Ležely v objetí, obě se třásly zimou.
,,Nepatřila jsem k nim," řekla najednou Múirne. ,,Když jsem se narodila, rodiče byli zděšeni, protože jsem měla zrzavé vlasy. Celé roky za mnou chodil kněz, který se ze mě snažil vyhnat ďábla. Nejdřív mi jen předčítal z Bible a zpovídal mě z mých hříchů. Jenže já byla pořád rusovláska. Neustále jsem chodila do kostela. Donutili mě nosit pokrývku hlavy, vlasy jsem měla celé dny svázané do copu. Nechali mě hladovět, jen po zpovědi jsem dostávala chleba. Často jsem se vytratila z domu a utíkala do lesa. Jen tam jsem byla šťastná. Nosila jsem si svíčku, kterou jsem zapálila oheň, kolem kterého jsem tancovala. Jenže mě našli. Odtáhli mě domů, ostříhali mi vlasy a připoutali k posteli. Otec mi stále připomínal, že jsem špatný člověk, a pokud nenajdu Boha, tak zemřu. Kněz na mě mluvil latinsky. Bylo mi tehdy třináct. Ležela jsem na posteli hanby celé dva týdny, ve vší té špíně. Proto už za mnou nechodil ani farář. Otec převzal jeho poslání. Denně mě políval ledovou vodou. Předčítal mi o tom, jak skončí dívky jako jsem já. Přikládal mi k chodidlům svíčky, abych zjistila, jaký je pocit upálení. Ještě teď se mi vybavuje pach spálenin. Matka mě nenavštěvovala. Prý se pořád jen modlila, abych opustila Satana. Po patnácti dnech za mnou přišel můj starší bratr, uřízl provazy, které mě věznily. Dal mi peníze, jídlo a nějaké oblečení. Rozloučil se se mnou políbením na čelo. Bloudila jsem dlouho. Nejdřív jsem pobývala v lese, vyčistila jsem si rány, snažila se zotavit. Teprve po pár dnech jsem se odvážila jít do města. Spávala jsem, kde jen to šlo. Někdy jsem musela i krást. Ujala se mě Mór, vychovávala mě jako svou dceru. Ukázala mi, že ne všichni lidé jsou tak zlí. Vše, co vím o bylinkách a léčení vím od ní. Sice jsem neměla vůbec hezké dětství, ale Mór mi pomohla dospět. A musím ti říct, že jsem nedoufala, že někdy poznám lásku. Čím déle jsem byla tady, tím víc jsem rozuměla životu. Pomáhala jsem lidem, a to mě naplňovalo. Ale teprve ty jsi zachránila mě."
,,Je mi líto všeho, co sis musela vytrpět. Nezasloužila sis to."
,,Teď už to bude v pořádku, to mi stačí," řekla Múirne. Sidheag jí začala hladit vlasy.
,,Kéž by každý našel svou čarodějku," zavtipkovala. Múirne se slabě zasmála, bylo slyšet, jak jí drkotají zuby.
,,Něco mi chybělo, prosila jsem Arianhod o pomoc, protože ona střeží cesty mého osudu. A za necelých pět dní jsi přišla ty. Když jsem tě našla na břehu řeky, cítila jsem, že jsi dar od bohyně. Byla jsi mi blízká, z toho jsem byla zmatená. A taky jsem se bála. Ale teď mé pochyby zmizely. Konečně vím, že si zasloužím lásku." Chvíli mlčely a hleděly do tmy, která je obklopovala.
,,Věděla jsem to už dávno, že mou láskou bude dívka," začala vyprávět Sidheag. ,,U nás ve vesnici byla jedna stejná. Scházely jsme se a předávaly si sílu. Nebyly jsme do sebe zamilované, ale měla jsem ji ráda jako vlastní sestru. Jenže ona to pověděla svým rodičům, když ji chtěli provdat. Vyzradila, že nikdy nebude milovat muže. Zabili ji. Vzhledem k tomu, že nás lidé vídali spolu, brzy začaly kolovat řeči, že jsem stejná jako ona. Vesničané se domluvili, že pro mě přijdou a bez soudu budu popravena. Varovala mě má maminka. Musela jsem utéct bez rodičů, které určitě zabili. Slíbila jsem jim, že se zachráním. Naše rozloučení bylo tím nejtěžším, co jsem kdy zažila. Nechtěla jsem už žít, ale ty jsi ke mě promlouvala a tím jsi mě probudila. Neříkám, že má bolest zmizela, ale ty jsi dostatečný důvod, proč žít."