Steve's part

"Jsi si jistý?" zeptal se mě Tony a u srdíčka mě zahřála jeho starostlivost. Stiskl jsem mu ruku a pohladil jsem ho po tváři. Trochu se usmál. Před chvilkou jsme dojeli do staré části Brooklynu. Tony byl naštěstí tak hodný, že mě sem odvezl.

"Neboj. Jsem připravený. Chci to," snažil jsem se usmívat a nedat na sobě znát svoji nervozitu. Tony jen kývl a ruku v ruce jsme šli k domu, který tak dobře znám. Se slzami v očích jsem se podíval do rohu, kde jsem dostal svoji první nakládačku. 

Zaťukal jsem na dveře od domu a čekal jsem. Tony na mě házel starající se pohledy. Byl nervózní, ale stejně se snažil být ten nad věcí. Chtěl mě podpořit a toho si vážím. Dvě minuty se nic nedělo a já jsem začal ztrácet naději. Celou dobu jsem se Brooklynu bál a nakonec zjistím, že zbytečně. Nikdo tady není. Je to tady mrtvé. Zůstal jsem v této době uvězněný sám. 

Už jsem se chtěl otočit, když se otevřely dveře a v nich stál muž věkově kolem třicítky. Vypadal opravdu dobře a měl na sobě smoking. Oba si nás prohlédl a já nenápadně pustil Tonyho ruku. V duchu jsem doufal, že si toho nevšiml.

"Ehm... Mohu Vám nějak pomoci?" zeptal se a vraždil nás pohledem. Poškrábal jsem se na zátylku. 

"Hledám lidi, kteří zde žili za druhé světové. Alespoň jejich potomky," trochu jsem se usmál a mrzelo mě, že se Tonyho nemůžu dotýkat. Zrovna teď by se mi to hodilo. Dodal by mi odvahu, kterou teď tak moc potřebuji. 

"No tak to máte štěstí. Bábi tu prý už nějakou dobu bydlí. Pojďte dovnitř," zničeho nic se usmál cizinec a pustil nás do budovy. Stěny byly stejně ošklivé, jako v té době. Všechno bylo stejné. Nic se nezměnilo. Jenom obyvatelé a století.

Muž odemkl dveře v druhém patře a pustil nás dovnitř. Pověsil klíče na háček a znovu si nás oba prohlédl.

"Hned pro ni dojdu. Jenom... Ehm... Už na tom není zdravotně nejlépe. Vůbec o Vás neví," zaměřil se na mě, "bylo by dobré, kdybyste jí o tom vůbec neříkal. Nemusela by to pochopit a udělalo by jí to hůře." Kývl jsem a vysoký blonďák zmizel někde v bytě. Zůstal jsem stát vedle Iron mana v malé předsíni.

"Babe? Všechno dobrý?" zeptal se mě Tony a já jsem pokrčil rameny. Ani nevím, jak mi je. Všechny vzpomínky se vrací až moc rychle. Všechno se to stalo hrozně dávno a stejně mám pocit, jako by se to stalo včera. Jenže nestalo. 

Tony mě zezadu objal a já přivřel oči. Znovu jsem byl v bezpečí. S ním mě ani dávná doba nedožene. Je tu pro mě teď obrovská podpora. Ani si neuvědomuje jaká. Sám bych sem nikdy nešel.

Kroky se k nám začaly blížit a Tony dal ruce pryč z mého těla. Zamrzelo mě to, ale v mžiku šlo všechno pryč. Na kolečkovém vozíku seděla ve dveřích paní kolem devadesáti let. I po tak dlouhé době bych ji poznal. Vypadá úplně stejně, jako dřív. Tedy až na všechny ty vrásky a svraštělé tělo. Měl jsem co dělat, abych v sobě udržel všechny slzy. Hrozně rád bych ji teď objal a poděkoval za všechno. 

Muž ve smokingu nás všechny dovedl do obýváku. Vůbec se nepodobal tomu, jak vypadal. Místo starého rádia teď byla velká plazmovka. Místo starých záclon byly nové žaluzie a místo staré komody teď byla velká postel s kapačkami. Co se ale nezměnilo, byla zeď plná černobílých fotek. Rozešel jsem se ke stěně a slzy jsem neudržel. Nikdo to naštěstí neviděl. 

Na fotkách jsem viděl May, jako mladou slečnu. Tady se mi potvrdilo, že opravdu vypadá stejně. Na jedné fotce jsem seděl v pískovišti a vedle mě si hrál Kevin. Její syn. Na další fotce mě vezl otec v kočárku a usmíval se. Vedle něho stála mamka a také se usmívala. Fotek bylo spousty a všude jsem poznával staré tváře. 

"Kdopak to je?" zeptala se stařeckým hlasem May. Rychle jsem si otřel slzy a otočil jsem se. Tony už seděl na malém gauči a držel mi místo vedle sebe. Muž ve smokingu zrovna odcházel do vedlejší místnosti a vracel se s židlí v ruce.

"To je pán, který se tě chce zeptat na pár otázek," usmál se na ni a já si všiml podobnosti. Musí to být její vnouče nebo pravnouče. Jsou si hodně podobní.

"Už jsem ti řekla, že do domova pro staré a malomocné nejdu! Narodila jsem se tady a taky tady umřu!" rozzlobila se stařenka a já jsem se pousmál. Byl jsem z toho smutný, ale zároveň mě bavil její humor. Vždycky jsem ji měl rád.

Sedl jsem si vedle Tonyho a ten nenápadně položil svojí ruku na moje záda. Muž ve smokingu si sedl proti nám a po mé pravé ruce seděla na vozíčku May.

"Dobrý den! Jsem vnuk Steva Rogerse. Prý jste ho znala," usmál jsem se na ni a ona se na mě hned otočila. Prohlížela si mě a já si prohlížel ji. Pořád je krásná. I když se na ní čas podepsal.

"Znala jsem ho. Ani jsem nevěděla, že měl děti. Asi jsem už moc stará a zapomínám," usmála se a přijela na vozíčku blíže. Rukou mi začala osahávat obličej. Tony se na ní udiveně podíval, ale já jsem to neřešil.

"Jste mu podobný, mladý muži. Úplně stejný, jako když jsem ho viděla naposledy. Co po mně chcete vědět?" zeptala se a pousmála se. Byl jsem radostí bez sebe, že se pořád směje. Před 80 lety se smála pořád. Ne tedy v době, když jsem jí rozbil vázu nebo jsem vylil vodu na koberec.

"Rád bych chtěl vědět, jak se máte. Jak se vám žije?" zeptal jsem se a May o trochu popojela ode mě. Dívala se mi do očí a nikomu jinému nevěnovala pozornost. 

"Mám se dobře. Někteří," hodila pohled po muži ve smokingu, "mě chtějí strčit jinam. Ale já se nedám. Tvůj děda byl osobnost. Poznala jsem to ve chvíli, kdy mi ho jeho rodiče přivedli poprvé na hlídání. Vběhl dovnitř. Neznala jsem ho ani minutu a už bylo z kuchyně slyšet praskání rodinného čajového setu. Rozbil ten porcelán a pak za mnou přiběhl z brekem, že si chtěl hrát. Bylo to kouzelné dítě. Budiž mu země lehká. Měla jsem ho ráda. Když mi řekli tu hroznou zprávu, že s ním spadlo letadlo, brečela jsem celý týden." Vyprávěla a mně znovu po tvářích tekly slzy. Mrzelo mě, že jí nemohu obejmout a říct jí, že jsem tady. Živý a zdravý. Šťastný jako nikdy v životě s tím nejlepším mužem po mém boku.

"Tvůj děda byl hrdina."