Tony's pov

Vyděšeně jsem se díval na Stevovo bezvládné tělo. Sehnul jsem se k němu a snažil jsem se ho probrat. Stále se neprobouzel a mě zachvátila panika. Zkontroloval jsem mu tep. Naštěstí ho proud nezabil. I když by měl. Slzy mi začaly téct po tvářích, ale to mě nezajímalo.

"Natasho! Našel jsem ho. Připravte auto. Hned tam budu. Řekni Brucovi, ať si připraví nářadí," řekl jsem do handsfree. Snažil jsem se, aby se můj hlas netřásl. Bylo to těžké.

"Rozumím. Co se stalo?" zeptala se a také se zdála být vyděšená. 

"Sestřelil jsem ho teaserem," řekl jsem a opatrně jsem vzal Steva do náručí. Rozešel jsem se k oknu. Svého blonďáčka jsem položil na zem a okno jsem otevřel. Zavolal jsem si oblek a mezitím jsem poslouchal Natashu.

"Jak jako, že jsi ho sestřelil teaserem? Tím tvým vylepšeným?! To si děláš srandu!" křičela na mě. Z oka mi vyklouzla další slza. Oblek už přiletěl a nyní jsem byl ve svém brnění. Znovu jsem vzal jeho křehké tělo a vylétl jsem z okna ven.

"Prostě jsem to udělal. Ať už jede. Budu na vás čekat doma," ukončil jsem hovor a Jarvis vypnul můj mikrofon. Letěl jsem vzduchem a pevně jsem držel Captaina Americu. Pořád se neprobíral a mé srdce bilo hrozně rychle. 

Přeci neumře kvůli mně! 

Doletěli jsme do věže a běžel jsem s ním do laborky, kde už na mě čekal Bruce. Podíval se na mě a ukázal mi, na jaký stůl ho mám položit. Položil jsem Steva na připravený stůl a vylezl jsem z obleku. Automaticky jsem chytil blonďáka za ruku a ustaraně jsem se podíval na Bruce, který si mezím vzal bílý plášť a sterilizoval si ruce.

"Zachraň ho. Prosím," řekl jsem slabým hlasem a Hulk přikývl. Přiběhl s taškou nějakých doktorských věcí a začal si z ní rychle vyndavat nějaké nářadí. Začal mu měřit tep.

"Můžu nějak pomoct?" zeptal jsem se a stále jsem tiskl Rogersovo ruku. 

"Už jsi udělal dost," ozval se za mnou hlas Natashy, "měl bys jít někam jinam. Akorát tu teď všechny rozptyluješ. Uděláš mu ještě hůř. Jdi se prospat." Smutně jsem kývl a pustil jsem jeho ruku. Prošel jsem kolem Natashy, která se na mě mračila. Ani se jí nedivím. Vždyť jsem ho sestřelil smrtící elektrickou zbraní!

Došel jsem do mé ložnice a lehl jsem si do postele. Neobtěžoval jsem se se svlékáním. Byl jsem na sebe tak naštvaný. Byl jsem také smutný. Teď mě Steve určitě nechá. Vůbec bych se mu nedivil. Já sám sebe taky nechci. 

***

Převracel jsem se v posteli a snažil jsem se usnout. Nešlo to. Jak by taky mohlo, když ani nevím, jestli žije? Určitě žije, ale mohl by mít nějaké vážné následky. 

Kolem čtvrté ráno už jsem se rozhodl, že se ani nebudu o spánek pokoušet. 

"Jarve? Zamluv mi nejbližší let do LA," řekl jsem smutně a potichu. Přesně v tu chvíli se ozvalo cvaknutí dveří. Podíval jsem se ke dveřím, ale přes tmu jsem nic neviděl.

"Někam jedeš?" zeptal se Steve a mě spadl kámen ze srdce. Žije a je v pořádku. Na druhou stranu odhalil můj tajný plán. 

"No jedu," řekl jsem stroze a čekal jsem, co udělá. Byl ticho a málem jsem si začal myslet, že jsem si to všechno představil. Že je pořád na sále a snaží se ho probudit. Postel se ale prohnula pod jeho tělem a tím mě ujistil, že není jen moje představa.

"Kdy jsi mi o tom chtěl říct?" zeptal se smutně a mně ho bylo líto. Snažil jsem se přestat myslet na ten obrovský tlak na hrudníku.

"Nechtěl jsem ti to říct," byl jsem k němu upřímný. Nemá cenu si na nic hrát. Odpovědí mi bylo další ticho. Přemýšlel. Mlčí vždy, když ho něco trápí nebo když nad něčím přemýšlí.

"Kdy ses rozhodl, že mě tu necháš a odletíš přes celé státy?" prolomil ticho a já jsem si také sedl. Ne však vedle něj. Neměl jsem na to sílu.

"Tak před půl hodinou."

Steve mlčel. Už mě to jeho mlčení začínalo štvát. Měl na to však právo. To já jsem ten zlý. Trápil jsem se a on nejspíše taky. Lepší ale, než aby byl mrtvý.

"Takže je konec?" zeptal se a jeho hlas se chvěl. Mlčel jsem. Nedokázal jsem to říct nahlas. Tak moc mě to bolelo. Tak moc jsem se nenáviděl. Steve moje mlčení pochopil a zvedl se. Byl jsem rád, že je tma a nevidí moje slzy. Že nevidí, jak moc slabý teď jsem.

"Můžu alespoň vědět, co jsem udělal?" zeptal se a mé zorničky se rozšířily.

"Ty jsi neudělal nic. To já jsem tě málem zabil..." odpověděl jsem mu a bylo ticho. Tedy až na kroky. Očekával jsem jen zvuk dveří a pak nekonečnou samotu. To však nenastalo. Místo toho mě dvě silné paže objaly. Zpět jsem ho neobjal a jeho blízkost mě ničila.

"Kvůli tomu? Ty-ty jsi mi dal kopačky kvůli tomu, že jsi mě na pár hodin uspal?" zeptal se a jeho hlas už ne netřásl. Byl zpět sametový a já jsem chtěl zlíbat ty rty, které tato slova vypustily.

"Jsem pro tebe nebezpečný. Bude-bude nám lépe, když budu někde daleko a nebudu ti moct ublížit," řekl jsem a už jsem nedokázal udržovat svůj pláč v tichosti. Jeho teplé dlaně mě začaly hladit a jemně škrábat po zádech. Teplý dech se objevil u mého ucha.

"Je ti odpuštěno. Nemůžeš za to. Byla to nehoda. Tedy alespoň doufám," šeptal a u toho se svými rty dotýkal mého ucha. Maličko jsem se pousmál. Stejně jsem si to nerozmyslel.

"To je risk našeho povolání. Občas ránu schytá ten zlý a občas i někdo z tvých. Prosím. Nenechávej mě tady samotného. Miluji tě," šeptal dál a já jsem konečně obmotal své ruce kolem jeho těla. Ucítil jsem jemné polibky na krku a zapřemýšlel jsem se, jestli bych doopravdy dokázal opustit takového anděla. Nedokázal.

"Taky tě miluji," zašeptal jsem zpět a on se mezi polibky mého krku usmál.

"Ty klečíš?" zeptal jsem se a Steve se uchechtl. Bral jsem to, jako ano.

"Tak když už klečíš, mohl bys..."

"...ne!" přerušil mě a vstal. Své ruce jsem měl stále sepnuté za jeho zády. Teď tedy za jeho zadkem. 

"Tony?" zeptal se mě a určitě se usmíval. Poznám, když se usmívá. Dává pak jiný důraz na některá písmenka.

"Hmmm?" zahuhlal jsem.

"Mohl bys pustit můj zadek a trochu se šoupnout? Rád bych si lehl," poprosil mě a já jsem se usmál od ucha k uchu.

"Ne."

"Co prosím?" udiveně se zeptal.

"Nepustím," řekl jsem. Stevovi nezbylo nic jiného, než si zase kleknout. Nyní moje ruce byly obmotané kolem jeho krku. 

"A co musím udělat, abys mě pustil?" zeptal se mě a já jsem chvilku přemýšlel.

"Jak už jsem říkal, když už klečíš..."

"Něco jiného," znovu mě přerušil a já jsem se uculil nad jeho nevinností. 

"Nech mě o tom přemýšlet," řekl jsem a opravdu jsem přemýšlel. Takhle po ránu mi přemýšlení moc nešlo. 

Steve to však vymyslel dřív, než já. Nevím jak, ale ve tmě našel mé rty. Přitiskl se na ně a já jsem byl ze začátku zaskočený. Hned jsem ale spolupracoval a během chviličky jsem s ním vedl válku jazyků. Jelikož je to nezkušené tele, tak jsem ho rychle přemohl a měl jsem tak možnost detailně prozkoumat jazykem jeho dutinu ústní. Slastně vzdychl ve chvíli, kdy jsem mu skousl ret. Zatlačil na mě a já jsem zády spadl na postel. Toho využil a začal rozepínat knoflíčky na mé košili. 

"Tady to někdo chce," řekl jsem provokativně a Steve mě za to jemně kousl na krku. 

"Hajzle," zamumlal jsem, i když se mi to moc líbilo.