Steve's pov

"Nemůžeme prostě jednou vzít něco nenápadného?" zaúpěl jsem, když si to Tony vykračoval k žlutému Camaru. Zastavil se a hodil na mě nechápající pohled.

"Ale vždyť to je nenápadný!" nadšeně ukazoval na svoje naleštěné auto.

"Ne, je to kára za tři miliony," upozornil jsem ho. To jen zvětšilo jeho nechápavý pohled.

"No právě! To je to nejlacinější, co tady mám!" rozpřáhl ruce a otočil se kolem sebe. Také jsem se rozhlédl po velké garáži a možná měl pravdu. 

"To je ale naposledy. Koupíš si nějaké normální auto," vzdal jsem se. Otevřel pusu, že něco řekne, ale přerušil jsem ho.

"Normální auto pro normální lidi s normálním platem," doplnil jsem se a jeho pusa sklapla. Rezignovaně obešel k auto a nasedl. Garáží se roznesl zvuk silného motoru. Protočil jsem očima a sedl jsem si na místo spolujezdce. Tony zkušeně vyjel z garáží a rozjel se směrem do centra. Byl nějak ticho. To u něj není normální. Naposledy, když byl zticha v autě, jsme se dost ošklivě pohádali. Na druhou stranu se díky tomu unikly naše fotky a už se nemusíme schovávat ve stínech. Můžeme se i v ulici držet za ruce, nebo jít ven s Peterem na zmrzlinu.

"Zlato? Proč nic neříkáš?" zeptal jsem se ho a nakrčil jsem obočí. Trošku mě polil strach. Co když jsem zase něco podělal? 

"Jen jsem přemýšlel o něčem, co mi nedávno řekl Fury. Nic zajímavého," mávl rukou a pohled měl zabodnutý na cestu před sebou.

"To by mě zajímalo, co ti řekl. Když o tom přemýšlíš, tak to asi něco zajímavého bude," zašklebil jsem se. Tony po mně střelil rychlý pohyb. Nadechl se, že mi něco řekne, ale někdo nás vytroubil. Génius okamžitě zrudl a začal se věnovat silnici.

"To je debil! Nevidí, že mám červenou? Zabil bych takové kretény!" křikl. V duchu jsem se za něj pokřižoval. Na druhou stranu mě docela pobavil. Hrozně mě baví, když je naštvaný tím roztomilým způsobem.

"Slovník," dodal jsem po chvilce. Na tváři se mu také objevil úšklebek. Svojí pravou rukou pustil volant a položil ji na moje stehno. Okamžitě jsem zrudl a díval jsem se přímo před sebe. To ho nejspíš rozesmálo, jelikož se autem rozlehl jeho melodický smích.

"Ty jsi prostě úžasný," pronesl, když se konečně přestal smát. Podíval jsem se na jeho obličej a usmál jsem se ve chvíli, když jsem si všiml jeho úsměvu. 

"Co ten Fury?" zeptal jsem se ho. Opravdu mě to zajímalo. Na desetinu vteřiny zbledl a jeho úsměv zmizel. To během pár vteřin změnil tím, že nasadil jeho falešný úsměv.

"Pak ti o tom povyprávím. Teď pojď vymyslet, jak to celé vysvětlíme Petovi," snažil se změnit téma a já jsem si toho samozřejmě všiml. Nechtěl jsem mu kazit náladu a trošku mě štvalo to nepříjemné napětí, které se mezi námi vytvořilo.

"Neřekneme mu pravdu?" navrhl jsem. Playboyovi se ulevilo, že jsem odešel od tématu.

Však neboj. Já se k tomu vrátím.

"Ahoj! Asi si nás nepamatuješ! Já jsem Tony a tohle je můj přítel Steve. Chtěli jsme si tě adoptovat a jít s tebou na zmrzlinu. Bohužel jsme museli jít na misi na sibiř. A hádej co? Jsem debil a nechal jsem se zranit. Zachránili jsme tam nějaké lidi a našel jsem," trošku se zasekl, "našel jsem tam smysl svého života. Utekli jsme a neuvěříš, co se stalo dál! Zkolaboval jsem v rukách toho jediného, kterého miluji. Byl jsem na operaci srdce, je zázrak že žiju a musel jsem v nemocnici být přes měsíc! Navíc mi nefunguje můj krásný reaktor, ale nemůžu ho vyndat! Takže mám v sobě kus šrotu. Každopádně teď jsme tady a chceme tě vzít na tu hloupou zmrzlinu." Dokončil řeč Tony a já jsem se zasmál. Opravdu to zní blbě.

***

Drtil jsem Tonyho ruku v té mojí. Trošku se mu začala zbarvovat  do bíla. Raději jsem svůj stisk povolil, aby mu ještě neodpadla. Tonyho ruka se pomaličku přiblížila ke dveřím. Podíval se na mě a já jsem slabě kývl. Měl jsem opravdu strach. Co když už nás chtít nebude?

Opatrně zaklepal a já jsem se snažil uklidnit můj dost rychlý tep. Dveře se otevřeli po pár vteřinách. Ani jsem se nestihl vzpamatovat a našeho nohy objímalo to malinké stvoření. Všechna nervozita ze mě odpadla. Sehnul jsem se k zemi a pořádně jsem Peta objal. Svoje ruce obmotal kolem mého krku a oba jsme si užívali, že jsme po takové době spolu. Pomalinku mě pustil a hned se pověsil na krk Tonymu, který si mezitím také klenul na jedno koleno.

"Jak se máš, prcku?" zeptal se ho, když se přestali objímat. Peter zářil jako sluníčko. Stejně tak jako Tony a já jsem pravděpodobně zářil podobně.

"Teď už dobže! Kde jste byli?" zeptal se nás a opravdu se usmíval. Na jeho tvářích se jako vždy objevily malé ďolíčky.

"Můžeme jít k tobě dovnitř? Všechno ti to povyprávíme," zeptal jsem se ho a Peter kývl. Otevřel dveře do jeho pokoje. 

Trošku jsem se lekl, jak málo místa tady měl. Pokoj neměl nijak vyzdobený. Vůbec byste nepoznali, že tam žije dítě. Měl hezky uklizeno, knihy na poličce měl srovnané a oblečení měl vzorně složené na křesle. Tony si sedl na postel. Peter se rozběhl a také skočil na svoji dětskou postýlku. Tony ho hned jednou rukou objal. Z obou bylo cítit to obrovské štěstí, že se navzájem mají. Sedl jsem si vedle Peta a také jsem ho objal. Tony si s mojí rukou propletl prsty. Byli jsme prostě dokonalá rodinka.

"Pete? Víš, co jsou to superhrdinové?" zeptal se ho Tony a pořád se usmíval od ucha k uchu. 

"No jasně! Chlání náš svět!" vykřikl a já jsem se uchechtl. Občas je toho zachraňování moc.

 "Oba dva jste supelhldinové!" dodal ještě a usmíval se od ucha k uchu.

"Přesně tak. A jak jsi správně řekl, musíme zachraňovat svět. To je taky důvod, proč jsme se tak dlouho neviděli," pořád se usmíval Tony. Opravdu to s dětmi umí. Vůbec nechápu, kde se to naučil. Asi je přirozený talent.

"Vy jste zachlanňovali svět?" nadšeně se zeptal. Oba dva jsme přikývli. Není tak úplně pravda, ale mise to byla. Chudák malá by to nepochopil.

"A zachlánili jste ho?" znovu se zeptal. Tony se na mě podíval a usmál se.

"Ano."