Jsem na pláni, nádherný rozkvetlý louce. Zase vypadám stejně jak před tou událostí s virem. Najednou se zatáhla obloha. Začal foukat silný a studený vítr. Rozklepala jsem se zimou. Z lesa začaly vycházet divný nestvůry. Rozběhla jsem se dál od lesa. Neměla jsem u sebe zbraně, neměla jsem se jak bránit. Najednou se přede mě snesl anděl s černými křídly a z pochvy vytáhl meč. Zasekla jsem se a zabrzdila jsem. Otočila jsem se a oběhla jsem ho obloukem. Když jsem se koukla za sebe, mečem zabil jednu z těch stvůr. A přede mnou se objevily další. Byly všude a on byl jediná spása. Doběhla jsem k němu a přitiskla jsem se na jeho záda. Podal mi jeden meč a kryly jsme si záda. Šlo mi to celkem dobře s mečem. Až jsem proťala posledního. Otočila jsem se na něj. On se usmál a objal mě. Pak se se mnou vznesl do vzduchu. Zasmál se, hnusně. Pod námi se schromáždily ty stvůry. A on mě pustil. Letěla jsem dolů, rovnou jim do spárů. Vykřikla jsem a při dopadu jsem se vyšvihla do sedu ...
Seděla jsem na posteli. Srdce mi v hrudi splašně bylo a snažilo si prorazit cestu ven. Dech jsem měla přerývaný. V pokoji bylo světlo i když bylo zataženo, ale ne úplně, spíš takový přítmý. Ruce se mi ještě teďka klepaly z hrůznýho snu. ,,Jsi v pohodě." Koukla jsem na Dylana. Seděl na jeho posteli a koukal na mě. ,,Jo jsem." Řekla jsem klidně a přešla jsem k oknu. Prstem jsem roztáhla žaluzie a koukala ven. Chvilku jsem stála u okna a pak jsem se uklidila do postele. ,,Spala jsi jen dvě hodiny, měla by jsi se ještě prospat." Obeznámil mě se situací. ,,Tak jo, jdeš taky spát?" Optala jsem se ho. ,,Jo, jsi měla noční můru že?" ,,Jo, měla." Cukla jsem sebou. Ruce jsem měla položený v klíně, ale kdybych je na chvíli zvedla, klepaly by se. ,,Nechceš obejmout? Prý to pomáhá." Ozval se Dylan znova. Koukla jsem na něj. Koukal na mě naprosto vážně. ,,Promiň, blbý nápad." Už si chtěl lehnout. Chtěla jsem aby mě někdo obejmul. ,,Není to špatný nápad, tedy pokud jsi si nedělal srandu." Zašeptala jsem potichu. On si prudce sedl a koukl na mě. Pohled jsem směřovala do deky, hlavně ne na něj. Pak vstal a přešel k mé posteli. Sedl si na ní. ,,Neplakej." Řekl jemně a zvedl mi hlavu. Setřel mi slzu z tváře a já si uvědomila ze jsem začala brečet. Přivinul si mě do objetí. Objala jsem ho taky. Lehl si se mnou. Neprotestovala jsem. Tak jsme ležely, otočený k sobě, oba na boku a já rychle propadla do spánku.
Probudila jsem se. Cítila jsem s vyspale a tak divně v bezpečí. Čím to je? Takhle jsem se nikdy necítila. Od doby co napadl zemi virus a já začala bojovat jsem spala špatně a cítila se zranitelně. Tak jakto že se teďka cítím v bezpečí? A pak mi došlo že mě drží v objetí dvě silné paže a hnedka jsem zjistila komu patří. Dylan se za mnou zavrtěl a začal se probouzet. Když si uvědomil jak usnul posadil se a jelikož mě zapoměl pustit skončila jsem v divném sedě taky. ,,Promiň." Pustil mě. Koukla jsem se na něj. ,,V pohodě. Děkuji za to objetí, pomohlo mi usnout." On mě chytil jemně za ruku. ,,Pokud někdy budeš chtít, klidně ti znova pomohu." Usmál se a vstal. Asi bych měla vstávat také, tak jsem se vyškrábala z postele a začala se protahovat. Po protáhnutí, kdy mi křupla většina kostí v těle jsem se převlékla do normálního oblečení. ,,Co je dneska v plánu?" Zeptala jsem se Dylana když jsem si zapínala zip u mikiny. ,,Dneska jedeme na tu farmu." Řekl v klidu. O tom se mluvilo? Jo Emili o tom mluvila, už si vzpomínám. Usmála jsem se a koukla jsem na Dylana. ,,Tak jdeme do kuchyně?" Kývl a společně jsme vyšli z pokoje. Do kuchyně jsem trefila. Lissa a Emily vařily, a Cara s Tarou se o něčem bavily na gauči. Přisedla jsem si k nim. ,,Ahoj Amando, jak je?" Optaly se zvědavě. ,,Ehh, celkem dobře, děkuji za to oblečení padne mi." Usmála jsem se a shlídla jsem mou postavu v oblečení. ,,To je dobře, ještě ti něco přikoupíme." Usmívaly se, celkem mezi ně zapadám, v táboře oproti nim byly všichni chladní, ale nevěděla jsem, že to může být lepší. Pak jsme dostaly snídani a jelo se na farmu. Jely jsme

Za volant si sedl Ryan. Místo spolujezdce obsadila Emily dozadu se narvaly Lissa a  Jakob. Vedle nich si sedla Cara. Tara a Dylan si naskočily na zadní část. Dylan mi podal ruku. S úsměvem jsem jí přijala a naskočila jsem taky. Auto se s trhnutím rozjelo. Trhnutí jsem nečekala a spadla jsem na Dylana. Ten mě objal, aby se mi nic nestalo při mém dokonalém pádu. ,,Promiň." Omluvila jsem se a on mě položil vedle něj. ,,V pohodě, čekal jsem to, udělaly to i Emili a Lisse." Řekl usměvavě Dylan a já přikývla. ,,A jaký jsi měl život než jsi se stal démonem? Tedy pokud se smím zeptat." Optala jsem se pomalu, bála jsem se, že se urazí, ale on se zasmál.
,,Byl jsem normální kluk. Chodil jsem první rok, na střední. Měl jsem kamarády a hrál jsem fotball. Ale pak se objevil virus. Netrvalo dlouho a virus se dostal i ke mě. Omdlel jsem na zápase. A pak jsem se probral zamčený cele. To nás ještě zavíraly. Ale díky mé moci jsem se dokázal po pár týdnech osvobodit. Ale moji rodiče byly taky proměnění. Z mamky byla upírka a z táty vlkodlak. Zabili mou sestru a chtěli zabít i mě když jsem se vrátil. Nechtěl jsem jim ublížit, ale šlo mi o život. A nakonec jsem je zabil, jsem démon, s neskutečnou mocí. Utekl jsem pryč a asi dva týdny jsem s toulal po městě, než mě omráčila banda vlkodlaků. Probral jsem se u téhle partičky. A přidal jsem se k nim, bylo to před třemi měsíci."
Usmál se na mě. ,,To mě mrzí." Bylo mi ho líto. ,,Nemusí, už jsem se z toho dostal, každý to měl těžké, mnoho lidí přišlo o rodinu, mnoho lidí bylo zabito, stalo se toho hodně, ale nakonec se mám dobře." Usmál se. Obdivuji jeho optimismus, ale má pravdu, všichni jsme to měly těžký. ,,A co ty Taro?" Zeptala jsem se jí.
,,Chodila jsem druhým rokem na střední, když naše město napadl virus, nepocházím odsud, stejně jako Dylan. Ve městě virus řádil asi půl roku, když jsem omdlela ve škole. Začala omdlívat půlka třídy a já s nimy. Stalo se to půlce školy. Všichni jsme chodily do školní jídelny, virus byl v jídle. A tak jsem skončila v nemocnici. Rodina mě vykopla, takže jsem byla bezdomovec. Kamarádka upírka mě vzala k ní, ale druhou noc se mě pokusila zabít, měla hlad. Boj jsem vyhrála, ale zabila jsem jí. Utekla jsem z města, toulala jsem se po nocích. Až jsem potkala Caru. Cestovaly jsme spolu a založily tuhle skupinu, existujeme už půl roku."
Usmála se na mě. Byla jsem ráda že se mi svěřila. ,,A co ty Amando? Jak jsi žila?" Zeptal se Dylan a s Tarou se na mě koukaly. Nadechla jsem se. Pokusím se o tom mluvit, ještě nikomu jsem to neřekla, bolí to.
,,Chodila jsem do devítky. Měla jsem kamarádku i kluka. Proměnily se oba dva. Kamarádka v upírku a můj kluk ve vlkodlaka. Když jsem s ním byla, zaútočila na nás kamarádka a zabila ho. A já zbaběle utekla domů, kde jsem ale našla mou rodinu mrtvou, už byla tma, takže nejspíše parta upírů. Tak jsem se přidala na školu pro lovce. Vzali mě a začali mě trénovat. Cvičila jsem, šprtala jsem se knížky, v noci trpěla nočními můrami. Byla jsem nejlepší, dva kluci se o mě pokoušeli, ale odmítla jsem je. Nebyla jsem vyrovnaná se smrtí mého přítele. Až když jsem vyšla školu jsem se s tím pomalu srovnala. V táboře jsme se všichni chovaly chladně, oproti vám. Jsem ráda že jsem měla tu čest a patřím mezi vás."
Usmála jsem se na ně. I když mi z očí tekly slzy. Dylan mě objal. Stýská se mi po něm, chci ho zpátky. Zbytek cesty jsme mlčeli.