Na zem dopadaly poslední sluneční paprsky. Bran odvedl Múirne k řece. Sidheag je pozorovala. Múirne naslouchala tomu, co jí vyprávěl. Neviděla jim do tváří, seděli k ní zády. Všímala si nepatrných pohybů zrzavých vlasů. Asi jí říkal něco důležitého, protože se ani jednou nezasmála. Působila strnule. Když se mu podívala do očí, zahlédla její tvář z profilu. Na takovou dálku nerozeznala její myšlenky, ale měla pocit, že se děje něco nepříjemného. Bran se k ní nahnul, v tu chvíli se Sidheag zastavilo srdce, a políbil ji. Ten pohled bolel, jenže nedokázala odvrátit zrak. Jakoby jejich polibek trval celou věčnost. Chtělo se jí křičet, místo toho jen zadržela dech a snažila se nezemřít. Múirne se od něj odtáhla, konečně, napadlo Sidheag. Múirne vstala a klopýtavě se rozběhla do lesa. Sidheag to vyděsilo, začínala noc, nemohla nikam jít. Utíkala za ní, šaty si přidržovala, aby nezakopla. Vběhla do lesa a padla na ni tíseň, protože ji nikde neviděla. A tak běžela pořád dál, do hlubokého objetí stromů. Připomnělo jí to, jak utíkala z vesnice. Tehdy byla stejně vystrašená. Hnalo ji jen přání rodičů, teď utíkala kvůli své lásce.

Našla ji. Klečela u malého jezírka. Opatrně k ní došla. Múirne se k ní otočila a nešťastným hlasem řekla: ,,Nic jsem necítila." Sedla si vedle ní na chladný mech. ,,Měla bych. Bran mě má rád, jenže já nedokážu opětovat jeho lásku. Myslela jsem si, že se to časem zlepší. Věřila jsem, že když uslyším jeho hlas, bude mi jasné, že ho miluju. Jenže se to nestalo. A tak jsem se modlila k bohům, abych to pocítila při polibku. Nestalo se. Možná, že jsem nevděčná. Co když je ten, se kterým mám strávit zbytek života?" odmlčela se. ,,Třeba se naučím ho milovat. Pro mě asi láska nebude takovým zázrakem, bude naučená." Sidheag ji chytila za ruku a zatřásla hlavou. ,,Jak to víš? Tohle je určitě jediná možnost, kterou mám. Nikdy nezažiju tu opojnost zamilovanosti. Rodiče měli pravdu, jsem špatný člověk." NEJSI! Všechno v jejím těle se roztřáslo, svaly se napjaly a z jejího hrdla se vyrvalo zoufalé: ,,Múirne..." Překvapeně se na ni podívala, pootevřela ústa a v hlavě si opakovala její první slovo.
,,Sidheag..." odpověděla Múirne se stejným zděšením. Sidheag cítila, jak Múirnina malá ručka stiskla tu její neskutečnou sílou. ,,Bohové si se mnou zahrávají," zašeptala Múirne nešťastně. ,,Tohle je ten pocit."
,,Múirne," zopakovala Sighead s větší naléhavostí a s nadějí, která jí zmítala.
,,Tohle není skutečné. Je to jen proto, žes promluvila. Tohle... Omlouvám se, Sidheag, asi tě děsím... Neměla jsem to říkat. Nechej mě tu. Musím zemřít, jinak se zblázním. Jen mě šálí mé srdce. Neposlouchej má zmatená slova. Nechci, aby sis o mě myslela, že..." Nevyslovila to, co její tělo tiše křičelo.
,,Múirne," pravila, jako by věta neměla ani pokračovat, ,,miluju tě." Múirne nevěřícně sklonila hlavu a rozplakala se.
,,Nezahrávej si se mnou, prosím." Sidheag polkla a připravila své hlasivky na daleko obšírnější vyznání.
,,Od první chvíle, od chvíle, kdy jsem znala jen tvůj hlas, jsem tě milovala. Myslela jsem, že jsi jen sen, ale ty jsi skutečná. Celé dny jsem umírala. Stála jsem vedle té nejkrásnější bytosti a neměla jsem odvahu říct, co cítím."
,,Co když se nám to jen zdá?" zeptala se nešťastně Múirne. Sighead zvedla svou rukou její bradu, aby jí viděla do očí.
,,Pokud je to sen, je tím nejnádhernějším, co se mi kdy zdálo." Přiblížila se k jejím ústům a políbila ji. Múirniny rty byly měkké a hřejivé stejně jako ona celá. Nedokázala se nabažit pocitu, které její srdce zaplavil. Múirne se neodtáhla. Obě poznaly pravdu. Byly tu spolu a tak to bylo správné. Podívaly se na sebe a Múirne se schovala do jejího náručí.
,,Hledala jsem tě tak dlouho," přiznala.
,,A já tebe," odvětila Sidheag.