Přišly k ohni, kde podřimoval Macbeatha. Znaveně pohlédl na dívky. ,,Dobré jitro," pozdravila Sidheag. Překvapeně pootevřel ústa.
,,Takže je to pravda? To není možné," pronesl nevěřícně, potom však vstal a objal ji. ,,Rád slyším tvůj hlas, Sidheag."
,,Děkuji."
,,To je dobré znamení, navíc v takový důležitý den..." dodal potěšeně. Posnídali společně, Macbeatha se potom rozloučil a šel spát. Vydaly se lesem. Čím stoupaly výš, tím víc je doprovázelo slunce. Múirne vyprávěla o bohu, který se zrodil v zimě, s příchodem jara vyhrál nad temnotou a dnešní den je vrcholem jeho vlády. Cestou sbíraly malé větvičky a šišky. Když došly na vrchol kopce, poprvé Sidheag uviděla posvátné místo. Rozhlédla se po kraji, který se rozbíhal do všech světových stran. Prohlédla si kamenný stůl. Celé místo bylo odděleno kameny, které tvořily kruh. Položily dříví na zem, usadily se do prachu. Sidheag vyndala píšťalu a začala hrát, Múirne zpívala a dávala tónům libou melodii.

,,Dívky, měly byste vít věnce," řekl Finnean, který přišel též připravovat místo na večerní rej. ,,Domluvil jsem se s mladíky, kteří budou nosit dřevo. Vraťte se dolů a připravte nám ozdoby do vlasů i na naše příbytky," pobídl je mírně. Múirne k němu přiběhla a políbila ho na čelo. ,,Jak si přeješ. I když bychom rády pomohly tady..."
,,Není třeba," ujistil ji s úsměvem Finnean a prohlédl si Sidheag. ,,Drahá, prý jsi znovu promluvila. Pojď sem." Sidheag si stoupla vedle Múirne. Finnean se zahleděl do jejích očí a potom pokýval hlavou. ,,Jsi dobrý člověk, Sidheag. Bál jsem se o naši Múirne, ale v tobě vidím světlo."
,,Děkuji," řekla Sidheag a hlas se jí třásl. Poplácal ji po rameni, aby ji povzbudil. ,,Žádný strach, děvče. Víme, jaká jsi a jsme za to rádi." Bylo to snad požehnání? Pokud ano, byla toho hodna? Natočila hlavu na stranu, aby se její pohled setkal s Múirniným. Její obavy zmizely, když se utápěla v zelených listech, které kvetly v jejích očích.

Pletly věnce z kapradí a květin. Některé ženy zdobily příbytky usušenými bylinami. Nad celou osadou se vznášela slavnostní nálada. Děti nedočkavě pobíhaly a ptaly se svých matek, kdy už bude večer. V době poledne přišel k ohništi Bran pro trochu jídla. Když uviděl Múirne, zmučeně se zahleděl do země. Možná, že to tak bylo vždy, ale Sidheag se zdálo, že jeho tvář je bledá jako sníh. V prstech cítila brnění, začala se proto soustředit na věnec, který tvořila. Měla štěstí, že Múire milovala zrovna ji, ale mohla být na jeho místě a Múirne mohla být zamilovaná do něj. ,,Má drahá, tady se ti to rozplétá," zasmála se Múirne a položila své ruce na její a pomohla jí. Bran s bolestí v hrudi odešel rychlým krokem pryč.