Tony's pov

Otevřel jsem oči. Ušklíbl jsem se, jelikož už je to opravdu klišé. Ležím v nemocnici a právě jsem přežil něco, co jsem přežít neměl. Tentokrát jsem si opravdu myslel, že umřu...

 Už jsem sahal na tlačítko na přivolání doktorů, když se otevřely dveře a v nich stál on.

Byl pořád navlečený v tom příšerném kostýmu v barvách trikolóry. Pod okem měl modřinu a celý obličej měl od krve. Mojí i jeho. Oči měl zarudlé a díval se přímo na mě. Čas se zastavil. Byl jsem tu jen já a jeho krásné modré oči, o kterých se mi zdálo každý večer.

"Tony?" zašeptal Steve klepajícím se hlasem. Nic jsem neříkal. Nebyl jsem toho schopný. I když za to nemohl, stejně jsem měl před očima celou scénu. Celou scénu, jak mě málem zabil.

"Já-já se omlouvám. Nevěděl jsem to," zašeptal. Pořád jsem nic neříkal. Pokusil jsem si trochu lépe sednout, ale nešlo to. Akorát jsem na zem shodil polštář. Snažil jsem se k němu natáhnout, ale stroje, na které jsem byl připojený, mi to neumožňovaly. 

Polštář mi podala silná paže. Nepodíval jsem se na jejího vlastníka. Jen jsem sledoval prsty, které předtím držely štít, se kterým mi chtěl vzít život. 

Převzal jsem si polštář a omylem jsem se dotkl jeho prstů. Zamrzl jsem. Jemně jsem se dotýkal jeho ukazováčku a vnímal jsem jeho hebkou kůži. Byl to on, kdo se z šoku dostal první. Svojí ruku svěsil volně ke svému tělu. Nic jsem neřekl a uvelebil jsem se. Asi tady ještě nějakou dobu budu.

"Ehm... Jak ti je?" zeptal se po chvilce trapného ticha. Podíval jsem se do jeho andělské tváře a snažil jsem se zahnat slzy. 

Tak strašně moc mě bolela jeho přítomnost. Tak hrozně jsem ho nechtěl vidět. Tak hrozně mi chyběl. Tak hrozně ho potřebuji mít vedle sebe a tak hrozně potřebuji, aby navždy zmizel z mého života. Což se nestane. Mé srdce prostě opustit nedokáže. 

"Bylo mi už lépe," zašeptal jsem. Pořád jsem si prohlížel každou jeho křivku. Velmi se změnil, ale v podstatě vypadal pořád stejně. Jeho vousy mě na jednu stranu vzrušovaly a na druhou stranu mě k smrti děsily. Co když už je úplně jiný člověk? Co když se přese mě přenesl?

"Omlouvám se," šeptl. Sledoval zem a nebyl schopný se mi podívat do očí. Jaká to krásná a upřímná omluva.

"Hm..." nic jsem neříkal. Voják si promnul oči a konečně se na mě podíval. Brečel a opravdu hodně. U srdce mě píchlo svědomí. Brečí kvůli mně. 

Ne, kvůli jeho blbosti.

Blbost, kterou jsi ho naučil.

"Omlouvám se. Nevěděl jsem, že ti tím ublížím. V životě jsem chtěl hodně, ale ublížit jsem ti nikdy nechtěl. Jsem blbec, že jsem tomu uvěřil. Jsem blbec, že jsem hned odešel. Byl jsem srab. Musel jsem se schovat před světem. Musel jsem se schovat před tebou. Až teď jsem si uvědomil, že jsem se vlastně schovával sám před sebou. To se mi samozřejmě nikdy nepodařilo. Zažil jsem ty nejhorší měsíce svého života. A to jsem zažil dobu, kdy jsem se probudil po 70 letech," malinko se pousmál, ale stále brečel, "nikdy jsem nechtěl zažít situaci, kdy ti budu muset dát pěstí. A přeci se to stalo. Mrzí mě všechno, co jsem řekl. Všechno, co jsem udělal. Mrzí mě, že jsem tě málem zabil..." Dál už nepokračoval. Přes slzy a stáhnuté hrdlo to nešlo. Celý se klepal a mně ho bylo opravdu líto. Také jsem brečel a chtěl jsem ho obejmout. Chtěl jsem mu říct, že všechno bude dobré. Ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem vůbec nic.

"A Vy jste kdo?" zeptal jsem se a trochu jsem se zamračil. Stevovo zorničky se rozšířily. Nemrkal a jen na mě zíral. Pusu měl mírně pootevřenou a slzy se jako na povel zastavily. 

"Ehm... Ty-ty nevíš, kdo jsem?" zeptal se mě po chvíli tíživého ticha. Pohledem našel nejbližší židli, na kterou si sedl. Hlavu si dal do dlaní a znovu se klepal. Už jsem to nevydržel a začal jsem se smát. 

"Jsi pěkný blbec," řekl jsem mezi smíchem. Zvedl pohled a pořád vyděšeně si mě prohlížel. Pak mu to došlo a zamračil se. Vyskočil na nohy a znovu ke mně došel. Sehnul se ke mně a objal mě. Přestal jsem se smát a celý jsem ztuhl. Srdce mi bilo jako splašené a po celém těle mi běhaly elektrické jiskry. 

Obmotal jsem svoje ruce kolem jeho vypracovaného těla. Cítil jsem se v bezpečí. Po tolika měsících samých problémů, psychické i fyzické bolesti, jsem se opravdu cítil v bezpečí. Všechny starosti ze mě odpadly. Držel jsem ho pevně a nechtěl jsem ho pustit. Už to znovu nedovolím. Steve svojí hlavu zabořil do mého ramene a zároveň i do polštáře. Jeho dlouhé vlasy mě zašimraly na nose. Dýchal jsem jeho úžasnou vůni. Vůni, která mi tak chyběla. Vnímal jsem jeho rychlé dýchání a usmál jsem se. Po tolika měsících jsem se konečně usmál. Zavřel jsem oči a v hlavě jsem měl jeho obličej. Konečně jsem nebyl smutný. Všechno bude dobré. Všechno bude dobré.

***

Probudil jsem se a zmateně jsem se díval všude kolem sebe. Byla tma a nic moc jsem neviděl. Vzpomněl jsem si na to, že jsem vlastně v nemocnici. Smutně jsem zašmátral rukama ve tmě. Doufal jsem, že narazím na teplé tělo. Bohužel jsem dlaní narazil akorát tak do ledové trubky. Bolelo to, ale ne víc, než pocit samoty. Steve musel někam odejít. Doufám, že neutekl navždy. Musím toho ještě hodně říct. Chtěl jsem mu to říct hned, jak vešel do pokoje. Bohužel jsem se k tomu nedostal a pak jsem usnul v jeho náručí. V náručí, které miluji. Po 6 měsících jsem usnul a nepotřeboval jsem k tomu drogy, alkohol ani prášky.

Znovu jsem zavřel oči a snažil jsem se usnout. Už to nešlo tak snadně, jako předtím. Znovu jsem měl sevřené srdce. Znovu jsem cítil studenou temnotu, která mě obklopovala. Začal jsem propadat panice. Měl jsem pocit, že mě nekonečná čerň rozdrtí. V tom jsem uslyšel tiché oddechování. Znovu jsem zkontroloval celou místnost. Zrak se přizpůsobil nočnímu světlu. Na židlích vedle postele ležela tmavá silueta. Pousmál jsem se. Nejsem tady sám.