nekompromisní. Kdyby se však ze Sanemina batohu náhle ozval Ryanův hlas, lekla by se. Udělala by prudký pohyb a mohla skončit s kulkou v těle. Pohlédl zpět na Tarika, který se v napjatém postoji se zbraní nachystanou kdykoliv vystřelit blížil k sestře. Ten kluk nebyl voják, šlo to poznat podle toho, s jakou lehkostí a úctou držel zbraň. Nepadla mu do rukou tak jako Ryanovi, nebyl to jeho každodenní nástroj. Kdyby sebou Sanem trhla, mohl by zpanikařit a stisknout spoušť a to Ryan nechtěl. Raději vysílačku zase schoval a doufal, že si Sanem dá na svoje oči větší pozor.

Když se Tarik i s kumpány dostal k sestře, opět si vyměnili několik vět. Pak Sanem objal. Ryan málem vyletěl z kůže, když Tarik přivítal sestru stále se zbraní v ruce. Byla nabitá a odjištěná a pro oba nebezpečná. Ten idiot mohl kdykoliv nechtíc zmáčknout spoušť. „Zasraní amatéři," zavrčel si pro sebe a sledoval další sourozeneckou konverzaci.

Sanem měla ve tváři naléhavý výraz. Bylo jasné, že bratra o něco prosí. Ryan zadoufal, že prosí o jeho život. Cítil, jak se v něm cosi svírá - pochybnosti, které si dosud nepřipouštěl, a které se ani tolik netýkaly dívky uprostřed skalnatých hor jako jeho samotného. Kdyby byl Sanem, záleželo by mu na někom jako byl on sám? Riskoval by kvůli sobě? Lidé nedůvěřovali jemu a on nedůvěřoval jim. Choval se odměřeně a oni mu to samou měrou opláceli. Bylo to jednoduché. Oni neočekávali nic od něj a on naopak neočekával nic od nich. Ale Sanem Bayrak se i navzdory všem jeho výstřelkům a náladám vždy chovala vlídně a přívětivě. Nikdy jí nic nedal a ona mu naopak byla ochotna dát úplně všechno. Stála tváří v tvář bratrovi a balancovala na tenké hraně.

Než se stačil Ryan nadát, vytočil se náhle Tarik na patě k lesu a pozvedl svou zbraň. Vystřelil jednou, podruhé a poté se k němu přidali i jeho dva kumpáni. Kulky pročesávaly koruny stromů, ozývalo se tříštění dřeva, ale ani to jim nestačilo. Čekali, dokud místo listí a třísek na zem nespadne tělo.

Sanem začala křičet téměř souběžně se střelbou a několikrát se jí podařilo zavěsit se bratrovi na rameno a strhnou mu mušku, dokud ji jeden z mužů neodtáhl stranou.

Byla to blesková akce a skončila stejně náhle jako začala. Sanem se zmítala v mužově sevření, několikrát ho nakopla zezadu do holeně, ale bez výsledku. Nedokázala se ubránit slzám ani popadnout dech. Stalo se to všechno tak rychle! Ale jak? Jak to bratr věděl?

Tarik mezitím sklopil kalašnikov a zahleděl se mezi stromy. Nastalo ticho. V dáli se ozývala střelba, ale tu vytěsnil vlastní tlukot srdce všech přítomných. Krev jim hučela v uších z nahromaděného adrenalinu a plíce překotně přijímaly a vypouštěly vzduch. Pohled na vykotlané koruny jehličnanů po krupobití kulek byl hrozivý. Sanem se sevřelo hrdlo a vydalo táhlý vzlyk. Zhrozila se, když se z lesa ozvalo žuchnutí. Pohlédla tím směrem, ale místo mrtvého vojáka viděla jen ulomenou větev. Začínala mít problémy s dýcháním, celý svět se kolem ní začal svírat jako neviditelná pěst. Brnění v končetinách přerostlo v nezastavitelný třas a přes slzy se jí silueta bratra s pozadím zničených stromů zcela rozostřila. Poznala však, když znovu pozvedl zbraň.

„Tariku, už ne, prosím," zaúpěla, ale bratr ji neposlouchal. Vytáhl z kapsy oděvu nový zásobník s náboji a vyměnil ho. „Tariku!"

Bratr však neposlouchal. Copak ho neodprosila už dost? Copak mu ani nestála za to, aby ji vyslechl?

Napjatou chvíli před dalším krupobitím střel však náhle přerušil cizí hlas. „Sanem, mohla bys prosím sundat batoh a dát svýmu pošahanýmu bratrovi vysílačku?" ozval se z útrob Sanemina výstroje Ryanův hlas. 

Nikdy nebyla tolik šťastná, že ho slyší tak pekelně vytočeného.

Tarik, který jako jediný rozuměl anglicky, se bleskurychle otočil k sestře. Než však stačil jakkoliv zareagovat, Ryan se ozval znovu. „Slyší mě dobře, jak vidím. Takže mě teď poslouchej, ty kreténe. Všichni tři položíte zbraně na zem. Pustíte Sanem, která ti dá vysílačku a promluvíme si. A asi nemusím připomínat, co se stane, když to neuděláte."

Ve svém úkrytu ve skalách, který Ryan ze své čisté paranoie zvolil raději než strom, který mu ukázala Sanem, se dobře uvelebil a oddálil svůj zaměřovač tak, aby měl výhled na všechny muže. Lomcoval s ním vztek, ukazováček na spoušti ho svědil a hladil chladný kov v touze vystřelit. Měl je jako na stříbrném podnose. Všechny tři. Než by se stačili rozutéct, dostal by je. Jenže mezi nimi stála ještě Sanem a jeden z těch idiotů byl její bratr. A Ryan něco slíbil. Hodlal mu dát alespoň šanci, i když Tarik jemu očividně žádnou dát nechtěl. Neměl však problém svůj slib porušit. Ani nemrkne, až k Tarikovi vyšle první kulku. Ale kvůli ní s ním byl ochotný alespoň dát řeč.

Kvůli ní.

Kvůli ní zůstal ležet v prachu místo toho, aby běžel na pomoc svým kolegům. Za tohle by asi žádnou medaili cti nezískal, ale o to mu ani nikdy nešlo. Vlastně mu nikdy nešlo o nic víc než chránit sám sebe. A Barnyho. A někde ve svém doposud neobjeveném podvědomí také ji.