Steve's pov

"Prosím jednu letenku. Je mi jedno kam. Ať je to prostě co nejdál odtud a ať to letí co nejdříve," zachraptěl jsem na letušku. Podívala se na mě a povzbudivě se na mě usmála. Pokud vypadám zvenku alespoň trochu tak, jak vypadám uvnitř, musím vypadat příšerně. 

"Za půl hodiny letí letadlo do Seattlu," znovu se na mě pousmála. Pokusil jsem se o úsměv, ale vůbec to nešlo.

"Bude to 250 dolarů," promluvila po chvilce ťukání do počítače. Kývl jsem a vytáhl jsem peníze z peněženky. Slečna mi podala lístek a rozloučila se se mnou. Stejně, jako se já jdu rozloučit s tímto státem. S tímto životem.

***

Hlavu jsem opíral o okénko. Pršelo a kapky mi neumožňovaly dívat se ven. Počasí bylo mlhavé, mraky byly zatažené. Všude bylo temno a ošklivě. Stejně, jako jsem se cítil uvnitř sebe. Celých šest hodin letu jsem nespal. Jen jsem brečel a snažil jsem se zapomenout. Nešlo to. Všechno mi ho připomínalo. Neustále jsem musel přemýšlet nad vším, co jsem viděl. Tak hrozně moc mě bolelo, jak mi lhal do očí. Jak mě jen využíval a nakonec toho špatného udělal ze mě. Dostal, co chtěl. Udělal ze mě nicku.

Letadlo přistálo a já jsem vyšel z letadla. Okamžitě jsem zmokl. Šel jsem se před deštěm schovat do haly letiště. Vytáhl jsem si mobil a naťukal jsem do něj číslo. Nervózně jsem si telefon přiložil k uchu.

"Rogersi?" ozval se známý hlas. Zarazil jsem se. Myslel jsem si, že je mrtvý. Asi jsem se spletl.

"Phile? Kde jsi sakra byl? Ty žiješ?!" zeptal jsem se ho překvapeně. Alespoň něco mi zlepšilo den.

"Byl jsem se léčit na Tahiti. Je to kouzelné místo," odmlčel se, "co potřebuješ?" Zhluboka jsem se nadechl. Nakonec jsem rád, že to nevzal Fury.

"Prostě se něco posralo. Potřeboval bych najít Safe-House. Víš ten, jak jsi mě v něm schoval po té, co jsem se probudil," vznesl jsem svůj požadavek. Na druhé straně bylo chvilku ticho.

"Kde teď jsi?" zeptal se mě Coulson. Oddychl jsem si, teď mě v tom určitě nenechá.

"Ve Washingtonu. V Seattlu," prozradil jsem mu, kde jsem. 

"Tak tam chvilku vydrž. Brzy tě vyzvedne můj tým a odvezou tě," dal mi instrukce.

"Moc děkuji. A Phille?" zeptal jsem se ho, "mohlo by to zůstat mezi námi? Jako napořád? Nechci, aby mě kdokoliv našel." Znovu bylo ticho.

"Ty po mě chceš, abych před ředitelem schoval Avengera?" vyřkl v úžasu.

"Asi jo?" podrbal jsem se na zátylku a podíval jsem se kolem sebe. Naštěstí si mě nikdo nevšímal. Zatím.

"Tak to zní jako zábava!" 

Peter's pov

"Že jsem co?!" začal ke mně doléhat tátův hlas. Posadil jsem se a pevně jsem objal svého medvídka. 

"Podvedl? Udělal ze mě debila? Našel jsi si náhradu?!"  křičel i taťulda. Hádali se. A dost ošklivě. Začal jsem brečet, ale snažil jsem se, abych nevydal jedinou hlásku. Pořád na sebe křičeli hnusná slova. Hlasy se začaly přibližovat k mému pokoji. Začal jsem se klepat.

"Hej! Stůj!" uslyšel jsem tátu a všiml jsem si stínu před dveřmi. Snažil jsem se uklidnit. Nešlo to. Brečel jsem už nahlas a pevně jsem držel svého plyšáka. Hádali se před mým pokojem. Nerozuměl jsem, co říkali. Bylo mi to jedno. Moji tatínkové se hádají.

Po chvilce hlasy utichly. Nedokázal jsem se pohnout. Hrozně jsem se bál, co se skrývá za dveřmi. Zvědavost zvítězila a já jsem opatrně vylezl z postele. Otevřel jsem dveře a viděl jsem tátu klečet na zemi. Rozběhl jsem se k němu, ale on upadl.

"Tati! Tati!" křičel jsem a doběhl jsem k němu. Táta se nehýbal a těžce dýchal. Nevěděl jsem, co mám dělat. Taťulda nikde nebyl, asi musel odejít.

"Pomoc! Prosím pomoc!" křičel jsem. Po dvou minutách někdo přijel výtahem. Přes slzy jsem nevěděl, kdo to je. Jen jsem seděl u táty a držel jsem jeho studené ruce. 

"Co se stalo?!" rozpoznal jsem hlas strejdy Bruce. Doběhl k nám a hned začal tátovi kontrolovat pulz. 

"Pete? Zlatíčko? Co se stalo?" ucítil jsem teplou ruku na mých zádech. Tetička Natasha tu byla s ním.

"O-oni... A-a pak... S-steve od-odešel... Táta sp-spadl a..." začal jsem brečet. Tetička mě objala a já jsem se k ní schoulil. Brečel jsem a měl jsem strach. Strach z toho, co se stalo a strach z toho, co teď bude.

"Ššššš! Všechno bude dobré," šeptala mi teta do ucha. Nepřesával jsem se třást.

"Bude to znovu něco s jeho srdcem. Zavolám sanitku. Ještě dýchá, ale nevím na jak dlouho," řekl strýček a zavolal doktory.

"Pete, pojď. Půjdeme si lehnout. Co na to říkáš?" odtáhla se ode mě teta. Zakroutil jsem hlavou a znovu jsem chytil tátovu ruku. 

Sanitka zde byla za pár minut. Naložili tatínka na lehátko a odběhli s ním pryč. Stýček Bruce odjel s nimi. Já jsem zůstal doma s tetou. Hrozně jsem chtěl jít s nimi, ale prý jsem na to ještě moc malý.

Natasha's pov

Seděli jsme na gauči a Peter pořád brečel. Chudáček si toho zažil opravdu hodně. Moc jsem nepochopila, co se stalo. Jen to, že se Tony se Stevem museli ošklivě pohádat. Peter je očividně slyšel. 

Pete už začínal klidně oddechovat. Opatrně jsem se zvedla a odešla jsem do kuchyně. Vyndala jsem mobil a vytočila jsem Stevovo číslo. 

"Ahoj! Tady je Steve Rogers. Můžeš mi zanechat vzkaz, ale stejně si to neposlechnu. Nesnažte se mě hledat. Děkuji," ozvala se Capovo hlasová schránka.

"Tak hele ty demente! Nevím, co se tu stalo, ale koukej posbírat svoje koule a pojď sem! Tony je v nemocnici a-a je to s ním fakt špatné. Peter tě tu teď potřebuje, stejně jako všichni ostatní. Prosím, zavol..." větu jsem nedořekla. Přesáhla jsem dobu, kterou můžu nahrát do schránky. Vypnula jsem mobil a vrátila jsem se k Peterovi. Seděl na gauči a sledoval mě.

"Tak co, nechceš si jít lehnout?" povzbudivě jsem se na něj usmála. Docela mi to jde. Možná bych nebyla špatná máma. Možná si jednou s Thorem také někoho adoptujeme.

"Už bych chtěl," odpověděl mi unaveným hlasem a jako potvrzení toho co právě řekl, zívl. Podala jsem mu ruku a rozešli jsme se k jeho pokoji. Po cestě jsem si všimla krabičky, ve které musel být prsten. Dost ve mně hrklo. Rychle jsem pro krabičku došla a vrátila jsem se k Peterovi. Přešlapoval před dveřmi a nevypadal, že by se mu chtělo dovnitř.

"Teto?" oslovil mě a já jsem se usmála. Z jeho úst to opravdu zní dobře. Teta.

"Ano, maličký?" zeptala jsem se a klekla jsem si na jedno koleno, abychom měli oči ve stejné výšce. Byl nervózní a kousal si ret.

"Já by sem chtěl spát v jejich pokoji," zašeptal a já jsem se na něj trošku zmateně podívala.

"Pokud si to přeješ," pousmála jsem se. Peter se konečně usmál a vedl mě k Tonyho a Stevovo ložnici. Trošku jsem se zhrozila toho, v jakém stavu místnost byla. Nějaké oblečení bylo poházené po zemi. Postel byla trochu odšoupnutá...

 Peter si vlezl do postele a přikryl se peřinou. Rychle jsem sesbírala oblečení a schovala jsem ho do skříně. 

"Tady se někdo balil hodně rychle," zašeptala jsem si pro sebe a došla jsem ke dveřím.

"Teto? Ty jdeš pryč?" zeptal se mě dětský hlásek a já jsem chvilku přemýšlela. Opravdu jsem neměla chuť lézt do jejich postele. Vzhledem k tomu, co vše tu dělali... Nebo spíš koho dělali.

Podívala jsem se na toho malého a povzdychla jsem si. Nemůžu ho tu nechat samotného. Obešla jsem postel a lehla jsem si k Peterovi. Postel voněla po Tonym, tohle určitě musí být jeho půlka.

"Dobrou," zašeptala jsem. Odpověď jsem nedostala. Usnul a konečně se přestal mračit.