Tony's pov

Dnes je 7. ledna. Týden po tom všem. Včera mě pustili z nemocnice, ale vůbec nechtěli. Podepsal jsem papíry, že to jde na moje nebezpečí. Nechci v té hnusné budově být ani o minutu déle, než potřebuji. Nechci být na tomto hnusném světě ani o minutu déle, než potřebuji. Ale musím tu zůstat. Musím to udělat pro Petera.

Možná někoho zajímá, co mi vlastně bylo. Dostal jsem infarkt. Opravdu se to stalo. Bylo toho na mě moc a vzhledem k mým předchozím problémům se ani nemůžu divit. Je dost pravděpodobné, že se mi to stane znovu. Měl bych si dávat pozor na můj denní řád. Na to jim fakt kašlu. Také bych se měl vyhýbat cigaretám a alkoholu. O to se ani nebudu pokoušet. Alkohol potřebuji a mám takový pocit, že si krabičku cigaret budu muset koupit.

"Tony! Co jsem ti říkal o tom spaní?!" křikl na mě Bruce a já jsem zvedl pohled od mé práce. Ani jsem nezaregistroval, že se vrátil.

"Že mám jít spát po večerníčku?" zkusil jsem hádat. Absolutně nemám ponětí, co mi kdy říkal. Byl jsem buď ožralý, nebo v depresi. Možná oboje.

"Ne, ale něco na ten způsob. Musíš si jít lehnout maximálně v 11!" řekl naštvaným hlasem. Vzal jsem do ruky nedopitou flašku piva, která byla na mém rozpracovaném stole.

"Vždyť jo! Půjdu si lehnout v 11. Zítra v jedenáct. Třeba to už bude naposledy, kdy půjdu spát," zasnil jsem se a zhluboka jsem se napil. 

"O alkoholu jsem ti také něco říkal," zabručel Hulk. Prázdnou flašku jsem hodil do koše, kde se s hlasitým třísknutím roztříštila.

"No a? Mě ty tvoje kecy vůbec nezajímají. Když chci pít, tak budu pít," sykl jsem na něj a malátnou chůzí jsem se vydal k minibaru.

"Tony, takhle se  zabiješ. Nech mě ti alespoň pomoct dostat ze všech těch sraček a pak si dělej co chceš," šeptl s obavou v hlase a také se rozešel k minibaru. Zastavil jsem se a zamračil jsem se na něj.

"Jo ty mi chceš pomoct pryč ze sraček? Tak hádej co! Nedostanu se z nich... Vždycky jsem v nich byl," rozhodil jsem naštvaně rukama.

"Uznávám, že jsi měl špatné období, ale byly doby, kdy jsi po alkoholu nesáhl," pokračoval v rozhovoru. Stoupl si před bar, ale já jsem ho odstrčil. Otevřel jsem dvířka a vyndal jsem to jediné, co tam zbylo.

"A víš kdy to bylo?" zeptal jsem se ho a otevřel jsem vodku. Napil jsem se a málem jsem si spálil všechny buňky v krku. Tahle je opravdu silná. To je dobře, alespoň brzy odpadnu a na všechno zapomenu.

"Ehm... Když jsi byl šťastný a měl jsi vše srovnané v životě? Věděl jsi, že raději budeš střízlivý, než aby tě tvůj syn musel ráno najít ležet na podlaze na záchodě," povzdechl se a zamračeně sledoval, jak si dávám další doušek alkoholu.

"Špatně! Bylo to v době, kdy tu byl ten kretén, který mě tu nechal," křikl jsem. Napil jsem se a flašku jsem hodil o zeď. Alkohol se rozlil všude kolem a bylo štěstí, že tu nebyl oheň. 

"Mám pocit, že už jsi to dneska s alkoholem přepískl. Vzal jsi si alespoň prášky?" položil otázku a ani se nehnul, když se flaška roztřískala o zeď.

"Co je mi po nějakých zkurvených přáškách? Já nechci přášky, já chci Steva," šeptl jsem a spadl jsem na kolena. Snažil jsem udržet rovnováhu a slzy. Brucovi paže mě objaly. Schoulil jsem se u něj a povolil jsem uzdu všem pocitům. Tedy ne všem, jinak bych dostal infarkt. Další.

"Pr-proč? Co-co jsem mu ud-udělal?" zeptal jsem se mého kamaráda mezi vzlyky. Jen mě hladil po zádech a dával mi čas, který jsem potřeboval. 

"Občas to prostě nevyjde. Někdy se vaše cesty rozejdou a ty ho musíš nechat jít. Je normální, že si po čase lidé přestávají rozumět," promluvil po chvilce klidným hlasem. Je hrozně hodný, že tu teď je. Ale zrovna teď potřebuji řvát na všechno, co je kolem mě.

"Ale my jsme si nepřestali rozumět! Prostě se sb-sbalil a..." nedokázal jsem pokračovat. Nedokázal jsem říct nahlas, že mě tady nechal.

"Nějaký důvod to asi být musel. Opravdu ti neřekli vůbec nic?" znovu se mě opatrně zeptal. Snažil jsem se utřít všechny hořké slzy, ale vůbec to nešlo.

"Něco málo jo," šeptl jsem. Hulk na mě netlačil, ale by mi jasné, že to chce vědět. Zhluboka jsem se nadechl a zase jsem vydechl. Odtáhl jsem se z objetí, které bylo příjemné, ale nemělo to na Stevovo jemně se zvedající hrudník.

"Říkal, že jsem ho pod-podvedl, ale to je lež! Nikdy bych to neudělal. Také se nezapomněl zmínit, že mě nesnáší," to poslední jsem zašeptal. Bruce byl chvilku ticho. Zvedl se a začal chodit sem a tam. Nad něčím přemýšlel. Zvedl jsem a vrávoravou chůzí jsem došel k židli, na kterou jsem se zhroutil. Z kapsy jsem vyndal krabičku prášků a  jeden jsem spořádal. Zapil jsem ho pitím, které jsem tu měl připravené. Vědec se pousmál a dál pokračoval v přemýšlení.

"To je divné. Mně to fakt přijde divné," mumlal si pro sebe. Pozorně jsem sledoval každý jeho pohyb a začínal jsem se bát, že se zbláznil.

"Něco mi v tom nehraje. Jen tak by se nesbalil, kdyby ho něco opravu neranilo. Jestli si myslí, že jsi ho podvedl, tak to musí mít nějak doložené. Jak se to vůbec dozvěděl?" konečně začal mluvit na mě. Donutil jsem mozek ještě na pár vteřin přemýšlet. Došlo mi to.

"Díky za všechno, ale musím jít," falešně jsem se usmál na Bruce a zvedl jsem se. Hlava se mi zatočila, ale i tak jsem se vydal pryč z místnosti. Bruce mě zmateně pozdravil.

Došel jsem do výtahu a zmáčkl jsem tlačítko našeho patra. Patra, kde jsem od celé té věci nebyl. Zakázal jsem komukoli chodit nahoru. Je to takové 'zakázané' patro. Když jsem dorazil, všechny vzpomínky mě srazily na kolena. Srdce si začalo stěžovat na nával emocí. Zavřel jsem oči a zkusil jsem se uklidnit. 

Nejsem tady od toho, abych měl další infarkt.

Alkohol začal dost zabírat, ale i tak jsem postřehl obálku, která se válela na zemi.