Steve's pov

S trhnutím jsem se probudil. Setřel jsem si slzy a rychle jsem začal uklidňovat můj dech. Opatrně jsem se zvedl z tvrdého dřeva. Protáhl jsem své polámané tělo a šel jsem si sednout na kraj mola. Prsty na nohou jsem ponořil do ledové vody. Sledoval jsem nádhernou přírodu, která mě obklopovala. Teplé sluneční paprsky sušily moje slzy a můj pot. Příjemný vánek mi čechral vlasy a unášel pryč všechna moje trápení.

Tedy, alespoň jsem si to přál. Přál jsem si, abych konečně zapomněl. Abych se každou noc nebudil se slzami na tvářích. Přál jsem si, aby mi večer přestalo chybět teplé tělo vedle mě. Přál jsem si, abych se přes to přenesl. 

Jenže se nic z toho nestalo. Je červen a ani za šest měsíců jsem se z toho nedostal. Nemám žádné tušení, co se děje v okolním světě. Jsem tu jen já a příroda. Občas se staví Coulson, ale ten se hlavně ujišťuje, že žiji. Bohužel zatím dýchám. Už několikrát jsem to chtěl ukončit. Ať jsem zkoušel jakýkoliv způsob, nikdy jsem nenašel dostatečně velkou sílu na to, abych to udělal.

Co tedy dělám celé ty dny? Chodím po přírodě, obstarávám si jídlo a přemýšlím o životě. O všem dobrém i zlém. Každá myšlenka skončí obličejem Starka. Každá myšlenka mi zaseje nůž do srdce. Jestli jsem smutný? Jsem. Hodně. Ale s uplynulým časem se smutek mění na nenávist. Miloval jsem ho víc, než cokoliv jiného a on mě podvedl. 

Zvedl jsem hlavu, jelikož se zvedl vítr. Quinjet se pomaličku snášel k chatě. Pousmál jsem se. Alespoň na chvíli budu mít spolčenost. Zvedl jsem se a rozběhl jsem se k mému domovu. Nebo spíš domu. Od domova to mělo hodně daleko. Chyběla zde láska.

Stíhačka vytvářela opravdu velký vítr a velký hluk. Snažil jsem se dojít co nejblíže, ale moc to nešlo. Došel jsem si sednou na verandu a čekal jsem, až sem Phill dojde. 

Jaké to překvapení, když jsem spatřil Furyho. Úplně ve mně zamrzlo. Vůbec by neměl vědět, že jsem tady. To nevěstí vůbec nic dobrého.

"Zdravím, kapitáne," pozdravil mě černoch a sedl si naproti mně. Bylo mi dost nepříjemně. Dlouho jsem nikoho neviděl.

"Také zdravím, řediteli," odpověděl jsem mu a opravdu jsem se bál toho, že budu muset odjet. Už jsem nikdy nikoho nechtěl vidět. Alespoň několik let určitě ne.

"Můžeš se alespoň zkusit tvářit, že mě rád vidíš?" zasmál se a já jsem se provinile pousmál. Fury si povzdychl a promnul si oko.

"Jak-jak dlouho to víte?" zeptal jsem se ho opatrně. Třeba to ještě nestihl říct všem a možná tu budu moct být do konce svých dnů.

"Vím to celou dobu," ušklíbl se. Překvapením jsem otevřel pusu. Vzal mi vítr z plachet. Celý ten čas jsem si myslel, že jsem zmizel ze světa. Přitom o mně všichni věděli. Teď si opravdu připadám jako blbec.

"Ehm... A víte to jenom vy... nebo i...?" nedokázal jsem dát dohromady celou větu. Zrudl jsem a pohled jsem zabodl do země.

"Stark? Ne, ten to neví. Nikdo to neví," znovu se usmál jednooký pirát. Srdce mi poskočilo při vyslovení jeho jména. Chvilku bylo ticho a já jsem se snažil zadržet slzy. Za ty měsíce už jsem se to krásně naučil.

"Potřebuji tě. Tým tě potřebuje," prolomil ticho ředitel. Zvedl jsem pohled ze země a nadzvedl jsem jedno obočí. Nepřijde mi, že by byl konec světa. 

"To určitě zvládnete beze mě," falešně jsem nadzvedl jeden koutek. Fury protočil očima. Vzpomněl jsem si na Tonyho. Další bolavá vzpomínka.

"Kdybychom to bez tebe zvládali, tak jsem sem nepřijel. Svět se hroutí a pokud nepřispěcháš na pomoc umře více lidí, než jen členové Avengers," díval se mi přímo do očí a já jsem málem dostal infarkt. 

"Co se ji děje? Jsou v bezpečí?! Kdo po nich jde?!" křikl jsem a zvedal jsem se. Nedokázal bych žít s tím, že kvůli mně umřeli kamarádi a Stark.

"Klid, hrdino. Ještě je vše dobré. Ale brzy by se vše mohlo podělat. Potřebuji tě zpět ve hře," pousmál se a já jsem si zase sedl. Srdce mi rychle bilo a ruce se mi trochu třásly.

"Neodpověděl jste. Kdo po nich jde?" zopakoval jsem otázku. Fury se trochu zasekl a chvilku si promýšlel svoji odpověď.

"Zákon," zašeptal po minutě ticha. Nakrčil jsem obočí. Tohle se mi nějak nezdá.

"Proč by po nich měl jít zákon? A i kdyby, tak trest smrti je stejně zakázaný," přemýšlel jsem nahlas. Fury si znovu povzdechl. Očividně se mu o tom nechce mluvit. Tak proč tu sakra je?

"Potřebuji, aby jsi podepsal Sokovijskou dohodu," řekl rázným hlasem a na stůl položil pár papírů. Podstrčil mi je a já jsem je opatrně vzal do ruky. Začetl jsem se.

"Nebudu to podepisovat," oznámil jsem, když jsem dočetl. Fury zavřel svoje oko a pak ho zase otevřel. Nejspíš jsem mu sebral naději.

"Pročpak?" opatrně se mě zeptal. Nevím, proč si s tím dělá takovou starost. Asi to musí být v civilizaci dobře vyhrocené.

"Už nejsem Avenger, tak proč bych to měl podepisovat?" pokrčil jsem rameny a papíry jsem mu podal. 

"A na to jsi přišel jak? Jsi Avenger stejně, jako je Thor bůh a Bruce zelená potvora!" křikl na mě a vůbec nechápal, proč jsem to řekl.

"Už jsem přes půl roku nebyl na misi a navíc už nejsem na poradách a tak. Došlo mi, že už nejsem vítaný," poslední větu jsem zašeptal. Fury si dal hlavu do dlaní. Zřejmě zoufalý ze všeho, co mu říkám.

"No a? Já tam taky občas nejsem. Navíc nejsi jediný. Thor nebyl na schůzi dva měsíce a o Starkovi ani nemluvím," zatvářil se nešťastně. Seděl jsem jako na jehlách. Tak hrozně jsem si nepřál vědět, co se se Starkem děje, až jsem to nutně potřeboval vědět.

"Ehm... Nevíte, jak je Petovi?" zeptal jsem se ho a zatvářil jsem se smutně. Opravdu mi ten malý chybí. Nerozloučil jsem se s ním a ani jsem mu nevysvětlil, proč jsem odešel. Určitě mě nemá rád a je na mě naštvaný. Tony mu určitě řekl svojí verzi příběhu a já jsem ten špatný. Jak jinak. 

"Vzhledem k okolnostem se mu daří dobře. Chybíš mu. V jednom kuse se ptá, kdy přijde tatík domů," znovu se pousmál Fury. Já jsem se také pousmál. Ve stejnou chvíli jsem si setřel slzu, která mi vyklouzla z oka. Taky mi chybí...