Probudilo mě, když jsem se divně zvedala? Otevřela jsem oči. Dylan mě držel v náručí, usnula jsem. Už byl večer, slunce pomalu zacházelo za obzor. Z farmy už k nám mířily lidé. Vyskočila jsem Dylanovy z náruče, ale on si mě přitáhl do objetí. Bylo to celkem příjemné. Ale lidé se blížily. Nejraději bych se stáhla do stínu, tak jsem zvyklá žít, navíc, pomalu se na nás snáší tma, noc přichází. Až teďka jsem si uvědomila, jak jsem se moc stáhla, uzavřela do sebe. Jsem moc introvertní, žila jsem bojem, bojovala o vlastní život a teďka se mám normálně bavit s lidmi? No tak to je super. ,,Ahoj Emili!" Ozval se hlas a Emili objala nějaký dvě holčičky (viz obrázek). Cukla jsem sebou. Přišli za námi ještě asi rodiče těch dětí. Žena vypadala mile a nevinně a muž jako obyčejný otec, ale oba měli jiskru v oku. Takovou bojovnou. Určitě nejsou tak nevinní jak se na první pohled zdá. A navíc, přes noc je prý v lese nejvíce monster, tak jak to, že tady žijí? To by musely každou noc čelit bandě víl, démonů apod ... Navíc i před virovou katastrofou v lese žili vlci a kolovaly řeči o medvědech. Jak na les padala tma, oklepala jsem se. To nemůže být bezpečné. ,,Stmívá se, měly bychom zajít dovnitř." Řekla žena a ukázala na barák. V lese křupla větvička a já spatřila vílu. Děti se polekaně rozběhly dovnitř. Potichu jsem zavrčela, čehož si bohužel všichni v mé blízkosti všimly. Dylan mě objal. ,,Klid Amando" a pohladil mě po hlavě. Všichni jsme se rozešli dovnitř. Vevnitř jsme dostaly všichni bačkory a všichni šli do jedněch dveří. Šla jsem za nimi a byla tam jídelna. Obrovský stůl, bylo u něj asi dvanáct míst. Dylan si všiml, že stojím nějak zamlkle a vykuleně, tak mě chytil za ruku a dovedl mě k jednomu místu, jako správný džentlmen mi odsunul židli a posadil se po mé levé straně. K mé pravé se posadila hnědovlasá holčička a vedle ní její asi dvojče, s tmavě hnědými až černými vlásky, byly to ty, které objaly Emily. ,,Ahoj." Pozdravila jsem je. ,,Ahoj." Pozdravily sborově a usmály se na mě. Taky jsem se usmála. ,,Já jsem Melisa a to je moje dvojče Rose." Povídala černovláska a obě dvě se na mě úsměvně koukaly. ,,Je nám 6 let." Usmála se Rose (hnědovláska). Hnedka začali povídat o tom jak se spolu hrají v lese, jak je tam přes den krásně, a že tam mají kamarádku vílu a dál... Počkat! Oni si hrají s proměněnými v lese? ,,Budeš si s námi zítra hrát?" optaly se mě. Trošku jsem se zasekla, mám si hrát s přeměněnými? V lese? Když je normálně zabíjím? ,,No, nevím zda budu moct, Dylan mi chtěl něco ukázat." ,,Dylane?" Zapištěla Melisa. On se na ní tázavě koukl. ,,Copak se děje zlatíčko?" Optal se jí. ,,Mohla by s námi jít zítra Amanda do lesa, hrát si?" optala se ho Rose a koukaly na něj. Koukla jsem na něj a pohledem jsem mu chtěla naznačit ať mi od toho pomůže. ,,Jasně, rád půjdu s vámi." Já na něj vykulila oči a on se na mě usmál. Usmála jsem se na holky. ,,Dobře, zítra." A to už nám přinesly jídlo. Takže byl konec mluvení a začalo se jíst. Jídla bylo hodně. Byl obložený stůl a všichni si braly co chtěly...

Budu spát v pokoji s Dylanem, zase. Je to náhoda? Ležím na matraci, co mi byla přidělena a nemohu spát. Sedla jsem si. Dylan už pravidelně oddechuje na matraci o kus dál. Pomalu jsem vstala a trošku jsme se protáhla. Rozešla jsem se k oknu a jsem ráda, že mě to napadlo. V lese stály démoni a chtivě koukaly na dům, ve kterém jsem se nacházela s ostatními. Měly u sebe zbraně, asi nepřišli v míru. Vzala jsem si mé zbraně, katany a vrhací nožíky a i moje oblečení. Měla jsem černé legíny a černou upnutou mikinu. Katany hozený na zádech a nožíky na pásku u pasu. Stoupla sem si na parapet a pozorovala okolí, přikrčila jsem se, neměla bych jít vidět. Démoni si mě ale i přes to všimly a zachrčely, asi se jim nelíbím. Někdo, nebo něco mě uhodilo do zad a já vypadla z okna. Dopadla jsem ven a na zem. Rychle jsem se postavila. Nic mě nebolelo, štěstí. To už ke mě šlo pět démonů. Tři z nich měly meče a dva co šli za nimy měly v rukou luky a na zádech šípy. Couvla jsem ke zdi a vytáhla jsem si katany, mohu tohle vyhrát? Démoni se zasmály, jako by mi četly myšlenky. ,,Lovkyně, to bude úlovek." zapískaly a dva s meči se rozešly ke mě. Lukostřelci za nimi měly luky i se šípem připravený, ale zatím sklopený, byly připravený po mě kdykoliv vystřelit. Dva se neúprosně blížily, až došly kousek ode mě. Hnedka zaútočily, uhnula jsem jedné raně a vykryla jsem druhou a rovnou jsem útočila. Šli trošku pomaleji, tak jsem toho využila a jednoho jsem zranila v oblasti břicha. Nebezpečně zasyčel a začal se bít tak jak uměl, což odrážet nebylo nejlehčí... Po chvilce odrážení ran od obou jsem jednoho bodla do břicha a sekla nahoru. Z démona vypadlo něco, co dříve byly orgány a umřel. Druhý mě ale seknul se zavrčením do ruky a lukostřelci vystřelily. Jeden šíp mi prolétl těsně kolem hlavy a druhý se mi zabodl mezi loktem a ramenem a pod loktem mám tu řeznou ránu. Au! To bolelo. Sykla jsem a odrazila jsem další útok. Se zraněnou rukou je nemohu porazit. To se k nám pomalu rozešel ten třetí s mečem. Asi tady umřu. Ale najednou se objevily dvě zbraně a zabily dva démony, mě chytila Cara kolem pasu a vzlétla se mnou. Dylan a Jacob se pustily do bitky s démony. Za pár chvil bylo po nich.
Cara se mnou slétla dolů. ,,Co tě to napadlo? Takhle se vrhnout mezi démony? Zešílela jsi?" Křičel po mě Dylan. Chytila jsem se za hlavu i před palčivou bolest, co mi vystřelila do místa kde mi ruku zdobil šíp. Dylan přestal křičet, vlastně nepřestal, jen změnil téma. ,,Proboha, co to máš s rukou!" Natáhl mi ruku která byla probodlá šípem. Sykla jsem, ten šíp mi tam nějak vadí. Pak mě vzal za zdravou ruku a táhl mě barákem někam. Klopítala jsem za ním snažící se držet krok. Až konečně zastavil, a já do něj vrazila, jelikož jsem za ním celou dobu letěla. Podchytil mě. Otevřela rozespalá Emili. ,,Amando! Co jsi dělala?" Koukala na mě a vtáhla mě dovnitř. To probudilo Ryana. Koukl na mě stejně rozespale. ,,Co se děje?" Dylan rozsvítil světlo. Ryan si něco zamumlal a zakryl si oči. ,,Amanda si hrála s démony venku." Kosntatoval už klidný Dylan a Emili mi mezitím vytrhla šíp z ruky. Ani jsem necekla i když to začalo pálit. Měla u sebe kufřík s pomůckama ... Nakonec mi to ovázala. Čistila mi to, kontrolovala hloubku a i zahojila krvácení, takže obvaz jen aby se do toho nechytila infekce či nečistota. Dylan mě chytil za loket a táhl mě do pokoje. Vypadal naštvaně, tak jsem se nechala odtáhnout.

V pokoji se na mě otočil. ,,Amando, co tě to napadlo?" Zeptal se celkem klidně. ,,Mě? Já jsem koukla z okna, když mě někdo z nich telekinezí vyhodil z okna." Prskla jsem celkem uraženě. ,,A zbraně ti dal jako bonus jo?" Zvedl obočí. ,,Ne ty jsem si nandala sama. Přemýšlela jsem že bych v případě nebezpečí šla bránit obydlí a když jsem už se zbraněmi sedla na parapet, abych hlídkovala, jeden z nich mě telekinezí vyhodil z okna." Koukal na mě a pak mě objal. ,,Tohle mi nesmíš dělat, bál jsem se o tebe." Usmála jsem se a objala jsem ho také. ,,Víš že slíbit ti to nemohu." On sebou cuknul. Nechci ho naštvat. ,,Ale posnažím se ju?" Dodala jsem. Pevně mě objal. ,,Pojď jdeme ještě spát." Sundal mi katany a položil je na zem. Pak mě svlékl do spodního prádla, abych nechodila spát ve špinavém oblečení. Sebe svlékl do trenek a vzal mě do náruče. Jemně mě položil do postele a lehl si ke mě. Objala jsem ho pažema a on mě objal také. V jeho pevném objetí jsem usnula bez problémů.