Tony's pov

"No! Vidíš, že ti to jde!" povzbuzoval jsem Steva a hrdě jsem sledoval, jak sám jede několik metrů. Otočil se a dobruslil až do mého náručí. Chytil jsem ho za ruce a sledoval jsem jeho růžové tváře. 

"Zvládneš teď zase jezdit vedle mě?" zeptal jsem se ho a on s úsměvem přikývl. Ruku v ruce jsme se pomalu rozjeli a musel jsem uznat, že už mu to opravdu jde. Občas zavrávorá, ale dokáže se udržet.

"Tony? Jak jsi přesvědčil tu paní, aby nás sem pustila?" zeptal se mě po několika metrech. 

"No protože to tu vlastním," pokrčil jsem rameny. Steve se zastavil, ale já jsem pomaličku pokračoval dál.

"Ty-ty co?!" křikl na mě a dojel ke mně. Chytil mě za ruku a hodil na mě rychlý překvapený pohled.

"No vlastním to tady. Tak proč by mě sem nepustila," zasmál jsem se tomu, jak hrozně zmateně vypadal.

"Kdy jsi mi chtěl říct, že vlastníš ZIMNÍ STADION?!" vydechl a probodl mě pohledem.

"To ti mám říkat o všem, co vlastním?" položil jsem otázku a v duchu jsem si snažil vzpomenout alespoň na polovinu budov, která na sobě nesou moje jméno.

"No když už jsme spolu, tak by to bylo docela fajn. Ať vím, kam mě příště taháš na rande," pokrčil rameny a já jsem se musel zasmát.

"Babe, tohle ale není rande," usmíval jsem se a sledoval jsem, jak se jeho zimou zrůžovělé tváře mění na rudé. 

"Aha," šeptl a bylo mi ho chudáčka líto. Takhle do rozpaků jsem ho uvést nechtěl.

"Steve, když chceš aby to bylo rande, tak to bude rande. Zas taková věda to není," povzbudivě jsem se na něj usmál. Chtěl mi něco říct, ale brusle se mu zadrhla. Spadl na zem, stejně jako dvacetkrát předtím. Spadl jsem na zem také. 

Neobtěžoval jsem se zvedat. Dnes jsem spadl nejvíckrát za celý svůj život. Steve také nikam nespěchal. Ležel zády na ledovém ledu a sledoval strop. 

"Není ti zima?" zeptal jsem se ho a otočil jsem se na bok. Sledoval jsem jeho dokonalou tvář a pořád jsem se snažil přijít na důvod, proč tu se mnou leží na zemi. Jak může milovat takového vola, jako jsem já?

"Podle toho, jak to myslíš. Jsem teplej, jinak bych nechodil s tebou. Jestli myslíš zimu kvůli ledu, tak ano. Je mi zima," zasmál se a já jsem se zašklebil. Učí se ode mě pořád rychleji a rychleji. Vyskočil jsem na nohy a jako mnohokrát předtím jsem Stevovi nabídl pomocnou ruku. Během chvilky stál vedle mě. Alespoň něco se dnes pořádně naučil.

"Tak pojď ty můj teplý Steve."

***

Unavení, spokojení a celí pomlácení jsme opustili budovu. Venku zrovna sněžilo a skoro jsme neviděli na krok. Naštěstí svítilo pouliční osvětlení. Byla nám hrozná zima. Taky bylo půl třetí ráno. Steva jsem si držel blízko svého těla. Alespoň nějaké teplo jsem si z něj snažil ukradnout.

"Tony? Chceš už jít domů?" zeptal se mě po pár minutách cesty Steve. Kam jsme šli ani nevím. Prostě jsme někam šli. 

"Nevím. Jestli chceš jít domů, nic proti mít nebudu," usmál jsem se na něj. Modrá barva jeho očí mě upřeně sledovala.

"No spíš naopak. Já bych chtěl... To je jedno," celý zrudl a já jsem nadzvedl jedno obočí. 

"Prostě bych si chtěl postavit sněhuláka," zašeptal a zrudl snad ještě více. Pokud to vůbec bylo možné. 

"Tak si postavíme sněhuláka," zasmál jsem se a pustil jsem ho. Rozešel jsem se k parku, který odsud nebyl daleko. Steve se za mnou rozběhl. Rozběhl jsem se také a zabočil jsem za roh. Přímo přede mnou se objevila brána parku. Proběhl jsem bránou a hned na to mě na zem shodil Kapitán America.

"Tony, už mi nikdy neutíkej," řekl zadýchaným hlasem a snažil se popadnout dech. Vyskočil jsem na nohy a začal jsem hledat nejlepší sníh na vytvoření sněhového panáka.

"Snad jsi se nezadýchal, hrdino," zasmál jsem se a Steve po mně střelil naštvaný pohled.

"Já jsem upadl, víš? Jinak bych tě dávno dohnal. Nemůžeš měřit svoje síly se mnou," vysmál se mi a dost mě to urazilo. Na druhou stranu mě hrozně bavila představa, jak se rozplácl na sněhu.

"Nebreptej a radši jdi koulet hlavu," nařídil jsem mu a sám jsem začal válet tělo. Snažil jsem se pošlapat co nejméně sněhu a vyválet toho nejlepšího sněhuláka, který kdy svět viděl.

Sníh byl ledový a naše ruce, které nechránily rukavice, kvůli tomu dost trpěly. Nicméně jsme po čtvrt hodině byli hotoví. Krásný sněhulák se tyčil u vchodu do parku. Steve našel nějakou větvičku, kterou mu dal do ruky. Já jsem mu naopak ozdobil obličej a vyrobil jsem mu knoflíčky na kabát. Cap mu nandal svoji čepici a přišel ke mně. Chytil mě za ruku a hrdě sledoval naše veledílo. 

"No vidíš, jak jsme spolu dobrý! Dokonce jsme i vytvořili Gertrůdu!" usmál jsem se na něj a Cap na mě hodil zvláštní pohled.

"Jak jsi přišel na to, že je to holka?" zeptal se mě a já jsem se zapřemýšlel. Pustil jsem jeho ruku a uválel jsem dvě koule. Přišel jsem ke sněhulákovi a nalepil jsem mu sníh na hruď. Vrátil jsem se k Stevovi, který se smál.

"Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, Starku," nevěřícně zakroutil hlavou. Ušklíbl jsem se a pozorně jsem sledoval muže, který stál po mém boku. Tváře měl dokonale růžové, vlasy rozcuchané a také trochu zpocené. Rty měl zmrzlé a upřeně se na mě díval. Vypadal prostě perfektně.

Teď je nejlepší čas, říct mu to...

"Ehm... Babe?" přistoupil jsem k němu a chytil jsem obě jeho ledové ruce. Podíval se na mě a usmál se.

"Copak? Chceš jí udělat ještě muže a dítě?" hravě se zeptal a já jsem se zhluboka nadechl. Byl jsem fakt nervózní, ale snažil jsem se to schovat.

"Víš, že tě miluji. Že jo?" zeptal jsem se ho a on se hned přestal usmívat. Kývl hlavou a určitě ucítil, že se něco děje. 

"Kdyby se cokoliv mezi námi stalo, tak chci, abys to věděl. Jsi moje láska života a nikdy jsem ti nechtěl ublížit," pokračoval jsem trošku chraptivým hlasem.

"Zlato? Děje se něco?" zeptal se mě a všiml jsem si, že i on je nervózní. 

"Podívej se mi do očí a slib mi, že kdyby se něco posralo, tak na mě nikdy nezapomeneš," šeptl jsem a díval jsem se přímo na něj. Podíval se mi do očí a dost mě píchlo u srdce, když jsem si všiml hromadících se slz.

"To-tony? Je něco mezi námi špatně?" zeptal se trochu rozklepaným hlasem. Vytřeštil jsem oči. 

"Ne, není. Ale... Je tu něco, co ti musím říct. Nechci, ale musím," šeptl jsem. Stevovi se trochu ulevilo, ale stále měl zalité oči slzami.

"Víš, jak jsme byli v..." nedořekl jsem větu, jelikož mě přerušil telefon. Podíval jsem se na něj a hrklo ve mně. Bylo to číslo, které jsem si přál vidět, ale ne zrovna teď. Opatrně jsem si mobil přiložil k uchu.

"Stark u telefonu," ohlásil jsem se a byl jsem do nervózní. Steve se na mě díval tázacím pohledem. Poslechl jsem si, co ode mě paní chtěla a vyděsil jsem se. Byl jsem šťastný a zároveň smutný. Hovor jsem ukončil a podíval jsem se na Steva, který musel mít tak milion otázek.

"Co se děje?" zeptal se mě a já jsem se smutně pousmál. 

"Teta Peta umřela. Musíme pro něj jít do nemocnice. Chudák teď neví, co se děje a potřebuje nás."

A/N

Omlouvám se, že jsou teď kapitoly takové nudné a o ničem. Pomalu se dostáváme k nějakému tomu dramatu.

Co si myslíte, že Tonyho trápí? Určitě se mi nebojte cokoliv napsat ♥

Děkuji za 4000 přečtení na prvním díle a za 2000 přečtení na tomto ♥ Opravdu moc si všeho vážím a úplně mě dojímají všechny komentáře a všechny hvězdičky ♥ Pokud máte jekékoli otázky, klidně se ptejte ♥