Na obrázku Ema a Rachel
Z pohledu Amandy
Večer, stmívá se. Stojíme u brány a loučíme se mezi sebou. V dáli už vidíme jít dení strážce, jsou to spíše kluci. Starají se, aby ve dne nenastaly potíže. Je mezi námi dost rozdílů. Oni jsou extrovertní usměvaví a skvělí řečníci. Pracují ve skupinách po dvou. Zato my, noční lovkyně jsme děsivě oblečený, u lidí vzbuzujeme strach, jako u přeměněných. Jsme tichý a s nikým nemluvíme. Vycházíme večer a vracíme se ráno, když oni vycházejí. Většinou se míjíme. Vyrazily jsme do ulic, každá svým směrem. V noci se občas potkáme, neovlivníme to. Na město se snesla tma, pohltila ulice. Mám vylepšený zrak, vidím lépe v noci než přes den. Mám to otočený. V noci vidím krásně, ale přes den je to takový, že přes světlo nedohlédnu moc daleko, cca 3-4 metry kolem sebe, ale když si vezmu sluneční brýle s tmavými sklíčky, tak je to dobrý. Ulicemi jsem procházela klidně a pomalu. Nespěchala jsem. Neotáčela jsem se. Měla jsem perfektní sluch, proto jsem po dlouhé době chůze zaslechla kroky. Byly tiché a ladné. Takže to asi bude víla, anděl nebo démon. Ti mají takto jemné kroky. Možná ještě upíři, ale to asi ne. Ty při lovech povětšinou nechodí sami, ten někdo za mnou je nejspíše sám. A po chvíli mě začal pálit oheň. Sáhla jsem si do kapsy a nahmatala jsem vrhací nůž. Pak jsem se otočila a vrhla jsem na cíl. Vílu jsem zasáhla do ramene. Zasyčela a vytáhla si nožík. Vrhla mi ho nazpátek, ale já ho chytila ale to už se na mě řítila s dvěmi tyčemi. Vytáhla jsem katanu a vykryla jsem její prudký výpad tyčí. Ze zad jsem si vytáhla i druhou katanu. Odrážela jsem její výpady vůči mě a ignorovala jsem, že na mě trochu používá oheň jako moc. A pak se mi povedlo seknout tak dobře, že katana jí usekla ruku. Neváhala jsem a bodla jsem jí do hrudi. Katana ladně projela jejím tělem a víle se vytratil život z očí. Padla k zemi. Nechala jsem její tělo zmizet a šla jsem klidně dál...
Srpeček měsíce se pomaličku oddaloval a já už měla čas, abych vzala zbytky sil a rozběhla se do tábora. ,,Pomoc!!" Zaslechla jsem dívčí křik. Rozběhla jsem se tím směrem a zahlídla jsem dívku, kolem který stálo pět upírů. Vzala jsem dva vrhací nožíky a vrhla je po dvou upírech. Zbylí tři se otočily ke mě. Zachrčely. Jeden chytil dívku, která chtěla utéct. Po tvářích se jí kutálely slzy. Zakousl se jí do krku. Nožík jsem vrhla i po něm, ale to už u mě stály dva upíři. Vzala jsem katanu a hnedka jsem sekla po jednom, zásah. Asi nejsou moc dobře vycvičení, ale podcenila jsem posledního, jelikož ten se mi zakousl do krku. Rychle jsem nahmatala další nožík. Vzala jsem ho a zabodla jsem mu ho do hlavy. Odpadl ode mě. Musím rychle, za 10-15 minut na mě začne působit to svinstvo, co mi nyní koluje v krvi. A co vlastně způsobí? Otupí to. Bude se mi motat hlava, podlamovat nohy a špatně uvidím. Koukla jsem na dívku. Na lidi to působí okamžitě. Ležela na zemi a snažila se postavit. Doběhla jsem k ní. Svítalo se a nějací lidé už pomalu vycházely ven ze svých obydlí. Došla jsem k jedný postarší dámě. ,,Znáte tuto dívku?" Zeptala jsem se zoufale a ona přikývla. ,,Co se jí stalo? Je to moje sousedka." Mile se usmála. ,,Upíři." Přebrala se jí ode mě a já se rozeběhla k táboru. Už jsem začínala špatně vidět přes světlo. Už by to nemělo být daleko. A pak se mi podlomily nohy a já spadla tvrdě na zem. Už to působí. Vstala jsem a šla jsem dopředu, ale svět se mi motal pod nohama. ,,Hele hele, copak to tu máme, opozdilec." Ozval se za mnou hlas a něčí ruka mě silně chytila za rameno. Něčí ruka mě chytila pod krkem. Ruka šla zezadu. Loktem jsem uhodila za sebe a ještě jsem za sebe švihla hlavou. Dotyčný mě pustil a zakňučel. Otočila jsem se a i když jsem hodně špatně viděla jsem ho skopla na zem. Byl to kluk. Otočila jsem se a šla jsem dál. Bylo mi špatně a nevěděla jsem už pořadně kde jsem. Někdo mě zezadu chytil. Znova jsem lekla, ale můj útok nohou byl vykryt. ,,Ale ale, lovkyně a pokousaná a jestě ve špatnou dobu. Ztratila si se?" Kolem se ozval smích. Bylo jich tady pět. ,,Co se to tam děje?" Ozvalo se z dáli a já hlas poznala. ,,Okamžitě od ní odstupte!" To je Luke. Jsem tak ráda, že mě našel. Kluci utekly a já spadla na zem, do sedu. ,,Co se stalo?" Optal se a vyhoupl si mě do náruče. ,,5 upírů." Řekla jsem s námahou. Malátnou hlavu jsem si opřela o jeho hruď. Cítila jsem jeho pravidelný dech a tlukot srdce a to mě pomalu uspávalo. ,,Neusínej Amando, už zachvíli budeme v táboře." Jeho slova se oddalovaly a já upadla do říše snů.
Probrala jsem se na měkkým podkladu, asi madrace. Bolela mě hlava cítila jsem se stále unaveně. Co se stalo? Snažila jsem se rozpomenout. Do místnosti vešel doktor. ,,Slečno, výborně, už jste se probudila. Řekněte mi vaše jméno." ,,Amanda Bloor." ,,Vyborně, situace ve světě?" ,,Do světa se dostal neznámý virus a přeměnil některé lidi na upíry vlkodlaky a další." ,,Skvěle a co děláte za práci?" ,,Lovkyně, chodím přes noc do ulic." ,,A co si pamatujete jako poslední věc?" Zamyslela jsem se. ,,No, asi chození po ulici... svítalo... chtěla jsem jít zpátky do tábora ale uslyšela jsem dívčí volání o pomoc... rozeběhla jsem se tam, ale byly tam upíři, pět, a jeden se do mě v boji zakousl. Ale jinak jsem vyhrála a dívku jsem dopravila domů, živou." Dokrot se usmál. ,,A potom?" Zamyslela jsem se. ,,Začala na mě působit ta látka a já se nemohla dopravit do tábora. Nějáký kluci si na mě zkoušely dovolovat ale pak mě naštěstí našel Luke." ,,Tak paměť máš v pořadku, Luke tě sem donesl. Jdi si odpočinout, večer přijď na kontrolu, pokud budeš v pořádku půjdeš zase pracovat, ale pokud ne, nechám si tě na noc tady jo?" Kývla jsem a odešla jsem. Došla jsem stále unavená do mého skromného obydlíčka. Lehla jsem si na postel. Vzala jsem si flašku a napila jsem se. Pak jsem ulehla do postele a usnula jsem bezesným spánkem.
Probrala jsem se znova už ve své posteli a vyspalá. Koukla jsem na hodiny. Půl pátý. A sakra, stmívá se za dvě hodiny. Vstala jsem z postele a pořádně jsem se napila, ale došla voda. Z kohoutku jsem si napustila ledovou. A když jsem se ji napila, byla osvěžující, ale asi až moc, jelikož mi malem zmrazila pusu i s krkem. Oklepala jsem se a vzala jsem ručník i s hřebenem a čistým oblečením. To špinavé se mi zde hromadilo na hromadě, zítra si s nim zajdu do prádelny, snad. Ve sprchách jsem si umyla hlavu i celé tělo. Byla jsem tam sama. Fénem jsem si vyfénovala vlasy do sucha, ručníkem otřela mokré tělo. Do zrcadla jsem radši nekoukala, ale dneska jsem neodolala a otočila jsem se. Měla jsem hezkou postavu, ale hubenější než svět upadl do temnoty. Barvu vlasů jsem kdysi změnila na modrou, ale ta už odrostla ke konečkům. Teďka byly černé s modrým. Jinak na těle jsem stále měla modřiny a podlitiny, z boje. Na krku jsem ještě měla dvě ranky. Od toho upíra. Zavrčela jsem, ale rychle jsem zavřela oči. Nejsem přece zvíře, abych na sebe vrčela, ale když jsem mezi nimi každou noc. Poté jsem oblečená došla do jídelny. Kuchařka se na mě usmála a zamávala ať za ní jdu. ,,Ahoj Amando, dostaly jsme zprávu, že se zřejmě opozdíš, tak tady más schovanou porci z oběda, teplou." Usmála se a podala mi brambory s řízkem. ,,Děkuji." Usmála jsem se a radostně jsem vzala talíř do rukou. Sedla jsem si do prádné jídelny a snědla vše. Talíř jsem odnesla a koukla jsem na hodiny. Bylo šest, za půl hodiny vyrážím. Naštěstí jsem oblečená do uniformy, tak jdu za doktorem, jelikož jsem naprosto v pořádku, mohu vyrazit.
Je sedm, na město padá tma, jako každý večer a já se pozdravím s Emou a Rachel. ,,Prý tě přepadlo pět upírů?" Optaly se holky a hnedka se koukaly na ranky na krku. Ema se usmála. ,,Na, nanes si na to tohle, skryje to ty ranky, by se ti nějací mohly vysmát, že tě kousl upír. Zasmála se Rachel a nanesla mi krém na krk. Pak mi podala zrcátko. ,,Koukej, nejde to vidět." Koukla jsem se a měla pravdu. ,,Děkuji." Usmála jsem se a zdáli jsem viděli lovce. Rozešly jsem se do ulic, když v tom. ,,Amando!" Ozvalo se za mnou volání mého jména ...