Tony's pov

"Teď to možná trochu štípne," informoval mě doktor a 'trochu' to štíplo. Naštěstí to netrvalo dlouho a brzy v mém rameni nebyl jediný steh. 

"Krásně se vám to zahojilo. Snažte se ji pořád trochu šetřit, ale jinak už dělejte co chcete. Můžete sem poslat dalšího pacienta," usmál se na mě doktor a já přikývl. Vyšel jsem z ordinace na chodbu a rozhlédl jsem se na všechny strany. Napravo nikdo. Nalevo nikdo. Uprostřed seděl muž a četl si noviny. 

Kdo si v téhle době čte noviny?

"Pane, jste další na řadě," řekl jsem hraným úsměvem a ušklíbl jsem se. Steve odložil noviny a došel ke mně. Vtiskl mi rychlý polibek na rty a obešel mě. Otevřel dveře a byl ve spárech doktorů. Já jsem si s úsměvem sedl na místo, kde ještě před chvilkou blonďák seděl. Pohlédl jsem na noviny a opatrně jsem je vzal do ruky. Prohlédl jsem si titulní stranu a snažil jsem se neumřít, z tolik nudných písmenek. Vůbec nechápu, jak to může každý den číst. Celkově nechápu, že se ještě noviny tisknou. Přeci to muselo zkrachovat ne? Také je možnost, že Steve kupuje noviny po kamiónech. Pak je možné, že to přeci jen nezkrachuje. Nevyplatí se mu, aby si nechal vyrábět noviny jenom pro něj a neotravoval s tím obchody? Na druhou stranu, staří lidé noviny také čtou. Potom chodí po parku, drží se za ruce a u toho krmí kachny. 

"Hej! To tě něco tištěného paralyzovalo nebo co?!" máchal mi Steve rukama před očima. Probral mě z mého přemýšlení. Noviny jsem mu vrátil a stoupl jsem si. Oba jsem se rozešli k východu.

"O čem jsi přemýšlel?" zeptal se mě.

"O kamiónech a o kachnách," řekl jsem mu a jeho melodický smích mi rozehřál srdce. Opravdu jsem musel znít jako blázen. 

"Tak to jo," pořád se usmíval a mě mrzelo, že ho nemůžu chytit za ruku, jako se drží ti staří lidé.

"Jak to dopadlo?" zeptal jsem se a v duchu jsem si dal pěstí za to, že jsem se ho nezeptal hned.

"Jsem už zdravý jako řepka," usmál se a rukou se poplácal po hrudi. Takový patriot.

"Jako řípa," opravil jsem ho a on mě spražil pohledem.

"Chci jít do parku," řekl jsem po chvíli ticha. Steve se zastavil a já jsem se také zastavil. Tvářil se vyděšeně a dal svoji dlaň na mé čelo. Protočil jsem očima a ruku jsem mu z mého čela odstrčil.

"Co děláš?" 

"Jen mi přišlo, že musíš mít horečky. Nebo že jsi úplný magor," řekl vyděšeným hlasem a musel jsem uznat, že je opravdu dobrý herec. 

"Drž hubu."

"Slovník."

"Stejně ji drž."

"Jsi magor."

"Magor, co tě má moc rád."

"Dobře. Tak jdeme do parku," zvedl Cap ruce na znamení míru a na mé tváři se usadil vítězný úsměv. Před budovou jsme nasedli do mého červeného McLarena se ztmavenými okny. Samozřejmě jsem řídil já. Během cesty jsem položil svoji ruku na jeho stehno. 

Za půl hodiny jsme se procházeli po parku. Vzduch tu byl mnohem lepší, než v centru. Ještě aby ne, když zde všechnu špínu chytají stromy.

"Jednou bych chtěl bydlet na vesnici. Dýchat čistý vzduch každý den," promluvil Steve a zhluboka se nadechl.

"Tak budeme bydlet na vesnici," pokrčil jsem rameny a blonďák se na mě šokovaně podíval. 

"To bys pro mě udělal? Vždyť město je tvůj celý život!" znovu zvedal ruku, aby se ujistil, že moje teplota není moc vysoká. Ruku jsem mu zachytil v pohybu a raději jsem si s ním propletl prsty. Byl v pasti. Z mého sevření se nedostane. Po pár vteřinách jsem ho přeci jen pustil. Nesmí nás nikdo odhalit.

"To je jasné, že bych to pro tebe udělal," pronesl jsem to jako samozřejmost, "navíc ty jsi pro mě celý život." Steve se na mě podíval a byl dojatý. Není na to zvyklý. Já také ne. Pepper se ke mně vždycky chovala hrozně. Oproti tomuto blonďatému andělovi.

"Tak to ti děkuji. Ty jsi pro mě také vše," začal se červenat a já jsem měl chuť na místě z něho ztrhat všechno jeho oblečení. Takhle roztomilý byl.

"Proč jsi chtěl jít do parku?" 

"Přeci, abychom krmili kachny!" křikl jsem a zatáhl jsem ho k rybníčku, které bylo kousek od nás. Jako vždy mě staří lidé nezklamali a na lavičce před rybníkem seděl pán s paní. Oběma mohlo být kolem 80. Steve vůbec nechápal, co se děje a mě to hrozně bavilo. Stejně mi věřil a šel za mnou i ve chvíli, kdy jsem si to sebevědomě nakráčel ke starému páru.

"Dobrý den," usmál jsem se na ně a znovu jsem chytil Stevovu ruku do své.

"Zdravím mladý muži! Mohu Vám s něčím pomoct?" usmál se na nás děda. 

"Můžete nás prosím naučit, jak krmit kachny?" zeptal jsem se a snažil jsem se být co nejvíce milý. Babička se na nás také podívala a usmála se, když si všimla našich propletených prstů. 

"Je to jednoduché. Jenom si vezmete pečivo a po kouskách ho házíte do rybníčku," usmála se a podávala nám kus housky. S úsměvem jsem ji přijal.

"A jaké je to kouzlo? Proč to všechny tak baví?" zeptal se Steve a já jsem byl rád, že nejsem jediný, kdo si s nimi povídá.

Babička s dědou se na sebe významně podívali a vypadalo to, jako by se dokázali dorozumět bez slov. Znají se tak dobře, že je mluvení zbytečné. 

"Jelikož jste opravdu krásný pár, tak vám to prozradíme," začala babička.

"Musíte se v házení střídat," pokračoval děda.

"A při každém hodu říct, co se vám na tom druhém líbí. Stejně tak si můžete připomenout nějaký hezký zážitek," doplnila ho babička. Bylo krásné vidět, jak se doplňují. Tohle nebyly dvě spojené duše. Tohle byla jedna duše ve dvou tělech.

"Moc děkujeme! Vaše tajemství neprozradíme!" usmál jsem se na ně. Steve se také usmál. Všichni se nějak smějeme. To rovnou můžeme jet do Thajska. Do země smíchu.

"Mějte se krásně. Dámo, sire," loučil se Steve a staříky toto oslovení zahřálo u srdce. On prostě ví, jak na ně. Vždyť je jeden z nich.

Odešli jsme kousek od lavičky a byli jsme na chvilku sami.

"Tony?" zeptal se mě a znovu začal být nervózní. Starostlivě jsem se na něj podíval a doufal jsem, že jsem zase něco nepokazil. Možná jsme sem vůbec chodit neměli...

"Ano?" hlas se mi trochu třásl. 

Určitě mi jde dát košem. Určitě.

"Chtěl bych jít zpět do Brooklynu a najít tam nějaké své známe." 

A/N

Jéj! Další kapitola! Pořád se vám příběh líbí? Nějak vám klesla aktivita! Ale to nevadí, stejně vás mám pořád všechny ráda! Kniha dosáhla 1500 přečtení a já vám za to moc děkuji!

Čeká nás už jen pár kapitol a už je konec. Bohužel všechno někdy končí. Nebuďte však smutní, jelikož už od včera pilně pracuji na druhém díle. Máte se na co těšit! 

Jinak co říkáte na novou obálku? Snad jste se nelekli, co je to za knihu. Pokud ano, tak se omlouvám. Nerada měním cover na konci knihy. Tenhle se mi ale zalíbil a já jsem ho sem musela dát. Už nebudou žádné změny. Nebojte!

Love you!