Tony's pov

Otevřel jsem oči a stále byla tma. Venku byl klid, ale vedle mě nebyl. Steve se pořád přetáčel a škubal rukama. Něco mumlal. Srdce mi poskočilo. Položil jsem ruce na jeho ramena a zatřásl jsem s ním. Také se probudil a hrozně se mě lekl. Začal se klepat a brečet. 

Rychle jsem ho objal a můj tep se hodně zrychlil. Vypadal opravdu zděšeně a unaveně. Trošku jsem se lekl, když jsem si periferním viděním všiml jeho obličeje.

Jak to, že jsem si za celý den nevšiml toho obrovského monoklu? Možná proto, že měl na sobě celý den ten jeho hloupý oblek.

"Klid. Klid. Jsem tady s tebou," uklidňoval jsem ho. Odtáhl se ode mě a vyhýbal se mému pohledu. Bál jsem se, co se děje a vůbec nic jsem nechápal. Opatrně jsem chytil jeho bradu a tím jsem ho donutil, aby se na mě podíval.

"Proboha! Co se ti stalo?" zeptal jsem se vyděšeně a ukazováčkem jsem ho pohladil po tváři. Zavřel oči a nic neříkal. Snažil jsem se uklidnit svůj tep a narůstající vztek. Opatrně jsem se dotkl monoklu. Sykl bolestí a mojí ruku odstrčil pryč.

"Babe? Kdo ti to udělal?" znovu jsem se zeptal. Nic neříkal a vyhýbal se očnímu kontaktu. Začal jsem studovat jeho obličej. Měl jednu stranu tváře trochu více nateklou, než tu druhou. Měl již zmíněný monokl a trochu nateklý ret. Nechápu, že jsem si toho nevšiml. Jsem nevšímavý blbec. Otočil hlavou a tím mi umožnil pohled na jeho krk. Ukázal mi to určitě nechtěně, ale stejně jsem neodolal a podíval jsem se. Okamžitě jsem začal litovat.

Krk měl celý pokrytý modřinami, cucfleky a kousanci. Ode mě to není určitě. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Jedno mi bylo jasné. Sám si to udělat nemohl.

"Steve? Můžeš říct alespoň něco? Ublížil ti někdo?" zeptal jsem ho co nejmileji to šlo. Zakroutil hlavou a natáhl ke mně ruce. Jeho spodní ret se začal klepat. Okamžitě jsem ho objal a on objal mě. Dle toho, jak se třásl a jak se moje tričko začalo mokřit, jsem usoudil, že znovu brečí. Pomalými pohyby jsem ho hladil po zádech. Měl jsem strach, že by ho mohlo bolet ještě něco. Po pár minutách se uklidnil.

"Já-já jsem byl tak naštvaný... Tak jsem šel a..." dál nebyl schopný pokračovat. Zavřel jsem oči. Celé je to moje vina. 

"Neměl jsem tě nechat jít," zašeptal jsem a pokračoval jsem v hlazení.

"O-oni mě pře-přepadli. Sna-snažil jsem se utéct. Ne-nešlo to," znovu zašeptal a hlas se mu zlomil. Jeho srdce hlasitě bilo a trhaně dýchal. Stejně jako to moje. Vztek a adrenalin se mi začal dostávat do těla.

"Já jsem ne-nechtěl. Nechtěl jsem, aby se mě do-dotýkali," zlomeným hlasem pokračoval. Slzy se mi začaly hrnout do očí. Kvůli mně si prožil peklo. Všechno je to moje vina.

"Bylo jich tam mo-moc. Nedo-nedokázal jsem jim vzdorovat," pokračoval.

"Já ty kretény zabiju," řekl jsem odhodlaným hlasem. Krev v těle mi vařila. Začal jsem vidět rudě. Jediná věc, která mi bránila okamžitě odletět do New Yorku a vymlátit z nich duši, je Steve. Nemůžu ho teď opustit. Ne potom, jak jsem ho včera nechal sám. 

Tošku jsem se odtáhl z objetí a zblízka jsem si prohlížel jeho krk. Bál se. Znovu se klepal. Naklonil jsem se k jeho krku blíž a jemně jsem se dotkl rty jeho bolavé kůže. Naskočila mu husina, ale nic neříkal. Pokračoval jsem a obklopoval jsem jeho krk samými jemnými polibky. Snažil jsem se být co nejopatrnější. Moc ho to nebolelo fyzicky. Spíše psychicky a to je snad horší.

Po chvilce se uvolnil a dokonce mi dal jednu ruku do vlasů. Začal si s nimi hrát a já jsem se musel malinko pousmát. Chtěl jsem, aby si zapamatoval příjemné dotyky. Chtěl jsem mu přemazat myšlenky. Pokud to vůbec jde.

Odlepil jsem se a podíval jsem se mu přímo do očí. Malinká jiskra byla zpět. Pořád měl ale v očích hodně bolesti a hodně smutku. Všechno kvůli mně.

"Děkuji ti," zašeptal. Trochu jsem se pousmál. Pořád jsem měl v sobě až moc viny a moc vzteku.

"Pro tebe všechno," znovu jsem ho pohladil po tváři. Přivřel oči. 

"Babe? Mohl by sis prosím sundat triko? Chtěl bych vidět, jak moc budou trpět," zašeptal jsem. Chviličku přemýšlel a mě okamžitě došlo, že jsem to přepískl. O opaku mě přesvědčil ve chvíli, kdy si triko sundal. Byl jsem v šoku. Opravdu jsem byl. 

Ramena měl otlučená a na boku měl velkou ránu. Nejspíš mu hrozili nožem. Nebo se někde hodně ošklivě poškrábal. Ale to nejhorší bylo jeho břicho. Pod kůží měl sraženiny krve a měl tam mnoho fialových modřin. Divím se, že vůbec může chodit. Tohle by normálního člověka složilo. 

"To-to všechno ti udělali?" zeptal jsem se a on slabě přikývl. Musel jsem vážně přemlouvat, abych nešel odpálit atomovku na jejich domovy.

"Já ty kretény tak zničím. Nejdřív jsem je chtěl zabít, ale teď?! Jednoho po druhém si vychutnám. Ještě mě budou prosit, abych je zabil! Jejich matky budou litovat, že vůbec někoho porodily! Vymlátím z nich duši a i tu zničím na hvězdný prach!" naštval jsem se a zatnul jsem ruce v pěst. Určitě jsem byl celý rudý a měl jsem na čele vystouplou žilku. Steve se na mě vyděšeně podíval. Rychle jsem se uklidnil.

"Promiň," zašeptal jsem a opatrně jsem položil ruku na jeho břicho. Sykl bolestí, ale nic neříkal. Opatrně jsem jezdil prsty po jeho vypracovaném břiše. Jak mu to jen mohli udělat? Jak si mohli dovolit sáhnout na tak krásné tělo, které má být jenom pro mě? Jak si mohli dovolit stáhnout ruku na takového anděla, jako je on?

"Promiň," znovu jsem se omluvil.

"To už jsi jednou řekl," upozornil mě.

"Promiň," trval jsem na svém.

"Za to nemůžeš ty," šeptl.

"Můžu. Promiň."

"Tony. Nech toho a neobviňuj se," byl to on, kdo mě pohladil ve vlasech. Usmál jsem se. Je to dobré znamení. Začal se trochu klepat.

"Promiň!" omluvil jsem se mu.

"Za co zase?" trochu se pousmál. Další dobré znamení.

"Je ti zima a já tě nechávám mrznout!" opatrně jsem mu pomohl nandat triko. Vděčně se usmál. Začal jsem rozepínat jeho spacák, ale jeho ruka mě zastavila.

"Co děláš?" zeptal se a já jsem byl tak hrozně rád, že už zase komunikuje. Mluvil jsem na něj celý den, ale vůbec mě neposlouchal. Ani jednou mi neodpověděl. Myslel jsem si, že mu za to nestojím. Myslel jsem si, že už se mnou mluvit nechce.

"Neznáš manželské spacáky?" zeptal jsem se ho a on jen nadzvedl obočí, "tak koukej." Rozepnul jsem jeho spacák a poté jsem rozepnul svůj. Připnul jsem oba spacáky k sobě a vytvořil jsem tím velký spacák pro dva lidi. 

"Jak jsi to udělal?" zeptal se mě.

"Takhle se to vyrábí," odpověděl jsem mu. Chtěl jsem ho obejmout, ale bál jsem se. Nechtěl jsem na něj být moc rychlý. Ani si nedokážu představit, co si musel prožít. Ležel jsem na zádech a sledoval jsem strop stanu. Tak hrozně bych ho teď chtěl utišit a říct mu, že všechno bude dobré. Že těm hajzlům vyrvu srdce z těla.  

"To-tony?" vyslovil moje jméno.

"Hmm?" 

"Obejmeš mě prosím?" zeptal se a já jsem se usmál. Malý kámen mi spadl ze srdce. 

"Moc rád." Trošku jsem se k němu přiblížil. Svojí ruku jsem přehodil přes jeho zdravý bok a dlaň jsem položil na jeho záda. Schoulil se v mém náručí a hlavu položil na můj reaktor. Svojí ruku propletl s mojí druhou rukou a konečně se přestal klepat. Jeho dech se trochu zpomalil.

"Proč jsi mi to neřekl?" vyslovil jsem otázku, která mě trápila. Chvilku nic neříkal a já si začal myslet, že spí.

"Bál jsem se. Přeci jen. Je to můj problém," odpověděl. Protočil jsem očima.

"To už jsme přeci probírali. Je to NÁŠ problém. Příště mi to řekni dřív. Ať tě netáhnu na Sibiř," nakázal jsem mu a on se uchechtl.

"Miluji tě," zašeptal a já jsem byl šťastný. Už jsem si myslel, že je mezi námi konec.

"Já tě taky miluji. Omlouvám se, že jsem tam nebyl. Omlouvám se, že jsem ti málem ublížil. Nedokázal bych to. Nikdy bych ti nedokázal ublížit. Protože tě miluji celým svým srdcem. Jsi nejspíš moje životní láska a chci s tebou být do konce dnů," dokončil jsem svoji řeč a usmál jsem se. Teď už spal určitě. Nevím kdy usnul, ale byl jsem rád. Snad se vyspí dobře. Objímal jsem ho a v hlavě jsem přemýšlel, jak ty kretény zabiju. Jedno jsem věděl jistě. Budou umírat pomalu a v bolestech.