Tony's pov

Jakmile odešel, Fury naštvaně bouchl rukou do stolu. Všichni jsme se trochu lekli, ale nikdo to nekomentoval. Trošku nechápu, proč je nechal odejít. Asi je nechce zavřít do basy. Nebo mu jen šplouchá na maják. Co já vím? 

Podepsal jsem papír a zvedl jsem se. Nemám náladu tady zůstat ani o vteřinu déle, než musím. Zastavila mě mužská ruka. Zvedl jsem pohled od země a naštvaně jsem se podíval na toho, kdo mi bránil odejít z místnosti. 

"Starku, můžu s vámi na mluvit v soukromí?" zeptal se mě Fury a já jsem pokrčil rameny.

"Pokud to bude někde venku," vznesl jsem požadavek. Ředitel se rozešel ke dveřím a já jsem ho následoval. Po cestě jsem poplácal Thora po rameni. Chudák má teď co zpracovávat. Ale on se z toho dostane. Není takový slaboch, jako jsem já.

Vyšli jsme na terasu a Nick se opřel o zábradlí. Prohlížel si město a nic neříkal. Z kapsy jsem si vytáhl cigaretu a zapálil jsem si. Přestal jsem se tolik klepat, ale stejně jsem měl nervy. Roztřesenou rukou jsem si dal cigaretu do úst.

"Potřebuji, aby ses také zúčastnil té mise," promluvil a z jeho pohledu bylo jasné, že se mu moje kouření vůbec nelíbí. Má být rád, že jsem skončil u cigaret a alkoholu. Mohl jsem být taky závislý na heroinu nebo na kokainu. I když neříkám, že jsem nic z toho během posledních pár měsíců nepožil.

"Nah, to se nestane," falešně jsem se usmál a vydechl jsem nepříjemný kouř. Muž vedle mě si povzdechl.

"Tony, já vím, jak to teď máš. Ale konečně bys mohl vyndat hlavu z prdele a začít se starat. Svět ještě neskončil," trošku se naštval. Nic jsem neříkal a znovu jsem si popotáhl. Pro mě svět skončil, jakmile mě tady ten blonďatý blb nechal.

"Vím, že toho po tobě chci moc. Je to nebezpečné, ale má to smysl. Vše co děláme, má smysl. Tak nám s tím prosím pomoc. Pak už tě necháme. Jenom s tímhle. Cap nám asi nepomůže. To jsme věděli už od začátku," uchechtl se a já jsem se zamračil.

"Věděli? Věděli!? Já jsem o tom kurva nic nevěděl! Nevěděl jsem, že tu dneska bude a už vůbec jsem nevěděl, že ho požádáte, aby zabil Buckyho! Kdybych to věděl, tak vám to nedovolím!" křikl jsem na něj a musel jsem si popotáhnout, "kurva..."

"Nic jsem ti neřekl, protože jsem věděl, že bys nepřišel," snažil se omluvit svoje chování. Musel jsem se zasmát. Tohle je fakt zoufalé.

"To máš pravdu. Nepřišel bych. A víš proč? Protože mě nechce vidět! A co si teď pomyslí? Že jsem ho požádal, aby zabil svého přítele!" křičel jsem dál. Nic to s ním nedělalo. Už na to byli všichni zvyklí. Jsem věčně naštvaný, věčně nepříjemný. A diví se mi? Když mi pořád dělají takové podrazy?

"Uklidni se. Opravdu nemám náladu na tvoje pošetilé chování. Prokázal jsem ti laskavost. Víš moc dobře, že máš teď sedět v base. Tak si naposledy obleč ten oblek," poprosil mě a já jsem ztichl. Má pravdu, nebýt jeho, tak mám na sobě oranžové pyžamo. Dost jsem toho v posledních měsících posral. Jak by taky ne, když jsem neměl někoho, kdo mi bránil v mém hloupém chování.

"Ale je to naposledy. A nezabiju ho. Nebudu se podílet na jeho vraždě. Víš, co si o tom myslím," rezignoval jsem a típl jsem cigaretu o zábradlí. Zbytek jsem hodil do koše. Stejně jako tam každý den házím svoje srdce, které mi jistá osoba vyrvala.

"Zvládneš to zdravotně?" zeptal se mě, když jsem se měl na odchodu. Zastavil jsem se se a otočil jsem k němu hlavu. Zašklebil jsem se.

"Asi jo. A i kdyby ne, tak je mi to jedno," pokrčil jsem rameny a došel jsem ke dveřím. V pohybu mi zabránila silná ruka na mém rameni.

"Do háje! Můžu alespoň odejít? Nebo mi tu budete pořád dokola mlít, jak mám žít svůj posraný život?!" vyjel jsem na ředitele. Tvářil se smrtelně vážně, ale to mě nezajímalo.

"Neodejdeš, dokud mi neslíbíš, že se nechystáš na jednosměrnou misi," hrozivě zašeptal. Teď jsem se trochu začal bát. Takhle naštvaný a vážný dlouho nebyl.

"Ale..." chtěl jsem něco namítnout.

"ŽÁDNÉ ALE! Jsi Anthony Edward Stark a já ti nedovolím, abys šel na sebevražednou misi. Slib mi, že se vrátíš zpět," pořád hrozivě šeptal a díval se mi přímo do očí. Zasmál jsem se. Falešně, jak jinak. Pravě jsem se nezasmál od doby, co... Od silvestra.

"Až tak moc mě milujete?" egoisticky jsem se usmíval. Fury na to nic neříkal a ani o milimetr se nehnul. 

"Jasné. Rozumím. Nenechám se tam zabít. Stačí?" zvedl jsem ruce na náznak porážky. Fury kývl hlavou a pustil mě. Během vteřiny zmizel v budově. Rád rychle mizí a rychle se vrací.

Byl jsem sám na terase a konečně to na mě začalo doléhat. Odešel jsem si sednout za roh. Zády jsem se opřel o vyhřátou stěnu domu. Sledoval jsem modrou oblohu. Modrou, jako jeho oči. 

V hlavě jsem si přehrával vše, co se v sále stalo. Dost mě překvapilo, jak Steve vypadal. Opravdu mu to slušelo. Nechtěl jsem se na něj dívat, ale nešlo si pomoct. Ta jeho krásná tvář byla až moc přitažlivá. Byl jako magnet, od kterého se nemůžu odtrhnout. Byl jako Země a já byl temný Měsíc. Chci se od něj odpoutat, ale jeho gravitace mě stále přitahuje zpět k němu. Těch pár náznaků úsměvu ve mně vyvolalo atomovou bombu. Celé mé tělo se chvělo a toužilo se ho alespoň dotknout. Chtěl jsem mu říct, že to vše byl jen omyl. Že se nic nestalo a že ho pořád miluji. Že ho miluji i po tom, co mě tady sobecky nechal a ani se neozval. Dokonce ani teď se na mě skoro nebyl schopný podívat.

Celou doby byl klidný a vyrovnaný. Tvář měl odpočatou a stále krásnou. Na rozdíl ode mě. Já jsem stále zničený a navždy budu. Asi ho náš rozchod moc nesebral. Ani mi nic neřekl. Ani se nezeptal na našeho syna. Prostě zmizel. Znovu.

Kolena jsem si přitáhl blíže ke svému tělu. Jedna slza za druhou začala opouštět mé unavené oči. Seděl jsem, vzpomínal jsem, brečel jsem.