Thor's pov

"Dojdu pro nějaké pití, chceš?" zeptal jsem se muže se štítem. 

"Jen nealko," usmál se. Přikývl jsem a došel jsem k přenosné a malé hospodě. Nevím, jak to zde na Midgardu nazývají. Stoupl jsem si za lidi a čekal jsem, než přijdu na řadu. Nějak se to pořád nedařilo. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál. Takhle asi muži se štítem pití nepřinesu.

"Mohl bys jít prosím se mnou?" ozvalo se za mnou a já se lekl. Otočil jsem se a spatřil jsem Pietra na místě, kde ještě před vteřinou nikdo nestál. 

"Nemohu. Musím přinést Kapitánovi pití," usmál jsem se na něj. Pietro se podíval na mě, poté na frontu přede mnou a pak zpět na mě. Zvedl jedno obočí.

"A proč stojíš tady?" zeptal se šokovaně a zároveň pobaveně.

"Abych došel do malé hospody a nepředběhl všechny," vítězně a hrdě jsem se usmál. To už to mladík nevydržel a začal se hrozně smát. 

"Takhle to tady nefunguje. Prostě jdeš k BARU a objednáš si. Čekáš ve frontě na záchod," snažil se tvářit vážně, ale vůbec mu to nešlo.

"A co po mě chceš? Mladý midgarďane?" zeptal jsem se ho mírně otráveně.

"Stark ti vzkazuje, ať jdeš na střechu. Někdo tam na tebe čeká," pokrčil rameny a zmizel. Vykulil jsem oči a rozešel jsem se na místo, kam mě muž z oceli poslal.

Otevřel jsem dveře a okamžitě mě ofoukl studený vítr. Nesnáším zimu. Už jen z principu. Zavřel jsem za sebou dveře a konečně jsem se rozhlédl kolem. Vykulil jsem oči, když jsem spatřil Natashu.

"No dost že jdeš! Už jsem si myslela, že tu umrznu! Nechápu, jak někdo mohl..." otočila se na mě a její naštvaný výraz vystřídal překvapený, "co-co tu děláš?" Nadechl jsem se a poté jsem znovu vydechl. Dech se mi zadrhával v krku.

"Tony mě sem poslal," usmál jsem se na ni.

"To je mu tak podobné," obličejem jí projela hrůza, "nezavřel jsi dveře, že ne?!" Proběhla kolem mě a její parfém mě příjemně zašimral v nose. Doběhla ke dveřím a bouchla do nich.

"No super! A jsme tady zavření! Co tu jako budeme dělat? Vždyť tu umrznu!" začala panikařit a já jsem se zase jen pousmál. Byla tak roztomilá, když se vztekala. Nat začala chodit sem a tam. Něco si mumlala a určitě spřádala plány na to, jak se odsud dostat. Rukami si třela studená ramena a celá se trochu třásla. Ani se nedivím, že je jí zima. Má na sobě šaty tak akorát nad kolena a ramínka nemá žádné. 

Povzdychl jsem si a sundal jsem si plášť. Opatrně jsem k ní došel a když procházela kolem mě, zastavil jsem ji jednou rukou. Podívala se na mě tázacím pohledem. Mezitím jsem jí přes ramena hodil plášť.

"Nech si ho. Jinak umrzneš," falešně se usmála. Já jsem se usmál doopravdy.

"Ne. Potřebuješ ho víc než já. Navíc by tě byla větší škoda, než mě," poslední větu jsem zašeptal a úsměv mi zmizel z očí. Pohled jsem sklopil do země a nic jsem neříkal. Ani jeden z nás nic neříkal. 

"Thore?" promluvila, ale já jsem se ani nehnul. Chytla mě za ruku a to mě konečně přesvědčilo, abych se na ní podíval. Na jejím výrazu nešla přečíst jediná věc. Ruku pustila, otočila se a došla na kraj střechy. Chvilku jsem stál. Nakonec jsem přesvědčil, že ona za veškerou trapnost stojí. 

Došel jsem vedle ní a sledoval jsem tu obrovskou výšku. Neodolal jsem a pohlédl jsem na tu krásnou midgarďanku vedle mě. Do srdce mě někdo uhodil bleskem. Stála tam ta vždy soustředěná špionka, která své emoce nedá nikdy znát. Plášť měla přehozený přes ramena. Pohled měla upřený před sebe a po lících jí tekly slzy. 

"Promiň," řekla nakřáplým hlasem. Otočila se ke mně, uslzenýma očima se podívala do těch mých. Přiblížila se ke mně, stoupla si na špičky a dala mi malou pusu na tvář. Malinko se usmála, otočila se a skočila z budovy.

Svět se zastavil a má hlava explodovala. Nebylo moc času na přemýšlení. Udělal jsem tu jedinou věc, co mě napadla. Skočil jsem za ní. Během letu jsem natáhl ruku, aby mi do ní přiletělo kladivo. Jediná možná záchrana. 

Jako vždy mě nezklamalo a během sekundy jsem letěl zachránit to jediné, na čem mi teď záleželo. Doletěl jsem k ní, jemně jsem objal její pas a vystřelil jsem i s ní do vzduchu. S velkou ránou jsme oba přistáli na střeše. Nat ležela hned vedle mě a stejně jako já právě vydýchávala zážitek, co se právě stal.

"Proč jsi to udělala?!" zeptal jsem se jí vyděšeně. Našel jsem její ruku a pevně jsem ji stiskl. Už ji nikdy nenechám udělat takovou hloupost.

"Musela jsem," promluvila po chvíli ticha. Stoupl jsem si a pomohl jsem stoupnout i jí. Stále jsem ji držel za ruku a ona se naštěstí nijak nebránila. Jen doufám, že jsem jí tu ruku nerozdrtil. Stisk jsem raději  trochu uvolnil.

"Musela jsi se zabít?" díval jsem se jí přímo do očí. Dívala se všude okolo, ale o mě ani pohledem nezavadila.

"Ano."

"Kde jsi na to přišla?" začínal jsem panikařit čím dál tím více. Opravdu doufám, že jí nepřeskočilo. K odpovědi se neměla a hlasitě dýchala. Snažila se uklidnit. Jemně jsem vzal její bradu a tím jsem ji konečně donutil podívat se na mě. 

"Prosím, řekni mi to," šeptl jsem a do očí se mi také začaly dostávat slzy.

"Nemůžu mít žádné city. Chápeš? Když už je mám, musím to ukončit," podívala se znovu pryč a spustila další slzy, "tebe bych zabít nedokázala." Nic jsem na to neřekl. Přemýšlel jsem. Nad vším, co se právě stalo.

"Takže ty mi chceš říct, že mě máš ráda a proto jsi se málem zabila?" zeptal jsem se šťastný a smutný zároveň. Nic neřekla a já jsem nevěděl, jak si to vyložit.

"Podívej se na mě," řekl jsem něžně a ona tak udělala, "už ti nikdy nedovolím, aby ses pokusila zabít. Ani nedovolím, aby někdo ublížil tobě!" Povzbudivě jsem se na ni usmál a její koutky se také trochu pozvedly.

"Děkuji za záchranu," šeptla.

"Pokud nestojí za záchranu ta nejhezčí žena všech vesmírů, tak už za to nestojí žádná." Její tváře se zčervenaly. Konečně se mi podívala do očí a usmála se.

"Já... Já tě mám asi ráda," šeptla a ze mě se stal ten nejšťastnější muž vesmíru. Vzal jsem ji za pás a políbil jsem ji.