Steve's pov

Rozklepanou rukou jsem zaťukal na dveře. Měl bych být správně. Musím tu být správně. Bál jsem se. Hrozně jsem se bál, že se nakonec vše stalo a nic jako sen neexistuje. Nikdo se neozýval a tím se tíha na mé hrudi zvětšovala. Roztřeseně jsem otevřel dveře. 

Podíval jsem se přímo na lůžko, kde Tony ležel. Ležel a dýchal. Rychlým krokem jsem se k němu vydal. Prohlédl jsem si ho a bylo mi jasné, že žije. Jeho hrudník se pravidelně nadzvedával a dech se mu nezadrhával. Jeho reaktor už nesvítil a vypadalo to opravdu smutně. Hlavní je, že už ho nepotřebuje. Už ho nikdy nebude potřebovat. Oči měl zavřené a spal. Oči se pod víčky hýbaly. Určitě se mu něco zdá. 

Přisunul jsem si k lůžku jednu z židlí, která byla v místnosti. Sedl jsem si na ní a opatrně jsem chytil jeho ruku. Okamžitě mi ruku stiskl a já jsem začal znovu brečet. Ne smutkem, ale štěstím. Byl jsem šťastný tak moc, že se to nedá popsat. Jen tak jsem tam seděl, držel jsem ho za teplou ruku a sledoval jsem jeho pravidelné nádechy a výdechy. 

"Steve?" zašeptal a moje srdce poskočilo. Opravdu jsem uslyšel ten krásný hlas, který jsem si myslel, že už nikdy neuslyším.

"Ano, zlato?" zeptal jsem se ho a snažil jsem se přestat brečet. Podíval jsem se mu přímo do očí. Jeho oříškové oči mě sledovaly a měl v nich známou jiskru. 

"Proč brečíš?" zeptal se mě a pousmál se. Jako vždy se mu vytvořily vrásky kolem očí. Ukázal mi své krásné zuby a vypadal... Prostě perfektně.

"Já-já jsem si myslel, že jsem o tebe přišel," zašeptal jsem roztřeseným hlasem a uhnul jsem pohledem. Říct to nahlas je ještě horší, než o tom přemýšlet. Tony stiskl moji ruku ještě více. Podíval jsem se na něj. 

Začal si sedat. Vypadal úplně v pořádku. Neměl žádné bolesti, ani nic. Úplně se posadil a nevině se usmál.

"Jsem tady. Jsem živý a zdravý. Tedy nemám noční lampičku, ale to se nějak vyřeší. Zabuduji si místo do reaktoru světýlko na hlavu," usmíval se jako sluníčko. Snažil jsem se zapamatovat ten nádherný úsměv. Pro případ, že bych ho už nikdy neuviděl.

Ne, uvidím ho ještě hodněkrát! 

"Ale-ale nemusel jsi tu být," znovu jsem zašeptal a začal jsem rychle mrkat. Přál jsem si, aby se ty zatracené slzy přestaly hrnout do mých očí. Tony mě za ruku přitáhl k němu. Opatrně mě objal a já jsem okamžitě obtočil svoje ruce kolem jeho těla. Hlavu jsem si opřel o jeho rameno. Zhluboka jsem se nadechl a užil jsem si vůni slabé kolínské. I po operaci srdce voní úžasně. Jednou rukou mě začal hladit po zádech. 

Jen tak jsem ho objímal a brečel jsem. Únavou, smutkem, úlevou. Všechno se to seběhlo a jediné, co jsem teď potřeboval, je Tonyho objetí. Objetí od muže, který to všechno přežil a bude tu se mnou navždy.

"Proč bych měl umírat? Vždyť mi jenom Steph vyndaval kusy granátu ze srdce," ozval se jeho melodický smích u mého ucha. Přes slzy jsem se usmál.

"To je jedno. Hlavní je, že žiješ," zašeptal jsem do jeho ucha a konečně se mi podařilo zastavit přítok nových slz, "Steph? Jaký sakra Steph? Ty jsi se zrovna probral z operace a už někoho balíš?" Usmíval jsem se. Bylo mi teď všechno úplně jedno. Hlavně, že je tady se mnou.

"No když už byl ve mně, tak jsem si řekl, že bychom si mohli tykat," pronesl a můj tep se znovu zrychlil. 

To si jako stihli dát rychlovku teď, nebo to stihli někdy dřív?

Tony se začal hrozně smát. Mně do smíchu nebylo. Bylo mi smutno. Zas tak doslovně jsem to nemyslel. 

"Stephen Strange. Ten dokotr, co mě zachránil," řekl mezi smíchem. Protočil jsem očima a usmál jsem se. Je to šašek. Můj živý šašek.

"To jsi to nemohl říct normálně?" odtáhl jsem se z jeho objetí. Díval jsem se přímo do jeho nevinného obličeje. Usmíval se jako andílek. I kdybych byl naštvaný, po tomhle bych už určitě naštvaný nebyl.

"Promiň. Ale hrozně se mi líbí, když žárlíš," pořád se usmíval. Měl jsem chuť dát mu jednu přes ten jeho perfektní obličej.

"Měním názor. Jsi hrozně sexy, když žárlíš a do toho jsi naštvaný. Dal bych ti teď pusu, ale měl bych moje srdíčko nechat odpočívat. Ani nevíš, jak moje srdce poskočí pokaždé, když se mě dotkneš," usmíval se a cvrnkl mi do nosu. 

"Řekni mi, že mě miluješ," usmál jsem se. Trošku egoistické, ale proč bych nemohl být alespoň jednou egoista já.

"Proč bych to jako dělal?" zeptal se mě. Pořád se usmíval, ale trošku jsem mu sebral vítr z plachet. Vůbec neví, co je můj záměr.

"Protože je to pravda a taky proto, že jsem se bál, že už to nikdy neuslyším," pokrčil jsem rameny a hodil jsem na něj psí oči. To rozhodně nefungovalo. Ohrnul jsem svůj spodní ret a tím jsem si ho určitě získal. Poznal jsem to tak, si mě přitáhl k sobě a dal mi malý polibek, který jsem si opravdu užil. Odtáhl jsem se od něj.

"Miluji tě," smál se. Dal jsem mu malý pohlavek a okamžitě se zatvářil zmateně. Nasadil masku a snažil se vypadat opravdu ublíženě. Dost se mu to povedlo.

"Za co to sakra bylo? Vždyť jsem ti to řekl. Nebo to chceš říct arabsky?" pořád se tvářil, jako když dítěti vezmete sladkost. 

"Za tu pusu," trošku jsem se na něj zamračil. Stále jsem se malinko usmíval. Aby se nelekl moc. To bych určitě nechtěl.

"Nelíbila se ti?" divil se a kulil na mě jeho oříškové oči.

"Jasně že jo, ty hlupáku! Ale mohl jsi si něco udělat. Tvoje zdraví především," snažil jsem se mu domluvit a použil jsem svůj 'kapitánský hlas.'

"Promiň, jenom se ti nedalo odolat," omluvně se usmál. 

"Měl by ses jít vyspat," oznámil jsem mu ve chvíli, kdy jsem zaregistroval hodiny, které visely na stěně.

"A budeš tady? Nebo jedeš domů?" zeptal se a byl nervózní. Rukou si prohrábl vlasy a díval se přímo na mě. Jako by mě pohledem prosil, abych tady zůstal.

"To je jasné. Bez tebe nikam nejdu," odpověděl jsem mu a pomohl jsem mu, aby si příjemně lehl. Já sám jsem si sedl na židli a chytil jsem ho za ruku. Nepříjemná poloha na spaní s příjemným člověkem hned vedle mě.

Zavřel jsem oči a nemohl jsem uvěřit ničemu, co se za posledních 12 hodin stalo.