Steve's pov

Jako vždy jsem seděl vedle Tonyho. Držel mě za ruku a tím mě uklidňoval. Před každou misí mám nervy. Auto řídila Natasha a na to, že je holka, řídila opravdu dobře. Vedle ní seděl Bruce, který se mračil. Nesnáší, když se musí setkat s 'tím druhým týpkem.' Dneska ho asi potřebovat nebudeme, ale jistota je jistota. Zbytek zůstal doma. Dneska to je jen na nás. Příliš velká skupina by upoutala nechtěnou pozornost. 

"Už tam brzy budeme. Plán pořád platí, Cape?" zeptala se a já jsem přikývl. Ve zpětném zrcátku se usmála a dál se věnovala řízení. Tony si poupravil svojí kravatu a podíval se na displej mobilu, aby se ujistil, že vypadá dobře.

"Neboj. Vypadáš úžasně," šeptl jsem Tonymu do ucha ten se jen sebejistě pousmál. Miluje, když mu lichotím. Posiluje to jeho už tak velké ego.

"Já vím. Ty taky nejsi k zahození," řekl a já jsem se usmál. Vím moc dobře, že to tak nemyslel. Snaží se mě jen uklidnit, abych nemyslel na to, co nás čeká. 

"Urazil jsi mě," zatvářil jsem se jako štěně. Tony protočil očima přitiskl své rty na ty mé. Usmál jsem se do polibku a konečně jsem se uvolnil.

"Až se vy dva přestanete oblejzat, tak koukejte hnout těmi svými prdelemi a vypadněte z toho auta," přerušila nás Natasha a sama začala otevírat dveře.

"Slovník."

"Slovník," řekli jsme oba najednou a oba jsme se zasmáli. Nat si jen povzdychla a zamumlala něco ve smyslu: 'na to si nikdy nezvyknu.' Bruce zůstal sedět a nervózně bubnoval bříšky prstů o palubní desku. Vyšel jsem z auta a pár vteřin poté jsem měl Tonyho po svém boku. Sjel jsem ho pohledem a musel jsem uznat, že mu to náramně slušelo.

"Nový oblek?" zeptal jsem se ho a on je přikývl. Byl šitý přesně na míru a tmavě modrá barva jen podtrhávala jeho krásu. 

"Tak jdeme na to. Nezapomeňte, jsme v utajení. Pokud cokoliv praskne, tak volejte 'kontakt.' Každý ví, co má dělat?" zeptal jsem se a odpovědí mi bylo přikývnutí. Tony mi dal rychlou pusu na rty.

"Nezbij se mi," poprosil jsem ho a on se znovu usmál. 

"Ty se mi taky nezabij," poprosil na oplátku on mě a pohladil mě rukou po tváři.

"Miluji tě."

"Já tebe taky," s tím ode mě odešel a vydal se k recepci. Ukázal jim falešnou ID a vrátný ho pustil dovnitř. Naposledy jsem pohlédl na jeho záda. A zadek. 

"Připraven?" zeptala se mě Nat a já jsem přikývl. Nastavil jsem jí rámě a ona se do něj zavěsila. Oba jsme nasadili úsměv a došli jsem na recepci. 

"Dobrý den! Poprosím vaše ID a vaší pozvánku," poprosil nás jeden ze zaměstnanců hotelu. Trochu ve mě hrklo. Pozvánky samozřejmě nemáme. Dal jsem jim naše falešné ID a rozešel jsem se ke vchodu do hotelu.

"Pane, ještě tu pozvánku!" zavolal na nás recepční. Otočili jsme se na něj a Nat se přestala usmívat.

"O čem to mluví, drahý? Máme slovní pozvání od Pana Missuriho. Jak si můžou dovolit nás tam nepustit?!" začala se hraně rozčilovat Black Widow. Recepční se začal mračit a byl značně vyděšený.

"Om-omlouvám se. Nechtěl jsem Vás urazit, milostivá paní. Ale bez pozvánky vás dál nepustím," pokusil se o falešný úsměv a vůbec mu to nešlo.

"To je drzost! To je drzost! Nic k tomu neřekneš, drahý?" snažila se mě Nat vtáhnout do divadla a já jsem se ji vnitřně snažil zabít. Probodl jsem očima muže a přišel jsem blíže k jeho 'pultíku.' 

"Tak hele. Máme slovní pozvání od muže, který to tady celé vede. Chcete mu snad sám zavolat a zeptat se ho?" vyjel jsem na něj ledovým hlasem. Recepčnímu začaly kapičky potu téct po čele. Roztřesenou rukou začal sahat na telefon.

"Vážně mu chcete zavolat a vyrušit ho ze zábavy nebo hůř, z obchodování? Jen kvůli tomu, aby Vám potvrdil, že už na nás dávno čeká uvnitř? Máte děti, že?" zeptal jsem se a muž opatrně přikývl, "chcete snad, aby vyrůstali bez táty?" Muž roztřesenou ruku stáhl zpět k tělu a pokusil se o další falešný úsměv. Chudák se celý klepal. Bylo mi ho docela líto. 

"Tak prosím. Užijte si zábavu. Pane a Paní Smithovi," pustil nás dovnitř a hned, jak naše hlasy zmizely v okolním hluku Nat začala mluvit.

"Pan a Paní Smithovi? Vážně?" zeptala se a usmála se. Hodil jsem na ní nechápající pohled. Ona si jen povzdychla.

"Občas zapomínám, že jsi z jiného století. Je to film o agentech. Hraje tam Pitt," řekla zasněným hlasem a já jsem byl konečně v obraze.

"To je Tony!" řekl jsem nadšeně a byla to teď Nat, kdo vůbec nic nechápal. 

"Tony má na ID jméno Tobias Pitt," hrdě jsem se usmál. Konečně něco vím. Nat si dala ruku na čelo a málem to s ní seklo.

"Už nikdy nenecháme Tonyho dělat jakékoli kartičky," pokračovala dál v rozhovoru a vtáhla mě na taneční parket. Konečně opravdový tanec. Možná jsem zapomněl zmínit, že neumím tancovat. Nikdy se mnou žádná tancovat nechtěla. Seděl jsem vždy celou tancovačku sám.

Black Widow naštěstí uměla tancovat dobře a dala ruku na mé rameno. Mojí ruku dala na její pás a začali jsme se tak divně pohupovat. Snažil jsem se jí nešlapat na nohy, ale stejně jsem jí párkrát na její krásné lodičky stoupl. 

 "Jinak tam venku jsi odvedl dobrou práci. Vážně z tebe šel strach. Nevím, kde se to v tobě bere," usmála se a začala nenápadně mapovat okolí. Já jsem se stále soustředil na tanec a nechal jsem ji dělat svou práci.

"Díky. Také nevím, kde se to ve mně bere. Kolik jsi napočítala?" zeptal jsem se jí a ona se znovu začala věnovat mně. Podívala se mi do očí a hraně se usmála. Udržet si utajení pro ni není žádný oříšek. Je v tom fakt dobrá.

"Dva ozbrojení u každého vchodu a u schodů. Tony už je nejspíš na místě. Nikde ho nevidím a neozývá se mi. Potřebuješ se dostat do druhého patra. Zaměstnám stráže a ty proklouzneš dál. Však už víš, co bude následovat," vyzradila mi svůj plán a já jsem znovu musel uznat, že je dobrá. Natasha se ode mě odpojila a rozešla se k strážníkům. Rozešel jsem se poblíž schodů a nenápadně jsem stál na kraji parketu, stejně jako několik dalších lidí. Jedním okem jsem sledoval, co Nat dělá.

Dost mě překvapilo, když strčila do muže s pitím, který jí obcházel. Celé pití se jí vylilo na dekolt. Začala brečet a vyvádět. Jeden strážník se jí začal věnovat a něco si spolu povídali. Netrvalo dlouho a druhý strážník odešel ze svojí pozice a došel k Natashe. Oba strážníci se na ni ustaraně dívali a já jsem se jim nedivil. Opravdu umí hrát velmi dobře. 

Využil jsem příležitosti a proklouzl jsem kolem nich. Šel jsem rychlou ale stále nenápadnou chůzí po schodech nahoru. Vyšel jsem na chodbu, která byla naštěstí prázdná. Rozešel jsem se doprava a šel jsem rovně do doby, než jsem narazil na dveře s číslem '32.'

"Jsem tady," řekl jsem do malého sluchátka v uchu. Nikdo se mi neozýval a já jsem začal trochu panikařit.

"Tony, jsem tady." Odpovědí mi byl jen šum.

"Natasho?!" křikl jsem do handsfree a doufal jsem v nějakou odpověď. Nikdo se mi neozval. Asi tu někde byla rušička signálu. Nemám jinou možnost, než to risknout.

Pomalu jsem otevřel dveře s číslem 32. Hned za dveřmi ležel na zemi omráčený voják. Rozhlédl jsem se po místnosti a napočítal jsem celkem pět omráčených nebo mrtvých vojáků. Překročil jsem těla a doběhl jsem ke stolu. Začal jsem rukama šmátrat po desce a po chvilce jsem našel skryté tlačítko. Zmáčkl jsem ho a ze stolu vyjel tajný šuplík. Otevřel jsem ho a spatřil jsem jen prázdnou složku.

Sakra. Hydra tu musela být před námi.

Vyběhl jsem z místnosti a zničeho nic jsem ucítil ostrou bolest. Zatmělo se mi před očima a spadl jsem na zem.