Přestože se Nateovi ještě točila hlava a zraněná paže nepřestávala bolet ani po tlumících tabletách, stále odolával pokušení zajít ke Carterové na ošetřovnu. Seděl u sebe v kanceláři s poručíkem Barlowem a snažil se odrážet jeho neustálé připomínky.

„Pane, já myslím, že je ta rána docela hluboká. A víte jistě, že je čistá a žádný střep v ní nezůstal? Já vám nevím, tohle by měla vidět Carterová."

„Jsem v pořádku, poručíku," odpovídal strojově Nate. Za Carterovou ho nedostane nikdo. Měl svou čest, nepůjde škrábat na dveře někomu, s kým si právě vyřizoval účty. Rozhodně za ní měl v plánu zajít, ale ještě nenastal ten správný čas. Ještě s ní neskončil a do té doby nemohl projevit sebemenší slabost.

„Jak je to dlouho, co odletěl vrtulník?" zeptal se Barlowa.

Poručík se podrbal na vysokém čele a zamračil se. „Dvě hodiny? Tři? Nejsem si jistý, pane. Měl jste se ukázat alespoň tam, v každé posádce jsou dva doktoři, ti by vás dali do kupy."

„O to se mi nejedná, poručíku," zavrtěl hlavou Clarence. „Myslíte, že bude slečna Bayrak připravena si se mnou promluvit? Tuto situaci musíme vyřešit, co nejdříve. Musíme pokračovat v našem programu, plnit rozkazy a k těm potřebujeme tlumočníky."

„Chápu, pane," pokýval poslušně hlavou Barlow. „Co mám udělat?"

„Přiveďte mi sem, prosím, slečnu Bayrak, pokud to bude možné," zaúkoloval ho Nate. „A řekněte Garrymu z dispečinku, ať se okamžitě spojí s polní nemocnicí v Kábulu a co nejdřív mi tady pošle Abdula."

„Rozumím, pane," zasalutoval Barlow a rázným krokem opustil kancelář. Jakmile se za ním zabouchly dveře, Nate se svezl na na židli a dlouze si povzdechl.

Ve zraněné paži mu bolestivě škubalo a přiložená gáza byla po několika minutách prosáklá krví. Pokud si to nenechá sešit, bude tam mít ošklivou jizvu.

Hodlal své zdraví obětovat v žabomyší válce s medikem? Ano, hodlal. Měl tady úkol a pro jeho splnění potřeboval, aby Carterová přestala vystrkovat růžky.

Promnul si čelo a na malou chvíli zavřel unavené oči. Jak jen to tady nenáviděl! Kterého idiota v Pentagonu napadlo zrovna jeho převelet sem? Neměl žádný vojenský výcvik, neznal pravidla a muži z tábora ho prokoukli během několika dní. Na jednu stranu je chápal. Kvůli úkolu, který tu dostal, musel zavádět radikální změny. Jeho předchůdce velitel Thompson byl schopný muž, věděl, že dobré věci by se neměly uspěchat. Na Natea ale tlačili z Washingtonu s různými časovými ultimáty. Musel přejít k věci.

Thompson si proti nepříteli počínal pasivně. Neútočil na něj a nepouštěl se do přestřelek, pokud to bylo možné. Slovo razie bylo pro vojáky naprosto cizí. Thompson spoléhal, že pašeráky vyžene z hor tím, že jim tady znepříjemní práci. Posílal proto do lesů pravidelné patroly, snažil se přesvědčit vesničany ke spolupráci a ničil stezky a silnice, po kterých nic jiného než terénní vojenské Humvee neprojelo. A pokrok byl znát. Postupně se zbraně začínaly pašovat přes města a hraniční přechody, kde byly snadněji zadržitelné, než uprostřed hor v terénu, který znal nepřítel daleko lépe než američtí vojáci. Stačilo by jen nechat Thompsona dělat svou práci, kterou podle Natea dělal dobře a efektivně bez zbytečných ztrát na životech, a za nějakou dobu by hlavní pašerácká spojka v horách zanikla. Jenže válka v Afghánistánu se vlekla dlouhé roky, stála spoustu financí a blížily se volby. Pokud by současná vládnouci strana dokázala s válkou pohnout kupředu, zajistilo by jí to spoustu hlasů. Proto vznikla operace Nomos, které byl Nate středobodem.

Jednoho dne si jej někdo seshora zavolal do kanceláře a představil mu celý plán. „Odhalili jsme Achillovu patu všech těch grázlů, kteří nás trápí už takovou dobu," řekl ten člověk. A hlavně pouští žilou daňovým poplatníkům, pomyslel si jedovatě Nate. Lidi už neměli zájem se dělit o své finance v nekončící válce. Podobně to dopadlo v Iráku, Amerika zemi bleskurychle dobyla, načež stejně rychle ztratila zájem a nechala ji napospas sobě samé.

„Pokud zarazíme tok zbraní z Pákistánu, pak to nepříteli značně zkomplikujeme," pokračoval dál muž.

Tehdy s ním Nate souhlasil. Dávalo to přece smysl a ušetřilo by to spoustu životů. Kdyby však věděl, co bude následovat hned potom, co na operaci kývne, utekl by z kanceláře a sedl na přímý let do Emirátů, které nevydávají stíhané občany USA. Tehdy ale naneštěstí nic nevěděl, proto prošel několika chatrnými vojenskými školeními a byl poslán přímo do jámy lvové. Armáda pracovala naprosto jinak, než byl on zvyklý. Všichni ho tady oslovovali pane, dokonce i poručík Barlow, který by mohl být jeho otcem. Nate nebazíroval tolik na oslovení a hodnostech, nechápal proč Barlow všechny neustále nahání, aby jim netrčely ponožky z kalhot a už vůbec nechápal, proč taky čas od času nemůže jako vedoucí umýt záchody nebo sprchy. „Vy jste hlava tábora, Nate," vysvětlil mu velitel Thompson, když mu předával tábor. „Pro tyhle kluky nejste člověk. Věří ve vás a budou vás následovat v boji. Nehodí se, aby vás viděli uklízet." V tu chvíli si uvědomil, že jeho působení v táboře Nicka Jonese bude naprostá katastrofa. Ještě horší to bylo ve chvíli, kdy na něj koordinátoři operace ve Washingtonu začali tlačit s časem. Měl by tady dosáhnout nějakých významných a hlavně publikovatelných změn do data, které se bezprostředně shodovalo se začátky volební kampaně. A bylo vymalováno. Volby zkrátka měnily svět.

V momentě, kdy se ozvalo jemné zaklepání na dveře, už byl Nate tak ponořen v chmurných myšlenkách, že málem zakřičel, aby mu alespoň na chvíli někdo dal pokoj. Náhlé uvědomění, že za dveřmi pravděpodobně stojí Sanem Bayrak, ho však přinutilo se trochu krotit. Byla to hodná holka a nezasloužila si nic z toho, co se ji dnes přihodilo.

„Dále," řekl a dveře se pomalu otevřely.

Vklouzla dovnitř se zarudlými očními víčky a nebylo pochyb o tom, že ještě před malou chvílí než pro ni přišel Barlow usedavě plakala. Za její bolest mohl Nate. Měl jejího otce lépe proškolit, měl si udělat čas na to, aby ho připravil na vojenskou službu. To, že vyběhl ven z auta na mušku nepřátelům byla začátečnická chyba.

„Můžu vám nabídnout čaj, Sanem?" zeptal se, zatímco jí pokynul, aby se usadila na židli u stolu.

Poslechla ho, ale na nabídku zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji," odpověděla. „Slečna Carterová mi již jeden uvařila."

Slečna Carterová. Nate to oslovení převaloval na jazyku a ne a ne si na něj zvyknout. Slečna Carterová zněla tak přátelsky a vřele, vůbec neodpovídala nevraživé a zpupné osobě, která se za ní skrývala.

„Jak si vedete?" přešel proto Nate rovnou k věci. „Je mi to všechno neskutečně líto. Doufám, že váš otec bude brzy v pořádku a fit. Samozřejmě mu poskytneme tu nejlepší péči a zdarma. Zranil se ve službách armády, bereme na sebe povinnost se o něj postarat. Nemusíte mít strach."

„Děkuji, pane."

Nate na ni dlouze hleděl a přemýšlel, jak pokračovat. Nechtěl jí ublížit, už tak vypadala zranitelně a křehce. Seděla na židli se sklopenou hlavou a šlo jasně poznat, že bojuje se slzami.

„Máme před sebou nyní vzhledem k situaci jeden nepříjemný rozhovor, který je ale nutný, Sanem..."začal váhavě Nate.

„Chápu to, pane," pokývala hlavou Sanem. „V pořádku."

Uvědomil si, že ji do dneška vlastně pořádně neslyšel promluvit. A nyní zvedla tvář k němu a pohlédla mu pevně do očí, což Natea překvapilo.

„Jde o práci, kterou jste zde dnešním dnem započala," pokračoval dál. „Podepsala jste smlouvu, tím pádem máte vůči mě jistou povinnost, ale vzhledem k tomu, co se stalo...nechci vám působit bolest, Sanem. Smlouvy jsem ještě neposílal svým nadřízeným, pokud byste tady již nechtěla dál pracovat, můžeme to ještě celé zrušit. Nemusíte se ničeho bát, pochopím to."

Tentokrát to byla Sanem, kdo překvapeně zamrkal. „Jste moc hodný, pane."

Někdo jiný by mu řekl, že je spíš pěkný hlupák. Nechat si utéct tlumočníka, který perfektně znal zdejší oblast jen proto, že mu ho bylo líto? Naprostá pošetilost. Jenže při pohledu do jejích očí mu přišlo nemístně odporné zachovat se k Sanem nepěkně. Ještě nikdy neviděl tak čistou a neposkvrněnou bytost. V jistém smyslu ho to fascinovalo. Když se však soustředil podrobněji, cítil na jejím neporušeném povrchu drobný šrám. Ten tam dřív nebyl.

„Nechám vás si to promyslet."

Sanem však zavrtěla hlavou. „Jsem již rozhodnuta, pane, chci zůstat, pokud vám to nebude nějak překážet."

Nate dlouho mlčel. Již neseděla na židli, schoulená a ukrývající se před světem. Záda měla nyní vzpřímená, mluvila rozhodným hlasem a neuhnula pohledem.

„Jste si jistá?"

„Ano, pane, můj otec si to tak přál."

Nate se zamračil. „Nemusíte dělat, co vám nakáže váš otec, to přece víte."

Její řasy se na malý moment nekontrolovatelně rozechvěly. Na chvilku její maska spadla a odhalila jen raněnou a vyděšenou holku, která dnes přišla o otce. Snaží se být jen silná, pochopil Nate. Jako my všichni.

„Chci to také, pane," odpověděla.

Kdo by se nechal dobrovolně zavřít do tábora plného protivných vojáků Carterovou počínaje a Barlowem konče? Jen blázen. Nebo někdo, kdo neví, do čeho jde. Nateovi to připomnělo sebe samého.

„Dobře potom," pokýval hlavou. „Kdyby se však cokoliv změnilo, můžete za mnou přijít, Sanem. Víte to, ano?"

Nevydrží tady bez otce ani den, pomyslel si. Zítra večer mu zaklepe na dveře. Rozleží se jí to v hlavě a přijde. Určitě.

„Děkuji, pane. Jste opravdu moc laskav. Před odjezdem mi otec pověděl, že jste dobrý člověk. Nyní vidím, že měl pravdu."

Usmála se. Jemně zvlnila rty a její oči se zaleskly vřelostí a vděčností. Nateovi se zadrhl dech v hrdle.

„Je tu ještě jedna věc," doplnil ještě. „Pokud chcete i nadále zůstat v našich službách, nemohu vám dovolit se vrátit do vesnice. Ten dnešní útok byl zaměřen na vašeho otce. Nemohu riskovat, aby se vám ve vesnici něco stalo. Doufám, že to chápete."

Myslel si, že začne vrtět hlavou a od svého rozhodnutí pracovat v táboře upustí. Opět se ale spletl. „Otec tuto možnost předpokládal. Chápu tato opatření, pane. Jen bych ráda posílala své rodině peníze, pokud by to bylo možné."

Nate se zamračil. Věděl, že Yusúf Bayrak byl chytrý člověk, ale nelíbilo se mu, jakým způsobem ordinoval své dceři rozhodnutí, která by měla dělat sama.

„A co si o tom myslíte vy, Sanem?" zeptal se. „Budete žít tady v táboře mezi cizinci, pracovat pro ně a svou rodinu téměř neuvidíte. Zapomeňte na chvíli na to, co vám řekl otec a povězte mi, co chcete vy sama."

Sklopila pohled. Dlouhou chvíli váhala, ale nakonec odpověděla. „Chci zajistit svou rodinu, pane. To chci. Udělám, co bude třeba."

Nate to respektoval. Konečně z ní mluvila Sanem Bayrak a netlumočila jen to, co jí pověděl otec. Cítil na ní hmatatelnou změnu. To děvče mělo potenciál. Dokázala si stát za svým, když bylo třeba, jen to doposud neměla šanci předvést. Sanem Bayrak byla jako květina, která dlouhou dobu rostla ve stínu obrovského, pevného stromu. Jenže teď ten strom padl a květina zůstala stát úplně sama, odhalená a zranitelná. Také se k ní však dostaly sluneční paprsky a Nate viděl, jak po nich květ pomalu dostává barvu a listy zelenají. Věděl, že ze Sanem jednou vyroste krásná květina a žádný strom už možná nikdy potřebovat nebude.

„Dobrá tedy," řekl po dlouhé odmlce, kdy si ji přeměřoval pohledem. „Pošlu vás s eskortou do vesnice. Vysvětlíte situaci své rodině a sbalíte si věci."

„Ano, pane."

Nate vytáhl z šuplíku čistý papír a naškrábal na něj krátký vzkaz, který doplnil vlastním podpisem. Podal zprávu přes stůl Sanem.

„Tohle prosím předejte seržantovi Szimanskimu," řekl Nate. „Ať všechno zařídí ještě dnes."

„Děkuji, pane."

Nate se na ni naposled zadíval. „Kdybyste přece jen měla něco na srdci jsem tu pro vás."

„Budu na to pamatovat, pane."

***

Když se posléze rozloučila s Clarencem a vyšla ven na čerstvý vzduch, začala se jí točit hlava. Zůstane tady mezi vojáky. Nebude vídat svou matku ani děda. Nebyla zvyklá žít bez nich. Matka tu byla vždy, když ji potřebovala a nyní bude tady v táboře úplně sama mezi lidmi jako je Diaz. Cítila, jak se jí z hrdla derou vzlyky, oči ji znovu začaly pálit a takhle přece za Zrzkem přijít nemůže. Než si jí stačil kdokoliv z tábora všimnout, zaběhla za budovu Kafírny. Tam se nacházela výborná provizorní skrýš. Střecha byla nadstavená vojenskou celtou, takže vznikl jednoduchý přístřešek pro plechové barely a dřevěné bedny. Sanem netušila, co v nich bylo, ale poskytly jí chvilku soukromí, které potřebovala. Usedla do prachu za jeden z barelů a dala se do pláče. Hrudník jí stlačoval obrovský tlak, až měla pocit, že jí rozmáčkne hrudní koš. Mezi vzlyky lapala po dechu a snažila se ten pocit zahnat, ale marně. Přece tady nemůže zůstat! Jak by to tady mohla sama zvládnout? Nikdy nikde bez rodiny nebyla. A kde bude spát? Mezi ostatními muži? Její tváře se rozhořely. Nemůže přece nechat matku a děda sobě samým napospas. Jsou oba slabí, kdokoliv by je mohl okrást, což se ze strany pašeráků dělo často. Otec jí však řekl, aby byla silná, aby vydržela a dělala, co může. Věci se prý pak zlepší. Jenže Sanem tomu v tu chvíli ani trochu nevěřila. Tohle místo, celý tábor, jí byl cizí. Dokonce ani schovaná mezi barely si nepřipadala v bezpečí.

Nevěděla, jak dlouho tam seděla. Připadala si naprosto ztracená v čase i ve své vnitřním bolavém světě, který se nadcházejícím změnám bránil stavy úzkosti a nejistoty. Z toho všeho ji vytrhly až mužské hlasy a blížící se kroky.

„A myslíš, že Ryana příště složíš, Percy?" povídal zrovna jeden z hlasů. „Rád si na tebe vsadím, ale nechci přijít o prachy, to snad chápeš."

„Mám plán, Rodriguezi," zněla odpověď. „Unavím ho, víš? On je moc velkej ranař, jde okamžitě do útoku, mydlí do tebe pěstma, dokud nepadneš a všichni zatím padli do několika minut. Já vydržím dýl. Tohle ho přece musí pekelně vyčerpávat, nemyslíš? Podle mě to není dlouhodobá strategie."

„A ustojíš to?"

Kroky se blížily. Sanem se roztřásla po celém těle. Teď ji tady najdou a budou si myslet, že krade nebo špehuje. Její osud byl zpečetěn. Schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Třeba si jí nevšimnou. Jenže vojáci se blížili víc a víc, až dokonce zaslechla jejich dlouhé výdechy cigaretového kouře. Pravděpodobně se šli zašít, aby unikli nežádoucím pohledům.

„Budu trénovat," pověděl s jistotou Percy. „Jen se ten zápas musí uskutečnit a teď, když je tu Clarence, o to mám vážné obavy.

„Chlapi, co s ním byli u řeky, říkali, že je to docela klacek. Myslím Clarence. Jako že s ním ta bomba ani nehnula. Všichni v autě začali panikařit, dokud se ve vysílačce neozval jeho hlas."

„Je mi jasný, že sem nepošlou nějakýho posránka, tohle je základní věc, kterou by měl kdokoliv s velící hodností zvládat. To ale neznamená, že souhlasím s tím, jak to tady celý vede."

„No jo, kamaráde," zasmál se Percy. „Ale s tím ty nic nenaděláš. Tohle je vyšší hra."

Před Sanem dopadl špaček cigarety. Slyšela jeho lehký dopad a když otevřela oči, opravdu před ní ležel a pomalu doutnal.

„Kruci," zaklel Rodriguez a jeho kroky se vydaly k barelům.

„Bacha, vole," zahučel Percy. „Kdo ví, co v těch barelech je? Neschovávaj tady tu naftu náhodou? Kdyby nás tu načapal Hobit Steve s ohněm, tak by nás zamordoval."

„Naftu u Kafírny? Ale hovno. Kdyby se do toho nějakej hadži trefil kulkou, první, komu by uletěl zadek, je Clarence. Podle mě to spíš začne skládat Noře za stan a čekat, jestli se poštěstí."

„Slyšel jsem, že jsou ti dva na nože," zamyslel se Percy. „Hele, kdoví jak tohle-."

„Co to sakra...?!!!!"

Sanem polekaně nadskočila, přestože věděla, že je otázkou času, kdy ji Rodriguez zahlédne. Otevřela vyplašené oči a přistihla ho zrovna, když zadupával nedopalek cigarety do země. Překvapeně na ni zíral. „Co tu krucinál děláš, holka?"

Hned v závěsu za ním se objevil překvapený obličej Percyho. „Eh?" vydal ze sebe.

Sanem čekala nadávky, podezřívání a nepřátelství, ale oba muži byli spíš překvapení a...v rozpacích? Během několika vteřin od ní odvrátili pohled, začali se škrábat ve vlasech nebo dloubat špičkou boty do hlíny. Bylo to tím, že plakala?

„Jsi v pořádku?" zeptal se po chvíli Percy.

Přikývla.

„Co se stalo, zlato? Přece se tu neschováváš jen tak zbůhdarma."

Sanem na něj dlouho hleděla. Byl tak...laskavý, až to bylo zvláštní. Doposud se na ni i na jejího otce dívali muži podezíravě a nedůvěřivě. Změnilo se to po dnešním incidentu? Za jejich důvěru musel otec zaplatit vlastním zdravím? Cítila, jak se jí z hrdla dere další vzlyk.

„Ale, no tak," přiklekl si k ní Rodriguez. „Je to kvůli tvýmu tátovi? Určitě bude v pořádku, tím jsem si jistej, že jo Percy?"

„Eh..no..no jasně přece."

„Podívej, co kdybychom šli spolu teď za Norou, to je naše zdravotnice," navrhl Rodriguez. „Nechává si od svojí babči posílat takový ty bylinný čaje. Pořád je pije, že jsou dobrý na nervy, který z nás kreténů má. Třeba by ti jeden mohla uvařit, co ty na to?"

„Jeden čaj proti kreténům by ti určitě bodl," dosvědčil Percy.

„Děkuji, jste moc hodní, ale nechci nikoho obtěžovat," odpověděla Sanem.

„No vida, umíš i mluvit," pousmál se Rodriguez. „Tak pojď, přece tady nebudeš jen tak sama."

„To není dobrý," argumentoval Percy. „Kdyby tě tady našel Hobit Steve..."

„Percy myslí poručíka Barlowa," zasmál se Rodriguez. „Hele, víš vlastně, co je to hobit?"

Sanem zavrtěla hlavou. Rodriguez se jí pravděpodobně snažil jen rozveselit.

„To jsou takový malíčcí lidičkové, co žijou v norách a maj moc rádi jídlo."

Sanem se ze slušnosti pousmála. O takových lidech nikdy neslyšela, přesto musela uznat, že zalézt si do vlastní nory a tam zůstat by nebylo vůbec špatné.

„Nejsou ale skuteční," pokračoval dál Rodriguez. „Ben má o nich knížku, nechceš se jít na ni podívat?"

Chovali se k ní jako k dítěti, ale Sanem se neopovažovala cokoliv namítat.

„No tak," nedal se Rodriguez. „Přece tady taková hezká holka nebude sedět sama."

Sanem cítila, jak rudne. Hezká holka? Pohlédla na něj a jeho vřelý úsměv a cítila, jak jí do obličeje stoupá horkost. Ještě nikdo jí nikdy neřekl, že je hezká holka.

„Musím najít seržanta Szimanskiho," pověděla po chvíli. „Mám pro něj vzkaz."

Rodriguez pokýval hlavou. „No super. Tak ho půjdeme najít, ne?" Vyskočil na nohy a napřáhl k Sanem ruku, aby jí také pomohl nahoru. Váhavě pomoc přijala, neboť by bylo velmi neslušné ji odmítnout. Bylo to poprvé, co se dotýkala jiného muže než otce, bratra nebo děda. Cítila teplo Rodriguezovy dlaně a jeho pevný stisk, kterým jí pomohl ze sedu.

„Určitě se někde zašívá," mrkl na ni Percy.

„Stejně jako my dva," přisvědčil Rodriguez.