Tony's pov

"Vážně nevím, kde je. Od včera jsem ho neviděl," snažil jsem se už po padesáté vysvětlit Furymu, kde je Steve. Bál jsem se. Bál jsem se, že se mu něco stalo. Včera večer vyběhl ven a nestihl jsem ho zastavit. Nespal jsem celou noc a čekal jsem na něj. Vodku jsem rozbil o zeď pár minut po tom, co odešel. Nejdelší noc mého života.

"Jak jsi ho mohl pustit někam ven. když jsi věděl..." dál jsem neposlouchal, co mi říká. Na střechu vešel Steve a vypadal... Unaveně, vyčerpaně a tak nějak zlomeně? Byl oblečený ve svém obleku a v ruce svíral štít. Prošel kolem nás a nastoupil do letadla. 

"Tak tedy šťastnou cestu," popřál nám Fury, který si také Steva všiml. Kývl jsem a nastoupil jsem do letadla. Našel jsem Capa, jak sedí na sedačce a prázdným pohledem sleduje výhled z okýnka. Nevěděl jsem se, jak se mám chovat. Srdce rozhodlo. Rozešel jsem se a sedl jsem si vedle něho. Ani se nehnul. Nejspíš si mě ani nevšiml.

"Babe?" šeptl jsem a opatrně jsem se dotkl jeho ramene. Steve sebou cukl. Lekl se mě a nyní se na mě díval s hrůzou v očích.

"Já-já se ti moc omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit ani ni..." nenechal mě ani dokončit svojí omluvu.

"Buď zticha. Vůbec mě to nezajímá," přerušil mě a já jsem se opravdu bál jeho prázdného pohledu.

"No tak. Babe... Prostě jsem zpanikařil. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme tu byli posledně. Jenom jsem dostal strach. Strach, že bych o tebe mohl přijít, " pokračoval jsem dál s omluvou. Steve se znovu díval z okýnka a měl zavřené oči. Začínal jsem se o něj bát. Dneska se chová nějak divně.

"Omlouvám se ti! Slibuji ti, že ti nikdy neublížím," šeptl jsem a dotkl jsem se jeho ruky, kterou okamžitě zvedl a se slzami v očích se na mě podíval.

"Už. Se. Mě. Nikdy. Nedotýkej!" hystericky na mě křikl a já jsem vůbec nechápal, co se s ním děje.

"Takže už mě nemiluješ? Tohle mi chceš říct?" zeptal jsem se ho a zapomněl jsem dýchat.

"Miluji... Jen potřebuji čas. A žádné doteky," šeptl a já jsem kývl. Zvedl jsem se a odešel jsem k pilotům, abych s nimi ještě jednou probral plán. Celou dobu jsem se snažil utišit svoje rychle bijící srdce.

***

"Počkej! Máš to špatně zapnuté," upozornil jsem Capa a došel jsem k němu. Znovu si nevšiml, že k němu mluvím. Jen prázdným pohledem koukal do rohu a snažil se upravit svůj postroj. Opatrně jsem k němu došel a chytil jsem ho za ruce. Okamžitě jsem ucítil chlad. Dlaně měl jako kusy ledu. To jsme ani nevyskočili z letadla.

Steve se mě lekl a vyděšeně mě sledoval. Zorničky měl rozšířené a celý se třásl. Ruce jsem pustil, ale vůbec se neuklidnil. 

"Ehm... Promiň. Jenom jsem ti říkal, že to tady máš špatně zapnuté," ukázal jsem na postroj, "můžu ti to upravit, abys mi neumřel?" Snažil jsem se povzbudivě usmát, ale on jen něco zašeptal.

"Babe promiň, ale opravdu jsem neslyšel, co říkáš," pořád jsem se snažil povzbudivě usmívat a začal jsem mu opravovat postroj. Snažil jsem se co nejméně dotýkat jeho těla. Z neznámého důvodu sebou cukl pokaždé, kdy jsem zavadil o jeho oblek. 

"Říkal jsem, že by mi to nevadilo," zopakoval polohlasem a mě píchlo u srdce z tónu jeho hlasu. Netušil jsem, že ho hádka může vzít tak moc.

"Co by nevadilo?!" vyděsil jsem se a chytil jsem ho za ramena. Zavřel oči a zatvářil se bolestně? Ramena jsem pustil, ale stejně jsem se mu díval přímo do očí.

"Kdybych umřel," zašeptal a vyhýbal se očnímu kontaktu. I když se na mě nedíval, poznal jsem, že mu v očích chybí jeho jiskra. Blbý oblek. Vidím stěží jeho oči, půlku jeho tváří a jeho úžasné rty, které byly od pláče popraskané.

"To. Už. Nikdy. Neříkej!" okřikl jsem ho a on se rozklepal ještě víc a začal couvat, "promiň. Nechtěl jsem zvýšit hlas." Omlouval jsem se, ale asi bylo pozdě. Bál se mě. Nadechl jsem se a vydechl jsem.

"Já se ti opravdu omlouvám. Jsem debil, jsem kretén a jsem všechno zlé na této planetě. Pokud mi chceš dát košem, tak do toho. Zlomíš tím moje srdce, možná mě zničíš úplně. ALE pokud tě to udělá šťastným. Do toho. Jsem připraven na jakékoliv utrpení. Jen chci, abys byl šťastný TY. To je to jediné, pro co teď dýchám. Je mi mizerně z mého chování a ze všeho, co se včera kvůli mě stalo. Ta vina je hrozná a trápí mě to každou vteřinu, co jsi odešel. Pokud sis byl včera někde užít, tak mi to nevadí. Tedy vadí, ale chápu tě. Nemůžu říct jediné špatné slovo vůči tobě. Já jsem nespal celou noc a bál jsem se o tebe. Bál jsem se, že se ti kvůli mě něco stane. Miluji tě víc, než sebe. A to sebe zbožňuji. Pokud budeš šťastnější sám, tak tě nechám být. Doděláme misi a už mě nikdy nemusíš vidět," dokončil jsem svojí řeč a rukávem jsem setřel všechny slzy, které se mi hrnuly z očí. Steve brečel také. Popošel o pár kroků blíž ke mně a opatrně mě objal. Já jsem ho objal také a drtil jsem ho ke svému tělu. Rozmyslel jsem si to. Nedokázal bych ho pustit. Nikdy bych to nedokázal.

"Bolí to," zašeptal a další slzy opustily svojí domovinu. 

"Omlouvám se. Slibuji ti, že už nikdy nebudu pít," slíbil jsem omluvným hlasem. Byl jsem tak rád, že je u mě. Možná mě ještě odkopne, ale v tuto chvilku jsme tu byli ve společném objetí.

"Ne. Bolí mě, jak mě mačkáš," znovu šeptl a já jsem okamžitě povolil svůj stisk. Až teď jsem si všiml, jak křehký najednou byl. Už to nebyl ten věčně hrdý a sebevědomý muž. Teď to byla hromádka neštěstí, kterou musím poskládat. Všechno je to moje vina.

"Omlouvám se ti. Nechtěl jsem ti ublížit," omluvil jsem se mu. Dneska se omlouvám nějak moc. 

"Není to tvoje vina," zašeptal a jeho hlas byl opravdu tichý, zlomený, smutný. 

"Když to není moje vina tak čí?" zeptal jsem se a pořád jsem opatrně držel jeho křehké tělo. Měl jsem strach, že se rozpadne na kousky a už nikdy ho nesložím zpět.

"Nechci o tom mluvit," šeptl a já jsem byl ještě zmatenější než předtím. Co to sakra tají?

"Rogersi, Starku! Připravte se ke skoku. Otevíráme dveře," rozlétl se hlas hlavního pilota místností.