Ray už v životě zažil spoustu věcí. Viděl umírat svoje kamarády. Viděl padat vrtulníky z oblohy a lidi z vrtulníků. Zažil minometné útoky, bouračky a nespočet bombových atentátů a přestřelek. Ustál matčiny večírky, otcovy výčitky i holý fakt, že se jeho mladší sestra nějak podezřele často vídá s jeho nejlepším kámošem. Přežil dokonce svou vlastní smrt a dokázal přimět tu nejlepší holku na světě, aby se do něj zamilovala. Byl si do dneška docela jistý tím, že už ho jen tak něco nerozhází. Možná až moc jistý.

„Týme Charlie, tady November Juliet," ozval se všem ve sluchátkách Nielsův hlas. „Do setkání zbývá sto padesát metrů. Dělí vás jeden horský hřeben. Pokud ho zdoláte dřív, budete mít výškovou výhodu."

„Tady Charlie 1," ozval se Ray. Bylo pro něj zvláštní to číslo používat. Jednička byl vždycky David. „Co nepřátelé?"

„Nikoho nevidím, Charlie 1," odpověděl Niels. „Přesto buďte obezřetní."

Ray se otočil přes rameno a zakmital ukazováčkem k vrcholu. „Trochu zrychlíme a roztáhneme se. Tři vpředu, tři vzadu. Chci je mít na mušce ze všech stran, až překročíme ten vrchol."

Doposud šli za sebou. Po úzkých horských pěšinách bylo kachní uspořádání zcela běžné. Nyní Eric s Chadem vystoupili z řady a zaujali místa po Rayově levé i pravé straně. V nové formaci vyrazili k vrcholu kopce, natahovali krok a s napínali uši.

Ray se na sobě snažil nedat znát jakoukoliv nervozitu. Musel být pro svůj tým tou autoritou, kterou vždy představoval David, i když měl již od počátku akce pocit, že ho kluci prokoukli téměř okamžitě. Předstírali jen, že si ničeho nevšimli, aby nebyl ve stresu ještě víc. Teď to nepřiznají, ale až si dají někdy na Nový rok pár panáků, začnou ze sebe sypat historky o tom, jak byl vždy klidný Ray Clark vystresovaný jako nějaká ženská v přechodu. To mu však nevadilo, ať si na večírcích povídají, co chtějí, jen když se toho všichni dožijí a on neudělá nějakou fatální chybu.

 Když nastoupil k Sealům, viděl se v Davidově roli jako kapitán týmu. Nyní pociťoval, že by pro něj podobná pozice možná nebyla úplně to pravé. Zdálo se, že se mu celá situace bortí v rukou. Tábor i jeho obyvatelé si žili vlastním životem a on se v tom nedokázal orientovat. V takto odlehlé oblasti platily jiné zákony než v městských základnách pod drobnohledem velitelství. Všechno tu bylo naruby, nic nedávalo smysl, nedalo se s určitostí ani odhadnout, kdo celé komunitě vojáků vlastně velí. Ta zdravotnice? Sakra, to snad ne. Nebo ten mrtvý seržant? Tak to potom byla morálka celého tábora pěkně v háji. Ray si slíbil, že jakmile se mu Nate dostane pod ruku, bude mít, co vysvětlovat. A začnou pěkně tím, do čeho se to nechal uvrtat. Slyšel přece dobře: Nathaniel Clarence, velitel tábora! Důstojník! Do háje, Nate byl jen analytik, ten nejlepší analytik, jakého poznal. Dokázal zjistit cokoliv, zajistil jim už tolik materiálů pro akce, až jednou David prohlásil, že by bez něj možná přišli o práci. Díky němu se hnuly ledy hlavně v Jižní Americe, kde působil několik let. Krůček po krůčku ničil tamní infrastruktury organizovaného zločinu, pátral po lidech, které americká vláda označila za zločince a kteří následně uprchli na jih. Téměř každá Rayova akce v tamních oblastech byla zorganizována na základě podkladů a informací, které získal Nate Clarence. A ten se nikdy nemýlil. David byl vůči veškerým zpravodajským důkazům nedůvěřivý, obvykle z těch chudáků ze CIA tekl pot, když je v zasedačkách bombardoval dotazy a protiargumenty. V řadách zpravodajců kvůli tomu také nebyl dvakrát oblíbený. Výjimku měl pouze Nate. Pokud řekl on, že v tomhle domě je tenhle člověk, kterého potřebujeme najít, pak David jen pokýval hlavou a zeptal se, kdy tam má vletět. Jenže nedávno se k nim donesly nějaké zvěsti o přestřelce a když je naposled zavolali na jih, místo Natea jim složky donesl nějaký cizí zelenáč. Proslýchalo se dokonce, že Nate po rekonvalescenci z agentury odešel. Ray se tomu nedivil, Hanna říkala, že ta přestřelka byla prý pěkně divoká. A když něco řekne Hanna, pak to tak opravdu je. Jenže teď jsou tady a údajně je tu i on! A řídil tábor, dokonce mu říkali velitel! Na tohle člověk potřebuje důstojnickou hodnost a letité zkušenosti, obzvlášť v oblastech odtržených od civilizace, kde se musí spoléhat sám na sebe. A pokud Ray věděl, Nate v armádě nikdy nebyl, natož pak v důstojnické škole. Celá jeho přítomnost v táboře smrděla kolosálním průserem a již od pradávna bylo známo, že sračky se valí vždycky z kopce dolů – tedy z těch nejvyšších pozic na ty nejnižší a Ray tušil, že pokud Natea dostanou domů živého a zdravého, bude to právě on, kdo bude stát na úpatí toho pomyslného kopce.

Zhluboka si povzdechl. Větřil pohromu a výjimečně nešlo o nepřátelská vojska nebo teroristické organizace.

„Minuta!" zazněl celému týmu ve sluchátku Hannin hlas, což byl okamžitý signál k akci. Ray si znovu přehrál to, co postupem času o dvou vojácích uprostřed hor Niels z dronu zjistil.

Jsou dva.

Jeden vleče druhého.

Často padají, pravděpodobně jsou ranění.

Nikdo je nepronásleduje.

Nezdá se, že by měli zbraně.

„Vyrážíme," odpověděl stručně Ray. S Ericem a Chadem po boku a zbytkem týmu za zády třemi dlouhými kroky vyběhli na vrchol kopce. Hned za ním se skalní masiv znovu strmě svažoval dolů a Rayovi se ulevilo, že se nakonec rozhodl nechat Jolii v táboře. Tady by to pro ni nebylo dobré. A když nyní věděli, kde oba cíle jsou, nepotřebovali ani její pátrací čenich. Prudce zastavili se zbraněmi namířenými dolů ze srázu.

Ray toho za svůj život viděl už opravdu hodně, ale to, co se škrábalo na vrchol kopce směrem k nim, se mu do paměti otisklo a natrvalo ho poznamenalo. „Panebože," zamumlal a sklonil zbraň.

„November Juliet, tady Charlie 1, jsou to opravdu oni."

Mladý voják stojící několik metrů pod ním se zastavil a zůstal na ně podezíravě hledět. Ray udělal to samé a podle ticha, které zavládlo, měla situace stejný efekt i na ostatní.

„Vojín Diaz?" houkl na něj Ray.

Mladík se narovnal a pustil ze sevření rukojeť batohu. Ten sjel po jeho lýtku do prachu a kamení a spolu s ním i ležící osoba, která ho měla na zádech. „Jo," zamumlal.

„A velitel Clarence?"

Voják shlédl dolů na bezvládné tělo. „Tady." Říkal to nezúčastněným a věcným tónem, který Raye děsil. Mluvil taky dost potichu a spíš si pro sebe odpovědi mumlal. Tuhle diagnózu už Ray viděl mnohokrát. Podobně to začalo i u Finna. Po Iráku se začal víc a víc stahovat do sebe, neustále působil, že nad něčím přemýšlí, byl zahloubaný a věcný.

Ray kývl na Erica, aby mu kryl záda. Diaz a Nate sice byli jejich lidi, ale nacházeli se na nepřátelském území a nikdo pořádně nevěděl, co se tady stalo. Museli být bez výjimky obezřetní.

Sklouzl se po sypkých kamenech ze srázu, až stanul tváři v tvář Diazovi. Byl zaprášený a umouněný od horského prachu, ale nyní zblízka Ray viděl ještě něco. Prach se do jisté míry usadí na pokožce jen v malé vrstvě, ale nános, který obaloval Diazův obličej i uniformu potřeboval mnohem víc, aby mohl přilnout. Vojáci se v poušti neradi namáčeli, protože téměř okamžitě je začal obalovat polétavý písek a znemožňovat jim pohyb. Avšak prach, který se lepil na Diaze měl základ v něčem úplně jiném než ve vodě. „Postřelili tě?" zeptal se Ray.

Diaz zavrtěl hlavou.

Ray seškrábl trochu špíny z jeho uniformy a zjistil, že se nemýlil. „Vždyť jsi celý od krve člověče."

„To není moje krev," oznámil Diaz. „Ani jeho." Ray pohlédl na bezduchého Natea a teprve nyní si všiml, že možná tak úplně bezduchý není. Oční víčka se mu pohybovala a ztěžka sípal. Obličej měl opuchlý a zmlácený. Rayem to dost otřáslo.

„Nate?" poklekl na jedno koleno a přitáhl si za poutka batohu přítele k sobě.

„Neslyší vás," přerušil je Diaz.

„Granát?"

Přikývnutí. Ray mu zběžně zkontroloval uši. Mohlo mu v nich výbuchem jen zalehnout a stejně tak mu mohly popraskat ušní bubínky.

Nate nevypadal, že by si Rayovu přítomnost vůbec uvědomoval. Byl stejně špinavý jako Diaz a pod vším tím prachem prosakovala jeho vlastní krev a tržné rány. Pravé oční bělmo bylo zalité krví a v plicích mu chroptělo. Pohledem sjel až k nohám a obrátil se mu žaludek nad nechutně zkroucenou holení. Alespoň že zůstal naživu.

„Nechali bychom se vyzvednout vrtulníkem, ale myslím, že po všech těch střelách se sem pilotům moc chtít nebude," řekl Ray.

„Střelách?" podivil se Diaz

„Zaútočili na tábor."

„Je to zlý?"

Ray tady nebyl od toho, aby někoho utěšoval nebo konejšil. „Jo," řekl upřímně.

Diaz se zatvářil ještě hloubavěji a pokýval hlavou. Ray se na něj blíže zaměřil a poznal, že se celý třese. Běžným okem by to jeden těžko postřehl, ale když ho Ray vzal za paži, napětí ve svalech Diaze okamžitě prozradilo.

„Scotte!" houkl na kolegu Ray. „Spoj se s Hannou a zkus zjistit, jestli by pro nás opravdu nemohl někdo přiletět."

„Jasně."

Diaz si zrovna prohlížel Erica a Chada. Ray však ten pohled nedokázal identifikovat. Netroufl by si ani hádat, na co ten kluk teď myslí. Měl divoký lesk v očích a připomínal spíš ovci uštvanou vlky. Když se však Diazův pohled přesunul na Raye, viděl v nich i jakousi skrytou surovost a hrozbu, musel svůj odhad mírně poupravit. Diaz byl ten typ člověka, které Ray nerad potkával na opačné straně barikády. Byl těžko odhadnutelný a nebezpečný. Vlk, co se jen snaží být ovcí.

Nate uměl lidi odhadnout skvěle, proto Ray o jeho volbě parťáka nepochyboval. Naopak to uznával, protože ať už se v těchto horách přihodilo cokoliv, Diaz to očividně ustál i za Natea.

„V táboře říkali, že s vámi byla ještě tlumočnice," nadhodil Ray.

Diaz ho probodl ostrým pohledem. „Ta je pryč."

„Jak pryč?"

Propalující pohledy Sophie Reysové byly v porovnání s těmi Diazovými naprosto ničím. Ray musel přimhouřit oči a vypnout ramena, aby dal najevo, že tady velí on. Obvykle mu stačilo mnohem méně, aby lidi zastrašil.

„Prostě...pryč." procedil skrz zuby Diaz.

„Můžeme jí nějak pomoct?"

„Ne."

Ray pokýval hlavou. Chtěl se zeptat blíž, potřeboval vědět víc informací, ale nechtěl podněcovat ten vztek v Diazově hlase. Pokud řekl, že byla pryč, pak byla pryč. Už teď se ale nemohl dočkat, až si od Hanny vyžádá jeho kompletní písemné hlášení o akci. Papír si bude Diaz moct propalovat pohledem jak je libo, ten mu neustoupí. Nakonec stejně bude muset napsat, co se stalo.

Před dalšími otázkami zachránil Ryana Scottův příchod. Zastavil se vedle Raye, v ruce ještě držel vysílačku. Tvářil se jako někdo, kdo se chystá svého velitele zklamat. „Máš pravdu, moc se jim tu létat nechce. Harry má v batohu látková nosítka, budeme se střídat v nošení. Nějak to zvládneme."

Ray se zamyslel. Nešlo ani tak o to, že budou muset nést Natea v tomhle terénu. Diaz ho právě táhl vlastnoručně přes dva hřebeny. Měl spíš obavu o samotného Diaze, ten jeho třas byl způsoben adrenalinem a když se postupně začne uklidňovat, velmi rychle vyprchá a nakonec se budou všichni modlit, aby se nevyvrátil a nemuseli táhnout ještě jeho. Tak početný tým neměli, aby si to mohli dovolit. Přesto jiná možnost nebyla. „Dobře," souhlasil. „Naložíme Natea a vyrazíme." Pak pohlédl na Diaze. „Zvládneš to?"

„Popravdě, když jsem vás viděl, těšil jsem se, že už nebudu muset dál."

Ray chtěl odpovědět, že tomu rozumí. Že táhnout Natevu živou váhu do strmých kopců po kluzkém kamení není nic, v čem by chtěl kdokoliv dobrovolně pokračovat. Chtěl ho poplácat po rameni a uznat, že už by si na chvíli odpočinout potřeboval. Taky by si mohli spolu zanadávat na piloty vrtulníků, nebo cokoliv, co by Diazovi psychicky pomohlo zvládnout další cestu.

Jenže než tohle všechno stačil Ray uskutečnit, sklonil Diaz hlavu ke svým nohám a vyhrnul si kalhoty nad kotníky.

„Panebože," zamumlal Ray a ohlédl se na Scotta, který stejně jako on jen upřeně hleděl na Diazova zkrvavená bosá chodidla. Nyní už Ray věděl, že se Diaz netřese jen adrenalinem, ale také permanentní bolestí. Zdejší povrchy byly tvrdé, kamení ostré a ke všemu se rozpadalo pod sebemenší vahou. Vypovídaly o tom také Diazova odřená kolena, dlaně i lokty. A bůhví co dalšího ještě schovával pod nánosem bahna. Ray nechápal, jak to mohl přehlédnout.

„Scotte, okamžitě se ozvi zpátky Hanně. Ať pro nás někdo přiletí, nebo se za to budou zodpovídat přímo mně. A já to poženu na velení."

„Jasná věc. Klidně se přidám."

Ray se pousmál. Kluci budou přece vždycky stát za ním, ať se pustí do čehokoliv. „Klidně Hanně vyřiď, že se může ohánět protokoly. Hlavně ať sem někoho dostane."

Scott přikývl a vyběhl zpátky na hřeben, kde spojení fungovalo lépe. Mluvil naléhavě a důrazně, přesně jak si situace žádala.

Ray sledoval Ryana, který zase sledoval jeho. „Kde máš boty?"

„Sebrali mi je."

„Kdo?"

„Oni," pokrčil rameny.

Víc už se nevyptával, nemělo to cenu. Co Diaz říct nechce, to taky neřekne.