Tony's pov

Otevřel jsem dveře od auta a okamžitě se všude kolem mě ozývaly hlasy doprovázené cvakáním foťáků. Snažil jsem se alespoň trochu zorientovat, ale kvůli oslepujícím bleskům to nešlo. Jediné, co jsem odkázal registrovat, bylo pár mikrofonů, které mi reportéři cpali před obličej.

Každý se mě na něco ptal. Snažil jsem se dostat pryč od všech, ale vůbec se mi to nedařilo. Povzdechl jsem si a podíval jsem se na jednu z novinářek, která se okamžitě začala usmívat a dál mi cpala mikrofón přímo před pusu. Nemohl jsem se dostat ven jinak, než se nechat vyzpovídat.

"Můžu Vám položit pár otázek?" pořád se usmívala. Určitě to je nejlepší den její kariéry.

"Ne," odpověděl jsem a snažil jsem se dostat ven. Stále to nešlo. Tihle lidé jsou opravdu jako supy. Byl jsem opravdu rád. že mám na sobě alespoň sluneční brýle.

"Můžete nám říct něco o Vašem zdravotním stavu?" pokračovala a vůbec ji nezajímala moje předchozí odpověď.

"To je čistě soukromé," odpověděl jsem jí a očima jsem hledal nějakou skulinku, kterou bych se mohl dostat ven.

"Budete žalovat S.H.I.E.L.D?"

"To bez advokáta řešit nebudu," odpověděl jsem s falešným úsměvem. Stále žádná cesta ven. Ze všech těch blesků kolem se mi začínalo dělat blbě.

"Budete bez zdravotních následků?"

"To je mezi mnou a mým lékařem."

"Proč jste byl v nemocnici celý měsíc?" pokračovala ve výslechu a vůbec se neměla k odchodu. Kde je sakra můj bodyguard? Neodpovídal jsem. Vrhla se proto na další dotěrnou otázku.

"Může za to Váš přítel, který Vás údajně nechal mučit?" zeptala se mě a tím mě dostala.

"Na to se ptejte mého práv... Počkat. Co? Kde jste vzala takovou blbost? Do toho Vám kurva nic není!" nedokázal jsem si zachovat svojí masku. Chtěl jsem na ni začít křičet a vysvětlit jí, jaká to je kráva. Je mi jasné, jaký problém by z toho byl. Teď mě to ale absolutně nezajímalo.

"Uhněte z cesty. Pokud se chcete na něco zeptat, určitě se dostavte na tiskovou konferenci. Teď nás prosím omluvte," ozval se odněkud Stevovo hlas. Ucítil jsem jeho ruku na mých zádech. Rozešel se dopředu a začal nám uvolňovat cestu. Brzy jsme se dostali do Stark Toweru. Jakmile se zabouchly dveře, nastal klid. Zády jsem se o dveře opřel a snažil jsem se uklidnit. Svoje sluneční brýle jsem hodil na zem.

"Zlato? Jsi v pořádku?" zeptal se mě opatrně Steve.

"Jak bych mohl být v pořádku? Po měsíci se vrátím domů a jediné přivítání jsou zasraní paparazzi, kteří strkají ty jejich dlouhé nosy tam, kam nemají! Snaží se ze mě dostat cokoliv, jen aby si vydělali nějaké peníze. Snaží se, abych na tebe hodil nějakou špínu! Jak si to jen dovolují! Počkej tady, já se tam vrátím a všechny je zabiju!" křikl jsem na něj a vydal jsem se k výtahu. Musím si vzít svůj oblek a všechny je usmažit. Po dvou krocích jsem se zastavil. Dal jsem si ruku na čelo a zavřel jsem oči.

"Ehm.. Tony? Nemůžeš tam jít a všechny je zabít. Jsou to jedni z nejhorších lidí na světě, ale nemůžeš je zabít. Tady nejsi ve středověku," snažil se mi klidným hlasem domluvit. Nic jsem na to neříkal a začal jsem se tahat za vlasy.

Ne, ne! To se přeci nemůže stát!

"Zlato?" znovu zašeptal a dle kroků jsem usoudil, že došel až ke mně, "je ti dobře? Mám zavolat Strange?" Zakroutil jsem hlavou.

"Máš pravdu, nemůžu je zabít," šeptl jsem a konečně jsem otevřel oči. Steve byl kousek ode mě a usmíval se.

"Máš naprostou pravdu. Je to nezákonné a navíc to je nemorální. Nemůžeš jen tak zabíjet lidi," hrdě se usmíval.

"Ty to nechápeš. Já NEMŮŽU," poslední slovo jsem vykřikl. Trošku se lekl a nasadil svůj nechápající pohled. Nakrčil nos, nadzvedl jedno obočí a rty měl v úzké lince.

"Nevím úplně, co tím myslíš," promluvil nakonec.

"Já nemůžu nic. Nemůžu je zabít, nemůžu je zachránit, nemůžu nic," mluvil jsem tichým hlasem a díval jsem se přímo do jeho modrých očí.

"Proč bys je měl zachraňovat?" zeptal se mě. Úplně jsem zapomněl, jaký je občas blbec.

"Mé obleky. Nefungují. Chápeš?" zeptal jsem se ho a on stále nechápal, "Iron man jsem byl jen díky tomuhle." Rukou jsem zaťukal na zničený a mrtvý reaktor. Stevovo obličej se trochu rozjasnil. Začínal to chápat.

"Dávalo jim to šťávu. Teď nefungují a už nikdy nebudou. Nevím, jestli ti to řekli, ale já tuhle hloupou věc ze své hrudi vyndat nesmím. Začíná to do mě zarůstat. Už to nikdy neopravím. Už to nejde. Takže jsem teď k ničemu. Nemůžu chránit svět. Nemůžu teď dělat nic," vysvětloval jsem mu a on to konečně pochopil. Své ruce dal přímo na má ramena a díval se mi do očí.

"No a? Už nikdy neříkej, že jsi k ničemu! Nejsi! Jsi to pořád ty! Tak nebudeš moc lítat. Alespoň mi neumřeš! Minulá mise tě dostala až na operační sál. Abych řekl pravdu, docela se mi uleví. Nedokázal bych to prožít znovu," trochu se usmíval. Já jsem se rozhodně neusmíval.

"Zase to nechápeš. Já musím být Iron man!" trošku jsem na něj křikl. Okamžitě se zatvářil ublíženě.

"Nemusíš. Musíš být Anthony Edward Stark!" snažil se mi domluvit a stále mě držel za ramena.

"Tak jinak. Já to potřebuji. Chápeš? Potřebuji to, abych odčinil svoje činy. Potřebuji, abych se tím odpoutal od všeho toho zla, co jsem způsobil. Potřebuji to, protože bez toho jsem zrůda!" křičel jsem na něj. Jeho oči se začaly lesknout. Pohledem mě provrtával a tvářil se vážně. Zase měl ten jeho kapitánský výraz.

"Žádná zrůda NEJSI! To za prvé! Opovaž se ještě nazvat zrůdou! Jsi anděl. Jsi můj anděl! A za druhé. Jsi ten nejchytřejší člověk na celém světě, co znám! Určitě přijdeš na způsob, jak dát své srdce do těch obleků!" domluvil vážným kapitánským tónem. Znovu jsem si v hlavě přeříkal vše, co mi zrovna řekl.

"Máš pravdu! Ty jsi na to přišel! Bože já tě fakt miluji! Prostě jim udělám vlastní reaktor!" křikl jsem úplně šťastný. Naklonil jsem se k němu a spojil jsem naše rty. Steve nejdřív nic nechápal. Jakmile jsem mu položil ruce na záda, probral se. Začal se mnou spolupracovat a dal mi ruce do vlasů. Usmál jsem se stejně jako on. Povolil mi vstup a brzy můj jazyk vedl malou válku s tím jeho o nadvládu. Tohle mi chybělo. Tak strašně moc mi chybělo dotýkat se jeho úžasného těla. Tak moc mi chybělo líbat ty úžasné rty. Tak moc mi chyběl jeho teplý dech. Tak strašně mi chyběly ohňostroje, které jsem měl po celém těle pokaždé, když se naše jazyky dotkly. Tak moc mi chyběl.