Příteli, můj příteli,
vidíš mne kráčet mlhou?

Její samotu navštěvoval měkký hlas. Tak měkký jako mech. Tak něžný jako pavučinky na kapradinách. Temné sny, které ji obklopovaly, neměly konce. Dokud se neozval ten hlas. Takovou měl sílu, tak pevně se ozýval, tak hojivou magií oplýval! Když se ten měkký hlas ozval, temnota pominula. A on se ozval vždycky. Strážil její sny, uklidňoval ji, pral se s démony v její hlavě. Pojmenovala ten hlas měkkým, protože jeho něha byla fyzicky hmatatelná. Když ho slyšela, všechno kolem ní se stalo bezpečným. Snad ještě nikdy ve svém životě se necítila tak bezpečně. Strach, který obýval její srdce, vždy na chvilku zmizel. Pokud to byl hlas smrti, pak umírání nebylo hrozné!

Otevřela oči s velkými obtížemi. Její víčka unaveně padala, ale překonala to. Překonala sebe sama jako už tolikrát. Viděla nad sebou jen dřevěné trámy. Až po několika vteřinách si uvědomila, že slyší praskání ohně. Chtěla otočit hlavu na stranu, ale nedokázala svému tělu cokoliv poručit. Bylo jí hrozné teplo. Něčí ruka s mokrým hadrem jí jemně projela od obočí, po čele až k vlasům. Otřásla se nečekaným chladem. ,,Ššš, to bude v pořádku," slyšela klidný hlas a věděla, že mu musí věřit. Byl to hlas, který zněl měkce.
Pokusila se zklidnit svůj dech a uvykla studenému hadru na čele. Ale tíha ruky zmizela, zůstala jen mokrá látka.
,,Už se probudila," slyšela měkký hlas, jak šeptá.
,,Dobrá. Už můžeš odejít. Postarám se o ni." Nový hlas, starší, hlubší. Nad její hlavou se objevila tvář ženy s krátkými černými vlasy. ,,Děvče, slyšíš mě?" Chtěla odpovědět, ale netušila, zda se jí to podaří.
,,Stačí dvakrát mrknout, aby ses nevysilovala," řekla žena. Skoro jakoby dokázala číst myšlenky. Dvakrát mrkla. ,,To je dobře. Teď zkusíme, jestli se můžeš hýbat. Hlavně pomalu, rozumíš?" Dvakrát zamrkala. ,,Nejdřív nohy. Zkus pohnout prsty," řekla žena a pousmála se, protože prsty se skutečně rozpohybovaly. Takhle se nejspíš muselo cítit každé batole, pomyslela si. Akorát to všichni zapomněli, jak náročné je svému tělu poručit.
,,Krása. Nohy jsou už v pořádku, ruce taky. Zvedat se ještě nepokoušej, musíš hodně odpočívat. Pořádně se prospi."
Chtěla poděkovat, ale místo toho jen otevřela ústa jako ryba. Vyděšeně pohlédla na ženu.
,,To nevadí. Mluvit teď nepotřebuješ. Teď je důležitý čas na to se uzdravit." Dvakrát mrkla, že rozumí a zavřela oči. Byla neustále unavená, takže usnula hned. Těsně před usnutím zadoufala, že ten měkký hlas uslyší znovu. Bez něj byl život příliš temný a sny příliš skutečné.