Tony's pov

"Že chcete co?!" křikl Fury a zvedl se ze židle. Chytil jsem Steva za ruku a ten se na mě usmál.

"Říkal jsem, že si chceme adoptovat dítě," zopakoval jsem Furymu a ten se na nás stále díval jak na dva blby. To my také jsme. Debilové, co chtějí dítě. 

Fury si zase sedl a napil se z hrníčku, který na sobě hrdě nosil logo S.H.I.E.L.D.u. Hrnek položil a podíval se na nás. Byl potichu a také byl naštvaný. Jako vážně vypadal nasraný. Ale to on vypadá pořád. Stevova ruka se začal potit a mě bylo jasné, že ho Fury děsí. Mě už pomalu začínal děsit taky.

"Takže mi chcete říct, že sotva uklidním veřejnost, která je pořád v šoku z vaše vztahu a hned mám světu oznámit, že budete mít dítě? A co svatba? Hmm? Nad tím jste nepřemýšleli? Nemůžete mít dítě, dokud nejste svoji. Copak jste se zbláznili? Tak si kupte psa a můžu se vsadit, že mi ho sem za měsíc vrátíte!" křičel na nás Fury a trochu mě to od něj zamrzelo. Proč za nás nemůže být šťastný? No jasně.... Protože to je Fury!

"Tak se zítra vezmeme," řekl Steve a já zapomněl dýchat. Vykulil jsem oči a chtělo se mi hodně kašlat. Snažil jsem se uklidnit svůj tep a dát pryč mžitky, které se mi vytvořily před očima. Jen tak to vypustit. On se asi bláznil. Ale vezmu si ho. Je přeci můj a já jsem jeho.

"No jasně. Zítra skočíme na radnici a pak už svoji budeme," usmál jsem se na Furyho a místností se ozvala rána rozbitého hrnku. Fury stál a jeho hrnek ležel na kusy pod ním. Pusu měl otevřenou a jeho jedno oko na nás vykulil.

"Vy to vážně myslíte vážně?" zeptal se a já se Capem jsme najednou přikývli. Fury se nadechl, ale nakonec nic neřekl. Znovu se na nás podíval a určitě doufal, že ho někdo probudí a nebo, že řekneme 'apríl!' Nic takového se nekonalo.

"Tak mi pak toho caparta přijďte představit. Večer vám pošlu nějaké dobré agentury na pomoc při adopci. Zařídím, abyste mohli mít dítě i když nebudete manželé," řekl a s tím nás vyhodil z jeho kanceláře. 

Podíval jsem se na blonďáka a usmál jsem se. Steve se také usmál a já jsem si ho přitáhl k sobě. Políbil jsem ho a Steve samozřejmě spolupracoval. Po pár vteřinách jsme se od sebe odtrhli a já jsem ho chytil za ruku. Byl jsem opravdu šťastný.

"Budeme mít dítě," řekl jsem hrdě. 

"Budeme mít dítě," zopakoval Steve a byl stejně šťastný, jako já.

***

"Vy co?!" křikla na nás Natasha. Thor upustil svůj litrový džbán na zem. Dneska pořád všichni něco rozbijí.

"Zítra se jdeme podívat do jednoho domova dětí a půjdeme se podívat po novém Starkovi," mávl jsem rukou, ale stejně jsem se usmíval.  

"Chtěl říct Rogersovi," usmál se Steve a probodl mě pohledem. Pohled jsem mu obětoval.

"Bude se jmenovat Stark," řekl jsem a kdybych mohl, dal bych Americovi pohlavek.

"Rogers."

"Stark."

"Rogers!" křikl na mě Steve. Natasha zkřížila svoje ruce a oba nás spražila pohledem.

"Vážně chcete mít dítě, když se ani nedokážete shodnout na jméně?" zeptala se a provrtávala nás očima. Uculil jsem se a Steve taky. 

"To se pak pořeší," řekl jsem a pak jsem na Nat zašeptal, "stejně to bude Stark."

"A jak jste spolu dlouho? Týden? Měsíc? Ani jeden nejste schopen postarat se o dítě," vyčetla nám a já jsem znovu zesmutněl. Nikdo nám nevěří. To je od není hezké.

"Bude to půl roku," řekl Steve a já jsem se usmál. Je tak roztomilý, jak si to pamatuje. 

"Tak si nevěř, ale stejně nám v tom nezabráníš. Zítra si vybereme Starka," vítězně jsem se usmál na Nat a rozešel jsem se do laborky.

***

"Babe? Spíš?" zeptal jsem se a potichu jsem vlezl do mojí ložnice. Mohl bych už začít říkat 'naší' ložnice.

"Jak bych asi mohl?" odpověděl mi otázkou Steve a uslyšel jsem, jak se šoupl na posteli, aby mi udělal místo. Sundal jsem si triko a hodil jsem ho na zem. To samé jsem zopakoval i s kalhoty. Vlezl jsem do postele a narazil jsem na Stevovo tělo. Zatraceně hezké tělo.

"Co tu děláš? Ty vždycky spíš nalevo!" vyčetl jsem mu a čekal jsem, až se pohne. Steve se ale nikam nepohnul.

"No a teď spím napravo," zamumlal a pořád se nikam nehýbal. Povzdychl jsem si a přelezl jsem přes něj. Během toho jsem ho stihl kopnout do kolena a do břicha. 

"Promiň, nechtěl jsem!" omluvil jsem se mu a rukou jsem mu zkontroloval, jestli nemá nic s kolenem. S nohou nic neměl a tak jsem zkontroloval jeho břicho. Jakmile jsem se bříšky dotkl jeho břišních svalů, začal se smát. Automaticky jsem se usmál jako blbec a užíval jsem si jeho melodický smích. 

"T-tony, pro-prosím! Nech-nech toho!" řekl mezi záchvaty smíchu. Nemohl jsem si pomoct, ale stále jsem prsty jezdil po jeho dokonalém břiše. Steve se celý třásl a můžu se vsadit, že brečel smíchy. Snažil se mě zneškodnit, nebo alespoň dostat mojí ruku pryč z mého těla. Nedařilo se mu to. 

"To-tony!" znovu křikl a už začal lapat po dechu. 

"Co? Neslyšel jsem, co jsi říkal," řekl jsem mu a pořád jsem se usmíval. 

"Pro-prosím!" řekl už vyčerpaným hlasem. Ruku jsem přesunul na jeho bok a konečně se přestal smát. Začal zhluboka dýchat a brzy na to jsem dostal kopanec do břicha. Přes obličej mi projela bolestná grimasa.

"Tos nemusel," utrousil jsem a schválně jsem se snažil znít ublíženě. Steve dal ruku na můj reaktor a začal ho prsty prozkoumávat. Nic neříkal a přiblížil se blíž k mému hrudníku.

"Co tam jako hledáš?" zeptal jsem se ho a prohlížel jsem si jeho obličej, který byl nyní díky malému světlu vidět.

"Ten granát. Aby si mi nikdy neumřel," zahuhlal a cvrnkl do světýlka. Zasmál jsem se.

"Kdyby to šlo vyndat takhle jednoduše, tak už jsem to udělal. Musel bych jít na operaci," vysvětloval jsem mu. Steve si pořád reaktor prohlížel.

"A půjdeš?"

"Ne," řekl jsem prostě. Steve zvedl oči a díval se na mě. 

"Proč? Vždyť bys to pak nemusel mít. A nemusel bych ti už nikdy stříhat kolečka do trička." Usmál jsem se nad vzpomínkou, jak mi Steve rozstříhal pět triček, než na to přišel. 

"To raději ne. To bylo fakt otřesný. To tě nikdo neučil stříhat tak, aby tam nebyly zuby?" zeptal jsem se ho a blonďák mě bouchl do hrudi. Mohl by se odnaučit to blbé mlácení.

"Já jsem se fakt snažil!" okřikl mě a já jsem rukou zajel do jeho vlasů. Začal jsem si s nimi hrát a on slastně přivřel oči. Opřel si hlavu o můj hrudník a odpočíval.

"Proč nepůjdeš na tu operaci?" zeptal se mě a já jsem chvilku přemýšlel. 

"Je to riskantní. Mohl bych umřít," zašeptal jsem potichu a voják chytil mojí druhou ruku. Propletl si se mnou prsty.

"Takhle ale taky můžeš umřít," řekl mi a já jsem se na chvilku zapřemýšlel. Steve už pomaličku usínal. Jeho tep se zklidnil a začal pravidelněji dýchat.

"Je ale větší šance, že přežiji a že budu s tebou," zašeptal a nebyl jsem si jistý, že mě slyšel. Přestal jsem ho hladit ve vlasech a objal jsem ho. Zavřel jsem oči a také jsem se snažil dostat do světa snů.