O dva dny později
Je večer, za chvíli padne na město tma. Už jsem zcela zdravá, tak mě chtějí doprovodit k táboru. Doprovází mě Dylan, Cara, Tara a Jakob. Lissa s Emili a Ryanem hlídají jejich obydlí... Už jsme tak blízko že rozeznávám mé kamarádky. A v tom mě polije ledový pot, vlna smutku a zároveň naštvání. Vidím Rachel jak se líbá s Lukem. Najednou jsem pochybovala, zda tam chci jít, u partičky, která se o mě v nejhorším postarala se mi líbilo. Jsou milí a i když jsem se jich ze začátku bála, nyní jsou pro mě jako kamarádi. Jak jsem se zastavila, zastavily se i ostatní. Do očí se mi nahrnuly slzy. Cara si toho všimla a objala mě. ,,Co se děje?" ptaly se mě ostatní a vykuleně na mě koukaly. To už ke mě běžely holky z tábora i Luke. Ale zarazily se, když viděli že objímám Caru, vílu. ,,Mohu se k vám přidat?" Zeptala jsem se a uzavřela jsem mé pocity. ,,Jo, s radostí tě přijmeme." Usmála se na mě Tara. ,,Amando!" doběhly sem Luke s Rachel a Ema. ,,Nechci vás nikoho ani vidět." Šeptla jsem zlomeně a rozešla jsem se s mou novou partou dál od ostatních. ,,Notak Amando!" Vykřikl Luke a vzal mě za rameno, přičemž se mnou trhl k němu. ,,Pusť mě!" Vykřikla jsem podrážděně, ale to už jsem od něj byla odtržena a chráněná Carou a Tarou. ,,Notak, Amando ..." nenechala jsem ho domluvit. ,,Ne, buď zticha, nechci nic slyšet." A on k mému údivu odešel. Byla jsem ráda. ale holky ne. ,,Amando?" ,,Co to děláš?" Zeptaly se mě zmateně Rachel a Ema. Usmála jsem se. ,,To co chci. Možná se někdy potkáme." Usmála jsem se a s Carou a Tarou jsme se rozešly dál od nich. ,,Ten kluk, on s tebou, chodil než jsi se ztratila." Optal se opatrně Dylan a vzal mě kolem ramen. Kývla jsem a on mě uvěznil v železným objetí. ,,Byl to debil když nepočkal na tak krásnou dívku jako jsi ty. Neví o co přichází." I přes smutek jsem se usmála. Připojím se k partičce a budu žít s nimi, to je pro mě krásný osud...

Ani jsem se nevracely, místo toho jsem se rozdělili. Já šla s Dylanem a Jakobem a Cara s Tarou šli samy, jelikož uměli létat. Procházely jsme ulicemi. Za námi se ozvalo tichý zvuk, který bych jakoby znala. Takový zasyčení. To je upíří syčení a je to výzva k chycení oběti. A obětí jsme my! Ve stejnou chvíli si to uvědomily Dylan a Jakob. Postavily jsme se k sobě zády. Upírů bylo hodně, byly jsme obklíčení. ,,Odpojím se jo!" Vykřikla jsem a otočkou jsem zabila dalšího upíra. Šla jsem sama, nekrytý záda, ale jsem zvyklá. Hodně jsem se otáčela, a kryla se tím. Občas se mi podařilo zasáhnout nějakého upíra smrtelnou ranou do krku. Pak stačilo jsem škubnout mečem a je po něm. Jen nesmím ani na sekundu polevit. Jako Kate. Při vzpomínce na ní mi ukápla slza. Kéž by stihly zachránit i jí. Smutek zalil mé tělo a to polevilo. Stačila sekunda a jeden z upírů mě chytil. Stály kolem mě 3 další. Dylan a Jakob právě probodly poslední co na ně útočily, pak se otočily ke mě a já se musela zasmát. Upír jen zatlačil na můj krk, tak jsem radši utišila smích a koukala jsem na ně. ,,Dylane, vím že to děláš nerad, ale asi nemáme jinou možnost." Řekl Jakob a ani jede se nehnuly. Najednou ruce mého věznitele ochably a i dva jeho pomocníci padly k zemi. Koukala jsem na ně, na zádech měly rány ze kterých tekla krev. Koukla jsem tázavě na kluky. ,,Dylan umí vyčarovat ze země úponky co je probodly." Koukl na mě Jakob. ,,Jsi v pohodě?" Optal se starostlivě Dylan a začal mi prohmatávat ruce. Vytrhla jsem mu mou ruku a on se na mě koukl. ,,Neboj jsem v pořádku, nic mi není. Jsem lovkyně, nepadnu po pár ranách." Usmála jsem se a oni si nade mnou pokroutily hlavou. ,,Co tě to napadlo se od nás oddělit!" Vykřikl Jakob až jsem sebou cukla a koukla na něj. ,,Mohly tě zabít!" ,,Uklidni se, přežila jsem." Společně jsme se rozešli dál... Po pár chvílích se kolem mě roztočil oheň, ale nepálil mě. To můj amulet, on funguje! Zaradovala jsem se, mezitím Dylan probodl dvě víly mečem. Oheň kolem mě zmizel. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se ustrašeně a objal mě. ,,Neboj, naštěstí mám amulet a on funguje." Usmála jsem se a vyrazily jsem dál...

Asi za hodinu bude svítat. Kluci se se mnou rozešli směrem k jejich obydlí. Je pravda že sama bych netrefila. Nad námi prolítly Cara a Tara. Zamávala jsem jim. Ony kus od nás přistály. Hnedka mě obě objaly. ,,Tak co, dobrý?" Optaly se. ,,No to není. Nejdřív se málem nechala zabít upíry a pak jí jedna víla chtěla proměnit v popel." Vražedně jsem na něj koukala. Jakobych já mohla za to že mě chtěla zničit ohněm. ,,Jo jasně, za to druhý vážně mohu." Pronesla jsem ironicky a došli jsme dovnitř. Lissa hnedka ve dveřích objala Jasona. Trošku jsem se podivila. ,,Oni spolu chodí." Obeznámil mě se situací Dylan. Démon a lovec spolu chodí? To se stalo jak? Ráda bych znala jejich příběh. Pak jsem tedy šla do kuchyně a sedla jsem si. Do sklenice jsem si nalila vodu z kohoutku, ale než jsem se stihla napít, přiřítila se ke mě Emili a objala mě. Málem jsem na ní vylila obsah skleničky, ale s tím si nedělala starosti. Sklenice naštěstí skončila na lince a voda zústala v ní, ale ráda bych se napila, ale bohužel to bude muset počkat. Objetí jsem jí oplatila. ,,Ty tu budeš s námi! To je super, Cara s Tarou mi to řekly, jsem ráda, že jsi se k nám přidala a Luke je hajzl, zapomeň na něj." Usmála jsem se. ,,Díky za podporu." Usmála jsem se. ,,Zítra jdeme navštívit známý. Mám tam kamarádku. Jsou na farmě, daleko, aby se k nim nedostal virus. I když mám každý oko jiný se mě nebojí." Usmála se a já taky. ,, Dobře, takže zítra je výlet, to asi máme teďka spát že?" Byla jsem ospalá, ale nevěděla jsem kam se natáhnout. A navíc mě vězní Emili v železném objetí. ,,Prosím tě, Emili, koukni na ní je úplně ospalá, nech jí se napít ať můžeme jít spát." Ozval se Dylan. Děkovně jsem se na něj usmála a on na mě mrkl. Emili mě pustila a já vypila sklenici vody a ještě jednu, no jo, po noci plný chození se voda hodila. ,,Tak pojď." Dylan mě chytil za ruku a skoro mě táhnul do jednoho z pokojů. Procházely jsme úzkou chodbičkou. Bylo tady 6 dveří. On se zastavil. ,,Na pravý straně jsou pokoje, Cara a Tara, Emily a Ryan, Lissa a Jakobem." Dal mi chvilku abych to pobrala. ,,A na levo jsou záchody, koupelna a můj pokoj. V každém pokoji jsou dvě postele, a můj pokoj je jediný s volnou postelí, nevadí ti to?" Optal se mě a stále nepouštěl mou ruku. ,,Nevadí." Hlesla jsem zaraženě a pohledem jsem jezdila po všech dveřích a opakovala si který vedou kam, i když zítra si budu pamatovat asi jen záchody a koupelnu. Ale on nevnímaje mé zaražení se se mnou rozešel ke dveřím. Málem jsem sebou sekla o zem a pak jsem do něj nabourala, když se zastavil před dveřmi nyní našeho pokoje. ,,Promiň." Zamumlala jsem zmateně. On se jen zasmál a otevřel dveře. ,,Támhleta postel je tvá, Tara ti tam dala oblečení které by ti mohlo být." Vedle postele byla skříň. Otevřela jsem jí a vyndala jsem delší tričko a šortky. Hodila jsem to na postel a převlékla jsem se do toho. Nevadilo mi se převlékat před ním. Když jsem se dopřevlékla vykuleně na mě koukal. ,,Dobrou noc." Zamumlala jsem a praštila jsem sebou do postele. Naštvaně jsem sebou házela ve snaže přikrýt se dekou, kterou jsem pak na sebou asi 5x otočila, než se mi to konečně povedlo a já mohla v klidu usnout.