Nikdy v životě by mě nenapadlo, jak dlouho se potáhne poslední vyučovací hodina v tomhle roce. Sedíme v přetopené třídě, všichni mí spolužáci tupě civí na tabuli a snaží se posledních pár minut dávat pozor. Ne, že by se u nás ve třídě v zimě topilo. Věřte mi, že v Austrálii to opravdu nemáme zapotřebí ale jelikož si sluníčko moc pokoj nedává, paříme se tu i tak.

 Pohrávám si se svými světlými konečky na jinak černých vlasech a očima bloudím kolem. Nalevo se na mě zubí Luke. Oplácím mu úsměv a pak vidím, že v ruce žmoulá kousek nějakého papírku. Trochu nakloním hlavu a on mi naznačí, že mi ten kousek chce hodit, kývnu a pak už mi papírek leží na stole.

Doufám, že na večer nemáš plány. Dnes spíme u nás.

Stojí jeho kostrbatým rukopisem na papírku. Zašklebím se na něj a přikývnu na souhlas.

Luke a já jsme kamarádi už od dětství. Vyrůstám s ním, on vyrůstá se mnou. Od sebe nás vlastně dělí jen jeden blok. Ať se děje cokoliv, vím, že je tu Luke vždy pro mě a naopak. Vlastně už si nedokážu představit život bez něj, je jako můj starší brácha, kterého jsem vždycky tak moc chtěla. Osud mi místo toho nadělil ale mladší sestru.  Pamatuju si, když jsem slavila své sedmé narozeniny a řekla jsem mu, že bych strašně moc chtěla staršího bráchu. Seděli jsme u nás na zahradě nahoře na stromě v zahradním domku a poslouchali nějakou kapelu, kterou poslouchal tou dobou jeho taťka, připadali jsme si drsně. Druhé ráno, když zazvonil u našich dveří, měl na krku cedulku ‚Starší bratr‘, bylo to neskutečně vtipný ale od té doby je Luke můj brácha. Takovej, jakého jsem si vždycky přála.

Zbytek hodiny přemýšlím nad tím, co budeme tyhle Vánoční prázdniny dělat. Možná bychom je mohli strávit jen tak, jako každý jiný den. Někdy udělat možná něco šíleného ale jinak se držet nějakému blízkému fast-foodu s pizzou a bazénu. Nebo bychom možná mohli jet někam po Austrálii, přesně jako jsme si to vymýšleli, když jsme byli malí. Že si jednou jen tak sbalíme do batohu pár věcí a budeme jezdit stopem nebo autobusem. Jo, to by bylo super.

Konečně zvoní, profesor nám přeje šťastné prožití svátků Vánočních a pouští nás pryč. Běžím za Lukem, který se loučí ještě se zbytkem třídy a potom spolu odcházíme ze školy, kde na nás v autě čeká jeho mamka. Je tak hodná, že pro nás každý den jezdí a chce se jí čekat v tom vedru.

„Jak bylo ve škole zlatíčka?“
"Znáš to, nic moc." Pokrčí Luke rameny a já souhlasně přikývnu.
Liz, tak se jmenuje jeho mamka, si z jeho odpovědi nic moc nebere a koukne se na hodiny.
„No, doma máte jídlo, Er doufám, že u nás zůstaneš přes noc, s Lyn jsem mluvila. Já si musím ještě něco zařídit.“ Oznámí nám potom a vysazuje nás na rohu ulice. Pomalu se vydáváme k Lukovo baráku.

Abych to vysvětlila. Er jsem já. Celým jménem Erika ale jsem prostě Er a tak to asi zůstane. Lyn je moje mamka, pokud jde o to, že je to trochu neobvyklé jméno bude to tím, že jsem napůl Asiatka.

Představím se trochu víc. Na můj věk jsem celkem malá ale pořád silně věřím, že Luka ve výšce alespoň trochu ještě doženu. Je mi 15 a měřím sotva 150. Jemu je 15 a vypadá to, že do 18 to do dvou metrů v pohodě dotáhne. Mám černé vlasy do půli zad, které končí světlým ombre. Mám to tak dlouho, že už to ani nepočítám, prostě to ke mně patří. Můj táta je Evropan, mamka Asiatka, já jsem něco mezi tím, zatímco moje ségra je naprostá kopie mamky. Nějak zvlášť mě to ale netrápí, přijdu si v rodině tak nějak jako vzpomínka na tátu. Táta je obchodník, což znamená, že tráví většinu svého života někde ve světě, kam bych se tak strašně ráda podívala ale jsem uvězněná někde v Austrálii a obklopená oceánem. Výborně. Nechme příběh začít.