Steve's pov

Už je to hodina, co jsme úspěšně přistáli. Jdeme ledovou pustinou. Stejně jako tehdy, kdy jsme se začali sbližovat. Na každém kroku je mnoho vzpomínek. Všechny se týkají uplynulých týdnů. Na začátku vzpomínky je Tony a vše je krásné. Netrvá dlouho a vzpomínka doputuje až k tomu, co se stalo v noci. Pořád je mi z toho špatně. Celé tělo mě bolí. Dostal jsem hodně přes držku.

"Steve? Poznáváš to tady?" zeptal se Tony a já jsem se lekl. Za celou dobu ani jeden z nás nepromluvil. Já jsem na to neměl sílu.

"Ne, měl bych?" zeptal jsem se chraplavým hlasem. Musel jsem si včera vyřvat hlasivky. Stejně mi na pomoc nikdo nepřišel. 

"Jen tak se ptám," pokrčil rameny a začal se dívat všude kolem, jen ne na mě. Něco tají nebo ho něco trápí. 

Další hodinu ani jeden z nás nepromluvil. Byla mi zima, ale dalo se to přežít. Neměl jsem ponětí, kam jdeme. Ani pořádně nevím, co hledáme. Stark to asi věděl, jelikož šel sebejistě vpřed. Také se třásl zimou a na vousech měl omrzliny. Někdo by to mohl shledat opravdu sexy. Někdo...

***

"Nechceš si dát něco k jídlu? Celý den jsi nic nesnědl a bude ti chybět energie," informoval mě Tony a já jsem nic neříkal. Měl pravdu. Hlad mám obrovský. Celý den se mi špatně dýchá a bolí mě celé tělo. Pokud vydržím nejíst ještě pár hodin, mohlo by se to povést. Steve Rogers bude konečně mrtvý. Trochu jsem se ušklíbl nad tou představou. Na hrobu by byl nápis: 'Zemřel na hlad.' 

"Nemusíš se obtěžovat," odpověděl jsem mu sotva slyšitelně. Tenhle chlap má ale výborný sluch. Hodil po mně vraždící pohled. 

"Tak to tedy ne. Okamžitě něco sníš, nebo tě donutím!" provrtával mě pohledem a tvářil se vážně. Šel z něj strach. Opravdu jsem se ho bál.

Nemusíš! Miluje tě. Neublížil by ti... 

Včera mi ale ublížil...

Ne! Ublížila mi partička kriminálníků v parku.

Z batohu, co jsem měl na zádech, jsem si vyndal jablko. Lepší než nic. Tony už to nekomentoval a pokračoval dál. Následoval jsem ho a nechal jsem se unést myšlenkami a vzpomínkami.

***

Snažil jsem se dát dohromady ty hloupé tyčky, ale vůbec mi to nešlo. Moje zmrzlé ruce se moc klepaly. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, stan jsem postavit nedokázal. Ne v takové zimě. Ne v mém stavu. Má modřina se ozvala pokaždé, když je pohnul rukou. Na tu bolest jsem si za celý den zvykl. Modřin jsem měl víc než dost. 

Teplé ruce chytly ty moje a já jsem se lekl. Pořád se bojím jakékoliv společnosti, doteku... Tony vedl moje ruce a pomohl si pojit dvě koncové tyčky správně. Stál hned vedle mě a jeho tělo vydávalo kolem sebe teplo. Teplo, které jsem potřeboval. Ale nedokázal jsem přemluvit sám sebe, abych ho objal. Moc dotyků a moc vzpomínek.

Stan jsme společně dostavili. Zrovna teď sedím ve dveřích stanu a sleduji, jak hnědovlásek vaří nějaké jídlo. Měl jsem hlad. Opravdu jsem měl hlad. Vůně fazolí můj hlad ještě zvětšila. Zakručelo mi v břiše a já jsem svojí hlavu opřel o svoje kolena. Zavřel jsem oči a chtělo se mi umřít. 

"Nech si chutnat," probral mě medový hlas. Musel jsem usnout. Zvedl jsem hlavu a trošku jsem se vyděsil, když jsem si všiml jeho blízkosti. Zrovna si sedal vedle mě a podával mi jednu misku s fazolemi. Vděčně jsem si jí od něj vzal a opatrně jsem začal jíst. Teplé jídlo mě trochu zahřálo, ale i tak mi byla zima. Moje imunita musí být narušena. To u mě není normální. Přeci jen jsem super voják.

Oba jsme dojedli a mlčky jsme vedle sebe seděli. Nebe se za tu chvilku stihlo zbarvit do černa. Hvězdy se na nás smály. Já jsem se na ně zpět nesmál. Smutně jsem je sledoval. Tony se zvedl a šel uklidit vařič i misky. Bylo mi jasné, co to znamená. Jde se spát. 

Zívl jsem. Spánek už potřebuji. Minulou noc jsem vůbec nespal a abych řekl pravdu, mám strach jít spát i teď. Zalezl jsem do stanu a začal jsem vybalovat spacáky. Ulevilo se mi, že jsou dva. Nedokázal bych spát vedle něj. 

Využil jsem toho, že se šel projít. Rychle jsem se převlékl. Moc rychlé to nebylo. Kvůli modřinám a rankám to ani nešlo. Po boji s oblečením jsem ležel ve spacáku a byl jsem v něm zavrtaný až po vlasy. Nesmí vidět ten obrovský monokl, který se mi vytvořil. Snažil jsem se usnout. Nešlo to. Pokaždé, kdy jsem zavřel oči, vybavily se mi jeho dotyky. Jeho polibky. Jeho kousance. Jeho pěstí. Moje slzy a krev.

Tony si určitě myslel, že spím. Potichu vlezl do stanu a také se převlékl. Dle zvuků si vlezl do spacáku. Lekl jsem se, když se jeho prsty objevily v mých vlasech. Opatrně si s nimi začal hrát. Točil si je kolem prstů a bříškem palce mi jemně masíroval hlavu. Bylo to příjemné a já jsem se trochu uvolnil. 

Po pár minutách přestal. Vtiskl mi pusu do vlasů a bylo ticho. Slyšel jsem jen jeho oddechování a tlukot jeho srdce. Netrvalo dlouho a začal pravidelně dýchat. Usnul. Snažil jsem se usnout co se dá a nakonec se mi to povedlo.

***

"P-p-prosím. Nechte mě už jít," prosil jsem je a celý jsem se klepal. Další pěstí následovala moje břicho. Prohnul jsem se a chtělo se mi zvracet. Tak moc to bolelo. 

"Tak už mi ty hajzle vyhul a necháme tě být," řekl slizky Mike. Snažil jsem se potlačit slzy. Nešlo to. 

"N-nikdy," šeptl jsem. Okamžitě jsem dostal pěstí do oka. Rozostřilo se mi vidění. 

"Nemáme na to celou noc. Tak si koukej pohnout!" znovu začal křičet Mike. Přiblížil se k mému krku a začal sát mojí kůži. Cucflek se mi za pár vteřin vytvořil. Cukal jsem sebou. Nemělo to žádný užitek. Byl jsem slabý. Zlomený. Zničený.

"Divíš se, že nás nemůžeš porazit? To máš blbý. Ani sis nevšiml, že ti tady kamarád George střelil injekci do krku. Jsi prostě bezvýznamný. Já znám ale někoho významného. Dokázal mi sehnat tuhle super věcičku," ukázal mi další injekci s žlutou tekutinou, "to tě oslabí a já si pak... hm.. jak to jen říct slušně? Už vím! Užiju si s tebou!" Zasmál se a další dávku injekce mi střelil do krku. Okamžitě jsem pocítil, jak mi ochably další svaly. Rozhlédl jsem se kolem sebe a snažil jsem se najít pomoc. Jakoukoliv...

"Kde ho máš? Co? Toho tvého Starka? Já ti řeknu co teď dělá. Určitě si někde s někým užívá. Koukni na sebe, jaká jsi špína. Jen tě využívá. Škoda, že to nevidíš. Byl by z nás krásný pár," pohladil mě Mike po tváři a já jsem konečně dokázal uvolnit ze sevření svojí nohu. Nakopl jsem ho do rozkroku. Okamžitě mi od Franka přistála další pěstí a krev se mi začala hromadit v puse. Využil jsem zmatku, který jsem způsobil, a dostal jsem se z jejich držení. Musel jsem utéct. Utéct a pokusit se zapomenout.