Pro Sanem a jejího otce to ráno znovu přijel pan Clarence. Tentokrát to ale nebylo překvapení, nýbrž domluvená schůzka. Takhle teď budou každé ráno čekat, dokud si pro ně nepřijedou. Celá vesnice se po nich ohlížela a mračila se nad Saneminým hidžábem.

„Příště raději počkáme uvnitř domu," okomentoval dění její otec a pohlédl k lesní cestě, kde se mělo každou chvíli objevit vojenské Humvee a vyzvednout je. Nikde však ani živáčka. Že by to byl nakonec všechno jen podraz? Že by si z nich Američané vystřelili? Yusúf by před svým otcem vypadal jako pěkný hlupák.

Sanem mu hleděla do tváře a přesně věděla, na co myslí. Podle vrásek a nervózního kousání do rtu poznala každou jeho obavu. Ona sama se naopak modlila, aby Američané nepřijeli vůbec. Otci to sice neřekla, ale byla z vojáků celá nesvá. Všichni se na ni dívali nepřátelsky, jako by měla každou chvíli vytáhnout z pod šatů zbraň a všechny je postřílet. Sanem z toho bylo do breku, taková přece nebyla! Proč si to mysleli? Vždyť jim nedala záminku cítit se v její společnosti nepříjemně. Na univerzitě a ve městě ji měli všichni rádi, byla hodná a nikdo si na ni nemohl stěžovat. Ještě nikdy nezažila takovou nevraživost a nedůvěru.

V podobných myšlenkách se topila další čtvrt hodinu, pak půl, a nakonec se vojenské Humvee vynořilo z lesa s hodinovým zpožděním. Cítila, jak se jejímu otci ulevuje a jí narůstá v krku knedlík. Když pak vozidlo zastavilo, otevřely se zadní dveře a pan Clarence jim z předního sedadla pokynul dovnitř. Kvůli vlastní bezpečnosti nevylézal. Teprve když oba seděli na sedadlech, přivítal je pozdravem a usmál se. „Hezké dobré ráno."

Otec odpověděl a Sanem jen pokývala hlavou. Za volantem neseděl nikdo jiný než zrzavý voják, Szimanski, jak si pamatovala, a tvářil se neurčitě. Nahoře ve střílně pak sídlil další muž, avšak podle nohou, které trčely ze střechy mezi ní a otcem, nedokázala určit, o kterého z vojáků jde. Několik metrů za jejich vozidlem postávaly v cestě další dvě Humvee a hlídaly okolí. Byl to zvláštní pocit, že si pro malou Sanem a jejího otce přijela taková kolona vojenských vozů. Připadalo jí to neskutečné.

Celou cestu do tábora pak pan Clarence nezavřel pusu. Neustále mluvil o výhodách této spolupráce jak pro Američany, tak pro obyvatele vesnice a otec mu zdvořile přitakával. Sanem seděla přímo za ním, proto měla nejlepší výhled na řidiče. Sledovala, jak Szimanski drtí čelist a sem tam po svém veliteli neklidně střílí pohledem. Nelíbilo se jí to a celou cestu nemohla z vojáka spustit oči.

Auto se na horských serpentýnách nebezpečně kymácelo, jak zdolávalo hroudy a kamení. Sanem tudy projížděla jen jednou do vesnice, a to v době, kdy utekli z města. Opačnou stranou ještě nikdy nejela. Ode dneška tudy bude jezdit každý den. Byla z toho nervózní.

Když dojeli do tábora, vojáci hlídkující u vrat jim nechali otevřít. Szimanski zastavil Humvee hned za branou a nechal pana Clarence, Sanem a otce vystoupit. Pak i s autem a vojákem ve střílně zmizel kdesi za buňkami a stany.

„Nejprve vás seznámím s vaším doprovodem," informoval je pan Clarence. „Doprovázel také našeho předchozího tlumočníka a má s touto funkcí zkušenosti. Jakýkoliv problém či potřeby mu můžete sdělit, je tady pro vás, stejně jako zbytek tábora."

„Děkujeme," pokýval hlavou otec a se Sanem následoval pana Clarence táborem.

Všeho všudy tu panovala dost poklidná atmosféra. Po dvojicích zde byly rozestavěny hlídky, avšak jinak nikde ani živáčka. Sanem čekala, že bude tábor daleko rušnější místo. Oproti její první návštěvě tu bylo mrtvo.

Clarence si pravděpodobně všiml jejich udivených pohledů a usmál se. „Dnes je neděle. V naší kultuře míváme tyto dny volnější program. Je to odpočinkový den."

Když Sanem zapřemýšlela, musela uznat, že Američané vlastně nikdy do vesnice v neděli nejezdili. Pravděpodobně to byl pro ně posvátný den, avšak zvláštností bylo, že nikde nikoho neviděla se modlit nebo plnit jiné povinnosti týkající se víry. Věděla přece, že se křesťané modlí stejně jako muslimové. Napadlo ji, že možná mají někde svůj chrám, to proto není nikde ani živáčka.

Na jejich chrám však narazila hned za rohem nejbližšího stanu, kudy je Clarence prováděl. Jejich mše však nevypadala ani trochu tak, jak si představovala.

Uprostřed volného prostranství mezi obytnými buňkami a betonovými pražci, které kryly základnu proti střelbě, byl z dlouhých desek vyskládaných na zemi vytvořen čtverec. Okolo čtverce postávala asi tak dvacítka vojáků a sledovala dění uvnitř. Tam se nacházeli tři muži. Dva z nich byli svlečení do půl těla, což Sanem mírně šokovalo. Ještě nikdy neviděla odhalené mužské tělo. Její myšlenky v tu chvíli přestaly dávat smysl. Prostě jen zírala. Na vyrýsované břišní svaly, mohutná ramena a sluncem opálenou pokožku. Třetí voják byl oblečen v tmavě zeleném tričku a držel ty dva od sebe.

„Všichni už si vsadili?" rozhlížel se po obecenstvu. „Fajn, fajn, doufám teda, že to všichni pekelně projedete." Pak se obrátil k mužům v ringu. „Plácněte si, pokud jste připraveni."

Ani jeden neváhal.

„Každý do svého rohu, začínáme," řekl voják-rozhodčí a vystoupil ze čtverce. Soupeři jeho pokyny poslechli.

„Ryane, kurva poslouchej, jdi mu po hlavě," spustil okamžitě někdo z přihlížejících. Nakláněl se k jednomu z bojovníků přes desku a plácal ho po rameni. „Percy si ji bude hlídat a pak mu jednu vrazíš pod žebra, jasný? Vsadil jsem na tebe pět babek, neposer to."

„Drž hubu," odpověděl Ryan a ohlédl se po svém rádci. V tu chvíli ale spatřil také Clarence a jeho dva hosty. Sanem se při pohledu na Diaze zastavila krev v žilách. Tentokrát ji však svou nenávistí nepoctil, místo toho zůstal viset pohledem na svém veliteli a vyčkával, co se bude dít. I ostatní muži postupně utichali, když jeden po druhém registrovali nečekaného hosta.

Sanem sledovala, jak pan Clarence všechny muže přejíždí pohledem a vyhodnocuje situaci. Nemusela toho vědět o fungování tábora mnoho, aby se dovtípila, že tato činnost je tu pravděpodobně zakázaná.

„Diazi," řekl po chvíli ticha Clarence a Sanem při znění toho jména znovu zatrnulo. „Okamžitě se oblečte do své uniformy a pojďte sem." Jeho ledový hlas se nesl tichým shromážděním jako nůž máslem. „Vy dva," kývl na Diazova soupeře a rozhodčího, „jděte za poručíkem Barlowem a řekněte mu, co jste provedli. Dál už to nechám na něm."

„Ano, pane," odpověděli sborově.

„Vy ostatní zmizte, než si vzpomenu na vaše jména," pokračoval dál Clarence. „Naše zdravotnice tady není od toho, aby léčila vyražené zuby a rány pěstí. Pokud se chcete prát, pošlu vás proti nepřátelům s holýma rukama, v tom není žádný problém, pánové."

Muži se začali trousit pryč, zatímco Diaz na sebe v rychlosti hodil tričko a došoural se až ke Clarencovi. Vypadal z toho zrušeného zápasu poměrně mrzutě, vůbec ne jako někdo, kdo by před svým šéfem měl zpytovat svědomí.

Jediný, kdo kromě Diaze prostor neopustil, byla ta lékařka. Sanem si jí do té doby ani nevšimla. Měla na sobě obyčejné tílko a maskáčové kalhoty. Světlé vlasy sepnuté do copu na ranním slunci zářily jako zlato a štíhlé, opálené paže se napínaly vztekem.

„Naše zdravotnice," citovala žena Clarencovo označení, „na všechno dohlíží a dává pozor. Nejsme idioti, pane, nikdo si tu nechce ublížit. Máme pravidla."

Clarence přimhouřil oči a přeměřil si zdravotnici pohledem. „Najděte si jinou zábavu. Tohle nehodlám ve svém táboře tolerovat."

„Velitel Thompson s tím neměl problém."

Clarence se zamračil. „Jenže-já-nejsem-Thompson," procedil s docházející trpělivostí a semknul rty do přísné linky.

Ženu to však nezastrašilo. Napřímila se v zádech a kdyby měla místo opálené kůže srst, Sanem by přísahala, že by se pěkně naježila. Na chvíli se zdálo, že chce něco říct, ale pak svá slova raději polkla a odporoučela se pryč.

Clarence se za ní dlouho díval. Sanem připadalo, že má ten muž vážný problém s morálkou v táboře, což ji děsilo. S otcem byli tak vojákům vydáni na milost a nemilost. To nebylo dobré.

„Diazi, tohle Yusúf Bayrak a jeho dcera Sanem. Když bude potřeba, budete jim dělat doprovod, jako jste ho dělal Abdulovi. Jsou to naši noví tlumočníci."

„Rozumím, pane."

„Proveďte je po táboře, ať vědí, kde jsou velitelské buňky, jídelna, zdravotní stan a sociální zařízení. Zkrátka, ať se tu dobře orientují."

„Ano, pane."

„Pak se připojíte ke svým kolegům u poručíka Barlowa. Je vše jasné?"

„Naprosto."

Pak se Clarence otočil znovu ke dvěma návštěvníkům a usmál se na ně. „Profesore, slečno," oslovil oba, což Sanem mírně překvapilo. Zatím mluvil pokaždé jen s otcem. „Po prohlídce se za mnou prosím zastavte v kanceláři. Tam, kde posledně."

„Samozřejmě," pokýval hlavou otec a pousmál se podobně jako Clarence. Otcovy zuby však byly křivé a špičáky mu odjakživa trčely do stran. Oproti Clarencovým sněhově bílým zubům, rovným jako podle pravítka, vypadal jeho úsměv spíš jako podivný škleb. I to byla jedna ze zvláštností, které Sanem postřehla. Všichni Američané měli krásné zuby. Jak jen to bylo možné? Ve městě kdysi slyšela o speciálních klinikách, které se zuby zabývaly, ale neznala nikoho, kdo by měl peníze na jejich služby.

Clarence se vytratil směrem k velitelským buňkám a nechal Sanem i s otcem napospas Diazovi. Ten, jakmile jeho velitel zmizel za roh, nasadil zpátky svůj vypočítavý výraz a přeměřil si oba cizince, jako by se rozhodoval, kterého dřív strčí z útesu. Sanem raději zabodla pohled do země a nechala veškeré jednání na otci.

„Tak jdeme," řekl Diaz, vytočil se na patě a odcházel. Yusúf i Sanem vyrazili bez váhání za ním.

„Velitelské buňky," ukázal Diaz na seskupení hranatých obytných domků překrytých vojenskou celtou. Nic víc k tomu nedodal a pokračoval dál. Očividně neměl nejmenší zájem na tom, aby se tu dva noví tlumočníci cítili dobře. Sanem si byla téměř jistá, že si z prohlídky nezapamatuje téměř nic. Na druhou stranu však byla Diazovi vděčná, že se na ni nedívá. Měla z toho muže podivný a nebezpečný pocit. Působil chladně a vypočítavě. Američané ve městě bývali většinou usměvaví, samý vtip a taky hodně upovídaní. Sem tam se našla výjimka v podobě nějakého nevrlého morouse, ale ty nebyly časté. Jedním z jejich úkolů, jak Sanem věděla, bylo získat místní obyvatele na jejich stranu. V Afghánistánu se válčilo partyzánským způsobem boje. Nevypadalo to tak, že se proti sobě postavily dvě armády a bojovaly jako se píše v učebnicích dějepisu. Místo toho Afghánci někdy nahodile a někdy takticky útočili na Američany z řad civilistů. Rozhodně to nebyla obvyklá válka. Podobné to bylo i tady v horách. Sanem, i když nebyla nikterak vojensky vzdělaná, to dávalo smysl, přestože to ani trochu neomlouvalo zraněné či mrtvé civilisty, kteří s celým konfliktem neměli nic společného.

„Jídelna," ukázal Diaz na další boudu.

Procházeli dál táborem a Sanem zírala na vojákova záda. I pod volným tričkem mohla vidět pohyb jeho svalů. Aniž by tomu nějak dokázala zabránit, neustále si vybavovala jeho atletickou postavu, když ještě stál v provizorním ringu a chystal se na svého soupeře. Sanem tento sport znala od bratra, který ho často sledoval, než odjel studovat. Diaz by to podle ní vyhrál. Vypadal jako někdo, pro koho jsou rvačky denním chlebem. Než Clarence celý výstup přerušil, působil nevyzpytatelně a jeho protivník si to velice dobře uvědomoval. Přestože mělo jít o pouhou kratochvíli ve volném čase, Diaz rozhodně nevypadal na někoho, kdo by to celé dělal pro zábavu. Také nemohla z hlavy vyhnat pohled na táhlou jizvu na jeho pravé paži. Byl přesná a rovná jako po chirurgickém zákroku, podobnou měl její otec na koleni, které mu před pěti lety operovali. Diaz byl samá záhada, avšak taková, u které si člověk nebyl jistý, jestli ji chce rozřešit. Sanem tušila, že ať už je ten kluk kdokoliv, není radno si s ním zahrávat. Bylo dobré, že z něj měla strach, alespoň ji to udrží v pozoru.

„Zdravotnický stan," přerušil Diaz její myšlenky. Chtěl pokračovat dál, ale v tu ránu se ze stanu vynořil voják s brýlemi s plastovými obroučkami, kterého viděla už tehdy ve vesnici. Místo vojenských bot měl na sobě sandály a palce na nohou ovázané obvazem. Vypadal poměrně nešťastně, ale při pohledu na Sanem a jejího otce se zdvořile usmál a pozdravil. "Pokud hledáte, Noru, tak před chvílí odešla."

Otec ho pozdravil nazpátek, Sanem sklonila hlavu a pokývala jí. Zato Diaz mlčel a přeměřoval si nohy v sandálech. „Puchýře, Chcánku?" zeptal se.

„Jo," přiznal voják. „A taky kuří oka."

„Na tohle je Nora expert," řekl Diaz. Sanem přemítala, jestli to mělo být povzbuzení, ale nějak jí to k Diazovu chování nesedělo. „Nejsi první ani poslední, kdo je tady měl."

„I tak to bolí," postěžoval si voják. Pak znovu pohlédl na Sanem a usmál se. „Jak se vám tady zatím líbí?"

Ta otázka směřovala k ní. Snažila se nevypadat polekaně a vypravit ze sebe nějakou prostou odpověď, ale místo toho jen zaraženě mlčela. Největší chybou bylo pohlédnout na Diaze, jehož obočí vyletělo nahoru.

„Je tady hezky," odpověděl za ni otec a usmál se na vojáka s brýlemi. „Myslím, že se nám tu bude líbit."

Jeho odpověď však vyzněla do prázdna. Pozornost všech se stočila na Diaze, který pomalu vykročil k Sanem a prohlédl si ji od hlavy k patě. Zamračeně se usmíval a Sanem věděla, co to znamená. Vyrůstala přece s bratrem, který se jí jako kluk rád posmíval a tropil si z ní žerty. Diazův výraz zvěstoval podobný scénář. Vypadal jako ti kluci v amerických filmech, které bratr sledoval, těsně předtím, než jdou roztrhat učebnici spolužákovi s brýlemi, moc velkými zuby nebo příliš dobrými známkami. V té chvíli si uvědomila, že Diazovi prostě dělá neskutečnou radost způsobovat lidem problémy.

Ustoupila, když byl na dva kroky od ní a přiblížila se k otci. Doufala, že u něj najde oporu, ale stál jako přibitý a sledoval Diaze. Jeho výraz nedokázala rozluštit, protože byla uvězněna v pohledu dvou nádherných zelených očí, ze kterých sršelo pohrdání a posměch.

„Umíš vůbec mluvit?" zeptal se jí Diaz. „Umíš říct aspoň jedno jediné-."

„Nech toho, Ryane," stoupl si mezi ně voják s brýlemi a vzal Diaze za rameno.

„Jak chce kurva tlumočit, když neumí mluvit, Bene?"

Ben si odfrkl. „Já bych s tebou taky nemluvil, kdybych nemusel. Chováš se děsně." Pak pohlédl na Sanem, která se pod šaty třásla jako osika a povzbudivě se usmál. „Nevšímej si ho, Sanem," oslovil ji přátelsky, „takhle protivný je na všechny. Myslím, že se tak mračil už když se narodil. Nejlepší je to ignorovat."

Tím přenesl Diazův vztek na sebe, čímž Sanem velmi ulevil.

„Když se s nima tak děsně kámošíš, klidně si je tu můžeš provádět sám, Chcánku," opáčil Diaz. „Tyhle tvoje debilní kecy fakt poslouchat nepotřebuju."

Sanem cítila, jak se její otec napjal. Diaz mluvil, jako by tu on ani jeho dcera nebyli. A otec byl profesor, byl zvyklý, že se k němu mladí lidé chovali uctivě a s respektem. Diaz něco podobného pravděpodobně neznal.

„Možná by to bylo lepší," zamyslel se Ben, když si svého kolegu prohlédl a zhodnotil jeho náladu, která se zdála být pod bodem mrazu. Pak se obrátil k Yusúfovi, na tváři úsměv. „Dělal něco jiného než to, že vás tu bezcílně proháněl a ukazoval na stany? Nebo vás tady doopravdy provázel?"

Yusúf zavrtěl hlavou. „Myslím, že to bylo spíš to prohánění," pronesl a díval se Diazovi pevně do očí. Chtěl mu dát jasně najevo, že se mu jeho chování nelíbí. V tom byl jako profesor i jako otec neústupný. Neúctu ke starším bral jako vrchol nezdvořilosti.

Jenže Diaz nebyl jako většina jeho studentů ani jako jeho syn nebo dcera. Přistoupil k Yusúfovi a přeměřil si ho podobně jako to dělal Sanem. Nakrčil horní ret, takže se jeho jizva zkřivila jako v posměšném úšklebku. „My dva spolu asi vycházet nebudem," zkonstatoval.

„Pravděpodobně ne," souhlasil Yusúf, „pokud se budete chovat hrubě k mé dceři, mladíku."

Diaz si odfrkl a ustoupil stranou. „Doufám, že nám brzo vrátí Abdula," zasyčel k Benovi a vydal se pryč.

Sanem se mohla konečně pořádně nadechnout a čím víc se Diazova postava vzdalovala, tím lépe se cítila. Zůstal s nimi jen Ben, který na ně spiklenecky zamrkal a usmál se. „Někdy se chová jako blbec," prohodil a mávl za Diaz rukou. „A my můžeme začít třeba zrovna tady. Zdravotnický stan. Pojďte, vezmu vás dovnitř."

***

Nate seděl za svým stolem v kanceláři a neklidně podupával hrubou podrážkou o dřevěnou podlahu. Deset minut zpoždění, už tu měla dávno být. Snad jí Ben zprávu předal. Na toho kluka přece byl spoleh, nikdy na nic nezapomněl a vždy splnil, co měl. Ne, Benova chyba to určitě nebyla. Za vším stála ona. Hleděl na její složku s armádní fotkou. Vypadala na ní hodně mladě. S rozjasněnýma očima, plnými rty a kulatými tvářemi, dlouhý cop přehozený přes rameno. Zkrátka hezká sympatická holka, ne ta protivná, domýšlivá semetrika, jakou se stala. Eleanor Carterová už neměla plné tváře, ani rozjasněné oči. Navíc z ní skoro pořád táhly cigarety a Nate měl pokaždé co dělat, aby se nepozvracel. Měla to zapotřebí? Měli to zapotřebí všichni v táboře? Kouření je jen zdržovalo od povinností, utráceli za to hodně peněz a některým dokonce začaly žloutnout prsty.

Když se ode dveří ozvalo zaklepání, rychle Nořinu složku zasunul do šuplíku a zvolal: „Dále!"

Překvapilo ho, že vůbec přišla. Bylo mu jasné, že si dala na čas čistě proto, aby mu ukázala, že nad ní nemá žádnou moc. Nicméně si stále nedovolila nepřijít, to byl zase bod pro něj.

„Pane," oslovila ho s hranou úctou a zasalutovala.

„Posaďte se," pokynul jí k židli naproti svému stolu. Zhluboka se nadechl a spustil. „Slečno Carterová, máte tušení, proč jsem si vás sem dnes zavolal?"

Nejprve ho zpražila pohledem za to civilní oslovení. Jeho chyba. Na tohle si musí dávat pozor. Jen to o něm vypovídalo, že militantní pracovní pozici nevykonává dlouho, což také snižovalo důvěryhodnost a ochotu celého tábora s ním spolupracovat.

„To netuším, pane," odvětila Nora.

Nate však věděl, že to ví až moc dobře. Tahle ženská byla chytrá jako liška, možná až moc přechytralá. Netrvalo mu dlouho rozeznat, že má v táboře obrovský vliv. Vojáci jí vždy dali za pravdu a kdykoliv něco řekla, většinou mluvila za všechny. Proto Nateovi přišlo logické začít u ní. Skřípnout nejprve královnu a potom i její dělnice.

„Zaznamenal jsem z vaší strany jistý nesouhlas s přijetím nových tlumočníků."

„Na to si nevzpomínám, pane," zavrtěla hlavou Nora.

Nate na ni upřeně hleděl, ale nepovolila. Opětovala mu pohled bez sebemenšího zaváhání. Oba věděli, že by Nora oba vesničany nejraději vykopla před brány tábora, ale chyběl důkaz tohoto jejího smýšlení. Nate doufal, že když si ji pozve na kobereček a nespustí z ní oči, tak se zlomí. Jenže Eleanor Carterová nebyla jen tak někdo.

„Vím, že s tímto krokem nesouhlasíte," řekl nakonec. „Je mi jasné, že nesouhlasíte s vícero novými postupy, které jsem tady zavedl, a snažíte se je před ostatními vojáky shazovat. Nejsem slepý, místní hierarchii jsem, myslím, rozluštil poměrně brzy."

Zvedla obočí. Tvářila se jako neviňátko, ale uvnitř té její přechytralé hlavy to jistě vřelo, tím si byl Nate jistý.

„Co mi tím chcete říct, pane?"

„Tím chci říct," pronesl Nate, „že o vás vím, Carterová, a dám si na vás pozor. Být vámi, dám si zase pozor na to, co říkáte a koho podněcujete. Mějte si na mou práci svůj názor, ten vám neberu, ale za žádnou cenu proti mně neobracejte moje muže."

Cítil, jak se při slově moji muži viditelně napjala. Samozřejmě to nebyli v jádru jeho muži. Jeho by byli jen v případě, kdy by si navzájem důvěřovali a kryli záda. Alespoň tak to říkali na všech těch přípravných kurzech, které absolvoval ve Washingtonu. Momentální situace byla na hony vzdálená té modelové a ideální. Vojáci měli důvěřovat svým seržantům, to tady fungovalo. Minimálně u Zrzka Szimanskiho ano. Důstojníci jako Zrzek pak měli důvěřovat velení, místo toho si za autoritu a vzor zvolili zdejší zdravotnici a přesně někde tam to začínalo drhnout. Bylo by jednoduché ji poslat domů, ale nebyl si jistý, jestli by tím nepodnítil jen další nenávist vůči své osobě. Musela by udělat zatraceně velký průšvih, aby mohl Eleanor Carterovou dostat bez pochybností pryč. Na jednu stranu by to vyřešilo spoustu jeho personálních problémů, ale na druhou by ztratil výjimečně kvalitního a spolehlivého zdravotníka. Ať už byla, jaká chtěla, svou práci odváděla dobře.

„Vy mi vyhrožujete?"

Pousmál se a nahlédl do složky, kterou si připravil. To pro ni byla dostatečná odpověď.

Otevřel dokumenty se sálodlouhými seznamy léků a zdravotnických potřeb. „Víte, co to je?"

„Inventář, pane," odvětila, jako by se žádný napjatý rozhovor předtím nekonal. Nate nedokázal uvěřit svým vlastním očím. Ta ženská by mohla do politiky.

Zadíval se na ni a přikývl. „Přesně tak. Povězte, už jste někdy za mého předchůdce, velitele Thompsona, prováděli inventuru?"

Překvapil ji. Poznal to podle hlubokého nádechu a napětí ve svalech. „Ne, pane."

Znovu přikývl, jako by se nechumelilo, přitom věděl, že ji dostal. „V pořádku," řekl, i když to podle předpisů v pořádku nebylo. „Tady máte seznam všech zdravotnických pomůcek, které byste měla mít ve stanu. Zítra děláme inventuru."

Beze slov si od něj složku vzala. Už nevypadala tak bojovně, trochu zkrotla. Věděla totiž, stejně jako on, že jí bude spousta věcí chybět a bude to třeba vysvětlit. Nate se těšil, až k němu přijde se staženým ocasem a konečně se k němu začne chovat, jak se ke svému nadřízenému sluší a patří. Obzvlášť při téhle práci bylo životně důležité, aby všichni táhli za jeden provaz. A musel to být Nateův provaz.

„Rozumím, pane."

Měla se k odchodu, ale Nate s ní ještě neskončil. „Pomůže vám poručík Barlow," dodal a mohl vidět, jak její tvář strnula. Dlouhou chvíli seděla, měřila si Natea pohledem a on si naopak měřil pohledem ji. „Nějaký problém, Carterová?"

„Vůbec žádný, pane," zavrčela.

„Výborně," usmál se. „Poručík Barlow vám přijde pomoct zítra v osm hodin ráno. Od té doby bude pozastaven provoz zdravotnického stanu s výjimkou akutních případů, o tom dám vojákům vědět."

Přikývla.

„Je to rutinní a nezáživná práce, chápu. Nicméně nezbytná" uznal. „Člověk má však u ní alespoň čas přemýšlet, nemyslíte?"

***

Sklady munice se nacházely přes cvičiště přímo naproti velitelským buňkám. To proto zahlédl Ryan odcházející Noru téměř okamžitě. Nasupeně třískla dveřmi a kráčela svižným krokem ke svému stanu. V ruce držela stejnou složku, jakou dostali i oni. Inventura. Ryan se zašklebil. Clarence mu sice připadal jako neschopný úředníček z Washingtonu, kterého z nějakého důvodu napasovali do uniformy, nicméně musel uznat, že se začíná docela rychle otrkávat. Takhle Noru nasrat se nepovede jen tak někomu.

„Čemu se jako směješ, vole?" zahučel na něj zevnitř skladu Frankův hlas. „Radši mi pojď pomoct s touhle bednou, krucinál."

Ryan se naposled zadíval za Norou, která vplula do zdravotnického stanu jako bohyně pomsty, a otočil se zpátky na Franka a Percyho, kteří chystali sklad na zítřejší inventuru. Frank byl kretén, ale jako rozhodčí zápasů nenahraditelný. „Tobě se směju, vole," odvětil Ryan.