Přišlo ráno. Nevěřily tomu, že přežily studenou noc. Za celou dobu neslyšely jediné zvíře. Políbily se a ještě chvíli ležely, skrz listy na ně prosvítalo slunce. ,,Cernunnos nás jistě chránil ve svém lesním království," pronesla Múirne.
,,I tak to byl nerozvážný čin," řekla Sidheag. Múirne souhlasně přikývla. Ať už je bůh ochraňoval, či měly jen štěstí, bylo to nebezpečné, co udělaly. Omyly si tváře v jezírku a ruku v ruce se vydali k osadě.
,,Sejdeme se večer, ano? Musíme se obě prospat a já navíc musím... ještě něco vyřešit," řekla Múirne, objala Sidheag a odešla za Branem. Sidheag si svlékla mokré šaty a zachumlala se do přikrývky a kožešin. Byla vyčerpaná, jenže chtěla navěky přemýšlet o Múirne. Snažila se přesvědčit svá víčka, že by se neměla zavírat. Nepovedlo se. Ale aspoň usnula se vzpomínkou na nejkrásnější dívku v širém světě.

Probudil ji horký dech na rtech. Otevřela oči těsně před tím než ji Múirne políbila, spokojeně znovu zavřela oči a vychutnávala si pocit být milovanou. Zvedla ruku a pohladila ji po zrzavých vlasech. ,,Jak to dopadlo?" zeptala se Sighead a v hlavě se stále divila tomu, že znovu mluví.
,,Je nešťastný, ale chápe to," odpověděla Múirne.
,,Nepřemlouval tě?" Múirne se pousmála a natočila hlavu na stranu.
,,A myslíš, že by mu to k něčemu bylo?"
,,Upřímně? Stále nevěřím, že jsem to já, kdo tě může držet v náručí," odpověděla stydlivě Sidheag. ,,Nechci to zakřiknout, takže si pořád opakuji, že jsi jen představa v mé hlavě."
Múirne položila své dlaně na její holá ramena a znovu ji políbila, tentokrát mnohem vroucněji. Sidheag dokázala jen žádostivě vzdychnout.
,,Není tohle všechno až moc skutečné? Troufneš si ještě teď říct, že jsem jen tvá představa?" zeptala se hlasem, který se lenošivě táhl jako med.
,,Beru vše zpátky," odpřísáhla Sidheag a přejela prstem po Múirnině pihovatém nose.
,,Měla bych už jít. Potřebujeme se vypořádat s našimi pocity nejdřív samy, abychom potom mohly proplétat myšlenky dohromady. Navíc, nechci to uspěchat, i když je to to jediné, co si přeju," zašeptala Múirne a plácla se rukou do čela. ,,To zní tak hloupě. Nevím, jestli je mi rozumět."
,,Ano. Rozumím ti. Chtěla bych tě držet ve svém náručí, jenže zatím musím usínat sama. Trpělivost nás bude ctít." Múirne se usmála a popřála své lásce krásné sny. Když odešla, Sidheag se oblékla, aby jí v noci nebyla zima.

Když přišlo svítání, vyšla ven a hledala očima svou milovanou a milující. Múirne stála na svém obvyklém místě a děkovala bohům za nový den. Procházela mezi mlhou a slunečními paprsky. Když si všimla Sidheag, zářivě se usmála a rozběhla se k ní. Její nohy se vznášely nad rosou, vypadala, že letí. Jako kdyby patřila mezi lesní víly, které vzývala ve svých písních. Vběhla do jejího objetí a spokojeně si povzdechla. ,,Noc byla nekonečná. Nemohla jsem bez tebe usnout."
,,To mi vůbec povídat nemusíš, já na tebe nemohla přestat myslet," řekla Sidheag.
,,Dnes je výjimečný den, měly bychom se najíst a vydat se na cestu," pronesla tajemně Múirne a v očích se jí zablesklo.
,,Výjimečný den?" zopakovala pouze Sidheag.
,,Dnešní noc nazýváme Litha, den je nejdelší, noc ztrácí svou sílu. Půjdeme na kopec připravit oheň. Nyní však společně posnídáme."