Steve's pov

Dnešní den začal výborně. Doktor mi finálně potvrdil, že smím opustit nemocnici. Měl jsem z toho radost. Nemám nemocnice rád. Připomínají mi moje nešťastné probuzení po 70 letech. 

Už je to den, co jsem se probral z toho útoku. Během té doby se u mě vystřídali všichni Avengeři. Natasha mi přinesla kytky a omlouvala se, že na mě ten strop nechala spadnout. Že to nestihla. Vůbec jsem ji za to nevinil. Nemohla za to. Clint se zase omlouval, že tam nebyl místo mě. Já byl naopak rád. Pro něj, jako pro normálního člověka. by to mohlo znamenat konec. Thor pro změnu smutnil kvůli tomu, že na místě nezabil ty neřády, kteří na mě ten strop odbouchli. Tomu jsem se musel smát. Bruce se mi omluvil, ale prý byl zrovna zaneprázdnění činností, které říká: "NIČIT!" No a Iron man se tu neobjevil. Na mojí otázku, kde je, mi odpověděli, že spí. 

Natasha mi vysvětlovala, že měl extrémní nedostatek spánku a málem zkolaboval. Thor mi řekl jen to, že držel dlouho hlídku před pokojem. Nevím proč, ale nevěřím mu to. Když jsem se probudil, byl hned u postele. Rozhodně nečekal na chodbě. Clint mi ještě vysvětlil, že budu moct teď bydlet ve Stark toweru. Mohl bych tomu spíš začít říkat 'Avengers tower." Každý z nás tam má své patro a každý tam trávíme většinu našeho času.

Teď zrovna všichni sedíme v Tonyho obýváku a díváme se na nějaký hloupý film. Vůbec mě nebavil, ale všechny okolo očividně bavilo dívat se, jak někdo dostává neustále přes držku. Oči se mi začaly klížit a jelikož jsem ležel ve příjemné poloze, spánek mě velmi rychle přemohl. 

Mohl jsem spát tak půl hodiny, když mě probrali naštvané hlasy. 

"Co tím chceš říct? Jak jako, že tam unikla nějaká hmota? To si vy vědci neumíte udržet sliz v baňce?" sykla Natasha Romanoffová. Přemýšlel jsem, jestli jim mám dát vědět, že jsem vzhůru. Mé tělo odpovědělo za mě a odmítlo se hýbat. Byl jsem moc unavený.

"S.H.I.E.L.D. to sem dal, abych to alespoň na dnešek pohlídal. Nemůžu za to, že se to rozteklo po půlce věže," odpověděl Bruce.

"Ne po půlce. Po celé! A kdyby to tu Jarvis neuzavřel, bylo by to i zde," přidal se do konverzace Iron man. 

"Takže mi chceš říct, že je tu pro nás jediná postel?" řekla vystrašeně Black Widow. 

"Postel a tenhle gauč, na kterém zrovna někdo spí," odpověděl jí Stark.

"Zabírám si gauč!" křikla Natasha.

"Tak to teda ne! Kde pak budu spát já?" připojil se do hovoru Thor.

"Já jsem žena, víš? A tady na Milugardu..."

"...Midgardu," opravil jí Thor.

"To je jedno! Tady na Milugardu mají ženy přednost," procedila skrz zuby.

"Dobře! Vzdávám se!" řekl Thor a chvilku bylo ticho.

"Musíme to vyřešit. Je tu pár lidí, kteří musí v posteli spát. Dle lékařských předpisů by měl v posteli spát alespoň Rogers. Musíme mu dát tolik pohodlí, kolik potřebuje. No a ty, Tony, na zemi spát nemůžeš. Poškodíš si ruku ještě víc, než ji máš," vyhodnocoval situaci Hulk.

"Já s ním teda v posteli spát nebudu!" křikl tentokrát playboy.

"Tak spi na gauči," uzavřel to jako hotovou věc Clint.

"A kde budu pak já? Hmm? Máš ty vůbec mozek?!" ozvala se Black Widow, která spát na gauči rozhodně chtěla. Dál už jsem neposlouchal, jelikož jsem znovu usnul.

***

"Šašku! Vstávej! Nebo tě tady paní 'musím spát na gauči' zabije. A mě pak zabije taky. A já své úžasné tělo opustit nechci. Takže tě prosím, abys se zvedl. Stejně budeš spát na něčem příjemnějším. Fakt věř mi, že z toho budeš mít bolavá záda..." probudil mě monolog Starka. Mé srdce ale chtělo dál spát a proti srdci jít nemůžu. 

"Tak se ho prostě dotkni. On se nerozpadne," řekla otrávená Natasha, která očividně chtěla spát.  Otevřel jsem oči a zvedl jsem se. Stark stál kousek od mé hlavy a ulevilo se mu, že mě nemusí budit. A nebo také to, že ho špionka nezabije. Zvedl jsem se a odešel jsem se do kuchyně napít. 

"Budeš spát v mém pokoji," prohodil za mnou Stark a poté odešel. Dopil jsem svoji sklenici vody a vydal jsem se směrem do mého nového pokoje. Cestou jsem málem stoupl na Bruce. To by nebylo dobré. Zezelenal by a poté už by žádný Steve Rogers nebyl.

Vešel jsem bez klepání do pokoje. K mému udivení jsem zde nebyl sám. Stark si zrovna převlékal triko a mě byl tak poskytnut jedinečný pohled na jeho namakaná záda. Tedy to, co zrovna nepřekrývala dlaha a obvazy.

"Ehm... Promiň," otočil jsem se čelem ke dveřím. Nemůžu ho tady očumovat, i když bych chtěl.

"V pohodě. Zhasneš prosím?" poprosil mě a já udělal, oč mě žádal. 

"Omlouvám se za ty zmatky," promluvil ze tmy mechanik, "jen dole něco... vybouchlo. Budeme muset spát spolu v této místnosti. Neboj, ty spíš na posteli a já tady u okna na zemi."

Došel jsem k posteli a sedl jsem si na ni. Zadíval jsem se do tmy, kde svítil playboyův hrudník. 

"Neměl bys ležet na zemi. Uděláš si něco s tou rukou," konstatoval jsem. Chvilka ticha uběhla.

"To je jedno," pronesl zamyšleně.

"To tedy není. Můžeš-můžeš si lehnout do postele. Mě to nevadí. Dám mezi náš polštář," vjela do mě nervozita. 

Uklidni se blbečku.

"Nechci otravovat." 

"Neotravuješ." Chvilku bylo to otřesné ticho. Během pár vteřin toho nekonečného ticha se světýlko pohnulo a přiblížilo se. Postel se prohnula pod mechanikovo tělem. Ani jeden z nás nic neříkal. Přitom toho bylo tolik, co bylo potřeba probrat. Už jsem to nemohl vydržet.

"Proč jsi byl v té nemocnici?" položil jsem mu otázku, kterou si sám sobě pokládám pořád. Génius chvilku přemýšlel.

"Prostě jsem cítil, že tam mám být," pronesl lhostejně.

"Prostě jsi to cítil?" zeptal jsem se a na tváři se mi objevil úšklebek. 

"Cítil jsem to jako povinnost. Nebyl jsem na misi. Tak jsem byl alespoň tam," snažil se mi to vysvětlit.

"Víš moc dobře, že je to lež. Už jsi několikrát nebyl na misi a nehroutil jsi se z toho," zašeptal jsem. Ticho se znovu rozlehla místností. Jediný zvuk bylo naše dýchání. 

"Měl jsem o tebe strach. Jasné?" řekl a hlas se mu trochu zatřásl. Snažil se mluvit hlouběji, aby to nebylo poznat. Zajímavé, jak se snaží neukazovat svoji slabou stránku. Chytrá taktika.

"Mohl jsi tam umřít... A taky jsem se ti chtěl omluvit," znovu promluvil a otočil se čelem ke mně. Konečně jsem mu viděl do tváře. A on viděl do tváře mě. Super to svítítko. Ten jeho reaktor nebo co to je.

"Omluvit?" nadzvedl jsem obočí. 

"Omluvit se, že jsem se choval jako blbec. Jen jsem tě prostě neměl rád. Ty..." rukou si promnul oči, "připomínáš mi tátu." Oči se mu slabě zaleskly. Smutně sklopil pohled k zemi. Prohrábl jsem mu rukou vlasy.

"Tvého otce jsem znal a musím ti říct, že to byl neskutečný charakter. Stejně jako ty. A ano, možná to byl debil, ale zachránil mi život. A také jsi se díky němu narodil ty. To je super ne?" usmál jsem se na něj a ruku jsem stáhl zpět ke svému tělu. Stark se na mě konečně podíval a trochu se usmál.

"Děkuji," řekl slabým hlasem. 

"Nemáš zač," usmál jsem se na něj zpět.

"Víš, že jsi poslední dobou jiný?" řekl mi a já jsem se uchechtl.

"Já jsem jiný? A co teprve ty? Už se nechováš jako blbec ale jako někdo úplně normální." 

"Chtěl jsem ti říct, že máš hezké oči," pronesl playboy do tmy. Snažil jsem se po jeho slovech nezčervenat.

"Ty máš oči hezčí. Je z nich cítit tvoje hezká duše," díval jsem se mu přímo do očí a on zase do mých. Usmál se.

"Myslíš si, že mám hezkou duši?" uchechtl se tentokrát on.

"Celý jsi hezký," šeptl jsem sotva slyšitelně. V duchu jsem si za to dal pěstí. Celý jsem zčervenal. Stark se usmál a přehoupl se nade mě. Opíral se jednou rukou vedle mé hlavy a díval se mi do očí. Jeho zorničky se mírně rozšířili a jeho dech se začal zadrhávat. Stejně jako ten můj.

Co to dělá?

"Cos to říkal, Rogersi?" zašeptal medovým hlasem a já jsem naprázdno polkl. 

"Že jsi mnohem hezčí než j..." slovo mě nenechal doříct a přitiskl své rty na ty moje. Na chviličku jsem ztuhl, překvapen touto situací, ale hned poté jsem ho chytl rukou za hlavu a přitiskl jsem si ho blíž. V břiše se mi rozlétly stovky motýlů a opravdu jsem je nesnědl. 

Lepší pocit než jeho měkké rty na těch mých neznám. Vychutnával jsem si tento kouzelný okamžik a fakt, že se právě líbám se superhrdinou. Tony se do polibku usmál a já jsem se usmál také. 

Po chvilce jsme se odtrhli a Iron man si znovu lehl vedle mě. Ani jeden jsme nic neříkali. Oba jsme se snažili pochopit, co se právě stalo.

"Já-já se ti omlouvám. Jsem takový blbec. Jen jsem si myslel... Ani nevím, co jsem si myslel," šeptl smutně Tony. Ve tmě jsem našel jeho ruku a propletl jsem si s ním prsty.

"Prostě buď zticha a spi," odpověděl jsem mu s úsměvem na rtech.

A/N 

Cože? Dvě kapitoly za den? To je díky tomu, jak moc jste úžasní! Chtěla jsem vám dát konečně něco fluffy, což tahle kapitola rozhodně je. Zítra čekejte další kapitoly. 

Love you! ♥