Tony's pov

Prudce jsem otevřel oči a uslyšel jsem otravné pípání. Rozhlédl jsem se kolem sebe a okamžitě mi došlo, že ležím v nemocnici. 

Zvedl jsem pravou ruku, do které byly napíchnuté nějaké hadičky. Tekla mezi nimi krev. Buď moje nebo něčí cizí. Fuj. Fakt nechutný.

Zvedl jsem i druhou ruku, abych se ujistil, že mi nic neamputovali. Zkontroloval jsem i nohy, které byly také celé. Rukou jsem si sáhl na břicho, kde také nebyly žádné stehy. 

Tak co to se mnou sakra je? Proč tu jsem? S hlavou nic nemám, s břichem ani s končetinami také nic. To si ze mě dělají srandu?

Dveře od pokoje se otevřely a do místnosti vstoupil vysoký a hubený doktor. Tedy alespoň myslím, že to byl doktor.

Došel až k přístroji, na který jsem byl napíchnutý. Něco tam naťukal a poté se na mě zadíval. Rychle jsem si ho prohlédnul. Byl vysoký, hubený a měl překvapivě vypracované paže. Jeho obličej zdobily krátké černé vlasy, kterými sem tam prosvítaly šedé prameny.

"Dobrý den! Jsem Stephen Strange," zamumlal a znovu se začal věnovat tomu hloupému stroji.

"A? Jak mám vědět, kdo jste?" zeptal jsem se ho a trošku mě překvapil svým velkým egem. To můžu mít přeci jen já ne?

"Pardon. Jsem nejlepší neurochirurg a také jsem ten, co Vám zachránil život," podíval se na mě s úšklebkem, "netřeba děkovat. I když vlastně jo. Mohl byste mi poslat nějakou finanční odměnu. Potřeboval bych si koupit nového mazlíka do garáže." Probodával mě svýma zeleno-modrýma očima. Odtrhl ode mě pohled a naposledy něco naťukal do stroje. Otravné pípání začalo přestávat.

"Postupně Vás budu odpojovat od přístroje. Bude se Vám blbě dýchat, ale musíte tuto nepříjemnou chvilku přetrpět. Ještě pak udělám pár testů, abych se ujistil, že se během zákroku s vaší oběhovou soustavou nic nestalo," znovu se na mě díval a já jsem kývl. Přístroj přestal pípat úplně a měl pravdu. Opravdu se mi začalo špatně dýchat. Snažil jsem se nadechnout, ale nešlo to. Srdce nic nedělalo a stejně tak reaktor nepracoval.

Po necelých dvou minutách snažení se mi 'nahodilo' srdce. Konečně jsem začal normálně dýchat. Podíval jsem se na Strange, který si značně ulevil. I když se to snažil schovat za svojí dokonalou masku. 

"Jsem rád, že jste to přežil," trošku se pousmál a já jsem se naopak zamračil. Probodl jsem ho pohledem a nadzvedl jsem jedno obočí.

"Proč bych to jako neměl přežít?" zeptal jsem se ho a on si nervózně prohrábl vlasy. Uchechtl jsem se, jelikož to také dělám.

"Byla zde možnost, že vaše srdce za ty roky pomoci přestalo 100% plnit svojí funkci," snažil se mi vysvětlit. Byl jsem rád, že na mě nepoužívá tu jeho lékařskou terminologii.

"Co tím jako myslíte? Vždyť nekouřím ani nic. Srdce mám naprosto v pořádku. Dokonce jsem si přidal malé vylepšení do svého reaktoru, aby mi pomáhal zvládat dýchání v akci. Abych nebyl tak rychle vysílený," vůbec jsem to nechápal. Ruku jsem si položil na hruď přesně na místo, kde je reaktor.

"To Vás málem stálo život. Každopádně se tím už nemusíte trápit. Operaci jste zvládl a už Vás nic nebude omezovat," nadzvedl se mu pravý koutek úst. Vzal si ze stolku nějaké papíry a začal do nich něco zapisovat. Prsty jsem si zaťukal na reaktor. Dělám to vždy, když jsem nervózní. Jaké to překvapení, když jsem neucítil známé teplo. Ruka se mi zastavila.

"Jste v pořádku? Nějak jste zbledl?" zeptal se mě ustaraně a hned začal sledovat data na počítači.

"Co. Jste. Mi. To. Udělal?" zeptal jsem se ho s děsem v očích. Strange si znovu prohrábl své vlasy.

"Asi bych Vám to měl říct celé. Váš reaktor zkratoval kvůli kontaminované vodě, kterou na Vás dle pana Rogerse vylili. Jelikož se vaše srdce za ty roky stalo závislé na reaktoru, přestalo pracovat tak, jak mělo. Navíc elektromagnet přestal přitahovat střípky granátu, které se dostalo velmi blízko vašeho srdce. Naštěstí Vás sem přivezli včas a naštěstí jsem tady byl já," egoisticky se usmál, "dostal jsem střepy pryč z vašeho těla. Reaktor už nepotřebujete. Mám strach o vaše srdce. Může teď kdykoliv přestat fungovat. Budete ho muset postupně zatěžovat. Dle testů byste měl být v pořádku. Doporučuji zde zůstat ještě tak dva týdny." Domluvil a já jsem nevěděl, co na to říct. Stalo se přesně to, čeho jsem se vždycky bál. Byl jsem vyděšený, ale zároveň mě opustila jakási tíha, která mě trápila už hodně dlouho.

"Děkuji," potichu jsem mu poděkoval. Doktor jen něco dopsal do papírů a usmál se. Musím uznat, že má hezký úsměv. Ale na Stevovo nemá. Nikdo nemá na Stevovo úsměv.

"Nemáte zač. Kdybyste to nebyl Vy, tak si dneska večer dávám sklenku pořádné Whiskey," uchechtl se.

"Doufám, že máte rád chlazené," usmál jsem také a přemýšlel jsem o tom, jak rád bych si jednu skleničku dal.

Nesmíš! Něco jsi slíbil!

"Jinak to ani nejde," zasmál se a ukázal mi své rovné zuby, "nechám Vás odpočívat. Navíc na Vás někdo čeká. Pošlu pro něj. Nejspíše ještě neví, že žijete." Mrkl na mě a vydal se ke dveřím.

"Já jsem vážně mohl umřít?" zeptal jsem se ho a on se zastavil. Otočil se ke mně a znovu se tvářil vážně. Nasadil svoji doktorskou masku.

"Je zázrak, že žijete. Měl jste mizivou šanci. Asi jste bojovník," pokrčil rameny. 

"Ještě jednou děkuji za záchranu. Jinak jsem Tony," pousmál jsem se. Strange došel až ke mně a přijal mojí nabízenou ruku.

"Stephen, ale pro známé jsem Steph," potřásl si se mnou rukou, "tak já pro něj dojdu. Chudák je zničený." Prohrábl si vlasy. Kývl jsem a Stephen odešel z místnosti. Na chvilku jsem zavřel oči a představil jsem si, jaké by to bylo. Umřít. Přemýšlel jsem o všem, co se stalo za celý můj život. Přemýšlel jsem o tom, o co všechno bych přišel. 

V hlavě mi svítilo jen jedno červené světýlko. Přišel bych o Steva.