A/N 

Asi bych měla na začátek upozornit, že to bude trochu ostřejší kapitola, než je u mě zvykem. Užijte si kapitolu a nechte mě po přečtení ještě chvilku žít ♥ Jinak kapitola je skoro 2x delší, než normálně. Rozdělit jsem to nemohla, tak snad vám to nebude vadit. Přeji příjemné čtení ♥

Tony's pov

Párty už byla v plném proudu. Všichni se bavili a vzpomínali na uplynulý rok. Co jsem dělal já? Seděl jsem v rohu místnosti a společnost mi dělala flaška rumu. Nevím, co se stalo, ale odpoledne mi přišla zpráva. Od té doby nedělám nic jiného, než přemýšlím o nejlepší smrti a u toho konzumuji alkohol. Celý svět se mi zhroutil a já se hodlám zhroutit s ním.

Flashback

Pepper zrovna odešla. Vůbec nemám ponětí, proč sem přišla. Také nechápu, proč ji sem ochranka pustila. Každopádně jsem se dal do práce. Musím to stihnout do doby, než se vrátí Steve. Je to pro něj tajný dárek.

Po nějakém čas mě vyrušila zpráva. Otevřel jsem mobil a usmál jsem se. Píše mi Steve.

Od: Dědeček ♥
Pro: Zlatíčko ♥

Dneska mě doma nečekej. Nečekej mě už nikdy.

To bylo vše. Jen tyhle dvě věty. Dvacet minut jsem se díval na zprávu a nebyl jsem schopný jakéhokoliv pohybu. Snažil jsem se udržet svoje slzy, ale nešlo to. 

End of flashback

Nikdo si mě nevšímal a bylo to dobře. Byl jsem totální troska. Po padesáté jsem zavolal Stevovi. Nezvedal to. Jak jinak.

Od: Zlatíčko ♥

Pro: Dědeček ♥

Steve okamžitě přijď domů a vysvětli mi to. Prosím. Víš, že tě miluji.

Odeslal jsem zprávu a napil jsem se rumu. Pořád jsem byl střízlivý, ale moc dlouho tak nezůstanu. Snažím se nepít, ale teď to nějak nejde. Dělám to pro něj. Pro člověka, který mě teď dokonale ignoruje a já ani nevím, co jsem udělal.

Od: Dědeček ♥

Pro: Zlatíčko ♥

Jdu k tobě, ale ne za tebou. Beru si k sobě Petera, ty na něj ani nesahej. Nechoď tam. Nechci tě vidět.

Přišla mi nová zpráva a hned jsem si ji přečetl. Zvedl jsem se a jak jinak jsem běžel do našeho patra. Rozběhl jsem se k pokoji mého malého štěstí. V klidu spal. Přikryl jsem ho peřinou a potichu jsem opustil pokoj. Uslyšel jsem zvonek výtahu a všechna krev ve mně ztuhla. Otočil jsem se a spatřil jsem Steva. Vypadal jinak. Oči měl zarudlé a propaloval mě naštvaným pohledem. Rozešel se přímo do naší ložnice.

"Steve?!" křikl jsem na něj dostatečně nahlas, aby mě slyšel a zároveň dostatečně potichu, abych nevzbudil Petera. Blonďák mě ignoroval a zmizel v ložnici. Šel jsem za ním a do očí se mi nahrnuly slzy. Zpod postele vytáhl kufr a házel do něj svoje oblečení ze skříně.

"Steve! Co se děje?!" zeptal jsem se ho vystrašeně a stoupl jsem si před skříň. Ani se na mě nepodíval a odstrčil mě na stranu. 

"Můžeš říct alespoň něco? Ať vím, že jsi to vůbec ty?" poprosil jsem ho zoufale. Špatně se mi dýchalo a začínalo mi být opravdu blbě. V hrudi mě tlačila tíha a v krku jsem měl sucho.

"Řekl jsem ti, ať sem nechodíš," šeptl a pokračoval v balení svých věcí. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se zrovna děje. Opravdu si tu teď balí kufry a chce mě opustit? Z rohu místnosti si vzal štít a narval si ho mezi oblečení.

"Znáš mě moc dobře. Věděl jsi, že sem přijdu," šeptl jsem smutným hlasem. Zavřel skříň a snažil se zapnout kufr. Moc mu to nešlo, jelikož se jeho ruce třásly.

"Myslel jsem si, že tě znám dobře," šeptl a vyhodil na podlahu několik triček. Konečně se mu podařilo kufr zapnout. Prošel kolem mě a šel ke dveřím.

"O čem to mluvíš? Jsem pořád stejný jako dřív!" nechápal jsem, co se děje. Vyšel na chodbu a já jsem ho následoval. 

"To máš pravdu. Jsi pořád stejný jako dřív. Pořád stejný hazjl!" řekl mi přímo do obličeje. Vykulil jsem na něj oči a srdce mi vynechalo jeden úder. 

"Hajzl? Čím jsem si vysloužil takové oslovení?" zeptal jsem se ho ublíženě. Došel do obýváku a zastavil se. Otočil se a stál kousek přede mnou.

"Možná proto, že mě jenom využíváš a lžeš mi? To je PŘESNĚ to, co hajzlové dělají," sykl a vyděsily mě jeho oči. Známá modrá barva byla schovaná pod ledovou stěnou. V očích měl nenávist. Pravou nenávist k mé osobě.

"Že jsem tě někdy využil? Aha, že jsem si nevšiml! Jestli někdo někoho využívá, budeš to ty!" začalo za mě mluvit moje opilecké já. Stevovi cukla ruka, ale pěstí mi nedal.

"Ty jsi takový kretén, že to ani není možný!" procedil mezi zuby. Opravdu mě to bolelo. Každé slovo, co říkal, mě zasáhlo.

"Můžeš mi říct, co jsem udělal? Prostě si sem přijdeš jak bůh světa a my ostatní se z tebe máme posrat!" křičel jsem na něj zpět a snažil jsem se udržet svoje slzy.

"Tobě to fakt vysvětlovat nebudu! Možná, že až někde najdeš mozek, pochopíš to! Nebo ti to vysvětlí nějaký jiný blonďák," začal si nandavat boty do tašky. V očích se mu leskly slzy. Ani se neodvážil podívat se na mě.Neměl jsem sílu zastavit ho. Stejně by mě přepral. 

"O čem to mluvíš? Jaký blonďák?!" znovu jsem byl úplně zmatený. Steve se zvedl. Měl již plně zabaleno.

"Nelži mi!" zašeptal zoufale a rychle si setřel slzu, která mu tekla po tváři.

"Nelhal jsem ti! Nikdy jsem ti nelhal," také jsem ztišil hlas. 

"Ó! Pan Stark mi nikdy nelhal? A kdy jsi chtěl říct o Buckym?" zeptal se mě a já jsem z toho málem měl infarkt. 

"Od první chvíle, co to vím!" křikl jsem na něj a zarazil jsem se, "jak o tom sakra víš?" Stevovi se do očí nahrnuly slzy. Z pod kapsy vyndal obálku, ze které vyndal Buckyho složku, na které pracuji od naší poslední mise v Rusku.

"Je ti to povědomé? Je, jelikož jsi to dělal ty," řekl smutně. Přiběhl jsem k němu a dal jsem mu ruce na ramena. Podíval se na mě a brečel. Já jsem své slzy také neudržel.

"Steve, babe. Já jsem ti to chtěl říct. Hrozně moc. A-a-ale nejdřív jsem byl v nemocnici a pak-pak toho bylo hrozně moc. Chtěl jsem ti to říct před Vánoci, po Vánocích. Chtěl jsem ti to říct každou vteřinu mého života. Není moc jednoduché říct lásce svého života, že jeho nejlepší kamarád, který má být 70 let mrtvý, je vraždící stroj Hydry," brečel jsem a pevně jsem ho držel za ramena. Na chvilku se zarazil. Začal o něčem přemýšlet. Po pár vteřinách se znovu zamračil.

"I kdyby jediná věc z tohohle byla pravda, stále jsi mě podvedl. A to já pro-prostě ne-nedávám," pořád brečel a já jsem na něj vykulil oči.

"Že jsem co?!" křikl jsem na něj a nevěřil jsem vlastním uším.

"Podvedl? Udělal ze mě debila? Našel jsi si náhradu?!" prskl mi do obličeje. 

"Já jsem tě nikdy nepodvedl! Nikdy! To bych neudělal! Ty se nahradit nedáš, chápeš? Jsi jedinečný a jsi ten JEDINÝ koho miluji!" díval jsem se mu přímo do očí. Steve, který stále brečel, mě od sebe odstrčil a rozešel se k Peterovu pokoji. Po cestě hodil složku na zem.

"Hej! Stůj!" doběhl jsem ho a stoupl jsem si před dveře. Blonďák si jen povzdychl.

"Starku, uhni! Víš moc dobře, že jsem silnější než ty!" sklíčeně šeptl. Zakroutil jsem hlavou a odmítal jsem se hnout.

"Nic jsem neudělal, ale klidně to na mě všechno hoď. Seřvi mě, zmlať mě. Je mi to jedno! Ale Peta do toho nezatahuj," prosil jsem ho. Steve se napřáhl a já jsem se připravil na bolest. Alespoň jsem se snažil ochránit od hádky toho malého. Naši se také hádali, když jsem byl malý a jsou ty jedny z nejhorších vzpomínek, co mám. 

Rána nepřišla. Cap ruku svěsil kolem svého těla. Vzal do ruky kufr a rozešel se k výtahu. Znovu jsem za ním běžel. Nemůže odejít. Nemůžu ho pustit. Sám to tu nezvládnu.

"Miluji tě. Nedělej to prosím," zašeptal jsem z posledních sil. Zastavil se a ruku dal do kapsy.

"Já jsem si opravdu myslel, že jsem tě měl rád," díval se do země a najednou z něho byl malý Steve a já jsem ho chtěl obejmout. Obejmout a říct mu, že všechno bude dobré. Že mezi námi to bude dobré.

"No vidíš! Máš mě rád, tak mě tu nenechávej," šeptl jsem a popošel jsem se o kousek k němu. Zvedl pohled a jeho výraz byl tvrdý. Tvrdý a chladný.

"Měl. Minulý čas," procedil mezi zuby a kvůli tomu se mi zatočila hlava, "myslel jsem si, že jsi to jediné, co potřebuji k životu. Tak hrozně jsi mi pomohl. Tak moc v bezpečí jsem se s tebou cítil. Nikdy. NIKDY! By mě nenapadlo, že mě podvedeš. Že mě podvedeš s tím nejhorším člověkem, se kterým jsi mohl. Já ani nevím, jestli jsi tam náhodou ten večer nebyl taky. By-bylo vás tam tak hrozně moc, že jsi tam klidně mohl být. Vždyť musela být hrozná zábava znásilnit Kapitána Ameriku a pak se jít vyspat s tím hrdinou, co mi to udělal. Končím s tebou. Navždy. Jsi ten nejhorší netvor, co může existovat. Nikdy jsem nečekal, že to řeknu. Ale nenávidím tě, Starku. Nenávidím z celého mého zničeného srdce." Dokončil svůj proslov. Každou větou mě zraňoval. Srdce mě začalo píchat a můj pohled se rozostřoval. Steve došel do výtahu. 

Chtěl jsem za ním běžet a říct mu, že to není pravda. Že se nic z toho nestalo. Ale nešlo to. Nedokázal jsem se hnout z místa, tak moc zlomený jsem teď byl.

Naposledy se na mě podíval a setřel své poslední slzy, kterou nade mnou promarnil.

"Myslel jsem si, že to budeš ty. Ty, budeš ten, který si vezme moje srdce. Víc mýlit jsem se nikdy nemohl. Jít ten první večer na střechu byla chyba. Chyba, které budu navždy litovat," zašeptal. Z kapsy vytáhl krabičku a hodil mi ji k nohám. Z krabičky vypadl nádherný snubní prsten. Dveře od výtahu se zavřely a Steve zmizel. Zmizel z mého života.

Spadl jsem na kolena a zvedl jsem prsten. Malé diamanty se blyštily ve stříbře. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděl. Prsten jsem pevně sevřel a už jsem ani nebrečel. Nedokázal jsem to. Byl jsem moc slabý a bolest u srdce mě až moc ubíjela. 

"Tati?" uslyšel jsem ubrečený malý hlásek. Otočil jsem hlavu k Peterovo pokoji. Pohled se mi rozostřil a zčernal. Spadl jsem na zem a poslední, co jsem vnímal, byly výkřiky toho jediného člověka, který mi zbyl.