Steve's pov

Co se to děje? Nic nevidím! Všude je tma... 

Dostal jsem panický záchvat. Začal jsem se potit a moje srdce bilo tak rychle, jako ještě nikdy v životě.

"Babe, klid! Jen se ti něco zdá. Jsem tu. Neboj," řekl unavený medový hlas. Pořád jsem nic neviděl a byl jsem k smrti vyděšený.

"Nic nevidím," zašeptal jsem a pokusil jsem se alespoň hnout prsty. Nešlo to. 

"To bude možná proto, že máš zavřené oči," ucítil jsem teplý dech na mém krku. Zaměřil jsem se tedy a pootevřel jsem oči. 

"Vidím světlo," řekl jsem a usmál jsem se. Je to úžasný pocit. Nejsem slepý.

"Snad ne na konci tunelu," uchechtl se Stark. Nic jsem na to neřekl a otevřel jsem oči pořádně. Viděl jsem trochu rozmazaně. I tak jsem rozeznal hnědé klubíčko ležící vedle mě. Pořád jsem přemýšlel, co se stalo.

"Jak ti je?" ozval se znovu miliardář a já znovu ucítil jeho teplý dech na mém krku.

"Ehm... Divně? Všechno mě bolí a nevím, co se děje," odpověděl jsem mu upřímně.

"Mám zavolat doktory?" zeptal se ustaraně a já jsem zavrtěl hlavou. Potřebuji chvilku času. Zrak už se mi lepšil.

"A nemůžu hýbat s prsty," zašeptal jsem smutně. Něco vedle mě se pohnulo.

"Jak to myslíš?!" donesl se ke mně jeho vystrašený hlas. Podíval jsem se na pravou ruku a znovu jsem se pokusil zvednout ukazováček. Povedlo se. Druhý pokus na druhé ruce nic. Podíval jsem se tedy i na ní a pochopil jsem, proč s nimi nemůžu hýbat.

"Proč-proč držíš mojí ruku?" zeptal jsem se a vůbec jsem nechápal, co se stalo. Asi se něco muselo stát během mise. Něčím mě sestřelili.

"To ty držíš mě, hlupáčku," znovu jsem ucítil dech na mém krku. Podíval jsem se tedy i na něj. Půlkou těla ležel vedle mě a půlkou se válel po zemi. Jeho oblečení vypadalo, jako že už nějakou dobu nebylo měněné. Jeho vlasy byly neupravené, jeho kůže byla bledá, oči měl zarudlé a měl pod nimi obrovské kruhy. Vypadal prostě hrozně.

"Co se ti stalo?" opatrně jsem se ho zeptal.

"Pokud žiješ, tak se mi nestalo nic," odpověděl a bylo na něm vidět, jak ho každé slovo vyčerpává. 

"Proč jsi tady?" vyslovil jsem otázku, která mě trápila na jazyku.

"Protože jsem chtěl," zamumlal a dál odpočíval na půlce mého lůžka.

"Kde jsou ostatní?" 

"Asi u mě. Nechali tě tu a odešli se vyspat. Jsou to hrozní sobci," rozvášnil se a já jsem nedokázal přestat žasnout nad jeho chováním. Kdyby mi někdo řekl, že všichni budou někde spát a místo nich u mě bude bdít Stark, tak bych si myslel, že vás Thor praštil Mjolnirem po hlavě.

Někdo další přišel. Dveře hlasitě klaply, ale mě bolelo otočit se a podívat se, o koho jde.

"Steve! Bože! Ty jsi to zvládl. Já jsem říkala, že to zvládneš," vypískla Black Widow a neskrývala svojí radost, "a ty už se po něm přestaň válet a táhni se vyspat." Předpokládám, že to bylo na Iron mana.

"Nikam nejdu, dokud nebude v pohodě," odpověděl Stark, který dle hlasu skoro usnul.

"Takhle si akorát ublížíš. Sedíš tu u něj už týden a naposledy jsi spal předevčírem. Probudil se a je v pořádku. Tak se jdi vyspat a převléknout. Smrdíš," začala mu promlouvat do duše. Pochopil jsem, že jsem zde už týden. To jsem se musel asi hodně praštit. Ale proč tu tenhle sedí takovou dobu a proč nespí? Do místnosti vešli další lidi. 

"Proč nás nikdo nezavolal?! Jděte VŠICHNI pryč od pana Rogerse. Jste opravdu nezodpovědní! Měli jste zavolat doktory hned jak se probudil! A pak že jste elita naší Země!" křikla nějaká paní a mojí ruku opustilo teplo.

Thor's pov

"Mám o něj strach," řekl jsem Clintovi a podíval jsem se na dveře od komnaty, do které přijel před chvilkou Tony. Určitě už spí. Chudák vypadal opravdu vyčerpaně. Ani se mu nedivím. Seděl tam u něj 24/7. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč. Proč tam u něj byl. Znám Tonyho opravdu dobře. Je to můj bro. Tohle u něj není normální. Chová se... Chová se jako blázen.

"Neboj. Dá se do pořádku. Spíš mě zajímá, proč to dělá," snažil se mě uklidnit střelec a napil se ze svého půllitru. také jsem upil ze svého litráku a znovu jsem zkontroloval dveře, jako bych měl strach, že brzy odejde. Až se probudí, musím to s ním probrat. Nemůže se přeci chovat, jako blázen. Jako blázni se prý na Midgardu chovají hlavně nemocní lidé a zamilovaní.

Prudce jsem se zvedl a málem jsem převrátil stůl. Hlava se mi zatočila a já jsem se rozběhl ven z budovy,

"Co to kurva?!" křikl za mnou Clint, ale já ho ignoroval. Přivolal jsem Mjolnir a poté jsem odletěl k nemocnici. Rozrazil jsem dveře a rozběhl jsem se směrem k pokoji, ve kterém teď můj bro skoro bydlel. Zatočil jsem a narazil jsem do Natashy. 

"Kam se ženeš?" usmála se a já se na ní podíval tázavým pohledem.

"Steve se probudil a schválili nám to. Jde domů. Tedy do Stark toweru. Bude ale muset dlouho ležet. Na misi může tak půl roku zapomenout," podrbala se na nose a poté se mi podívala do očí. Měl jsem hroznou radost, že je zdravý. Večer to musíme nějak oslavit. Nebo možná až ráno. Až se Tony trochu vyspí.

"Takže náš team tvoří šest lidí a z toho dva nemůžou nic dělat plus k tomu všemu je jeden z nich náš kapitán?" zeptal jsem se Nat. Podívala se na mé kladivo.

"Máme ale pořád boha blesku," poslala mi zářivý úsměv.

"To nestačí."

"Může se k nám přidat Pietro s Wandou," blýsklo jí v očích.

"Vždyť nás chtěli zabít a Tonyho chtějí zabít pořád!" křikl jsem na ní.

"Už nechtějí. Věř mi. Navíc nemáme na vybranou. Teď je potřebujeme," řekla lhostejně a rozhodila rukama.

"No něco na tom bude. Ty se opravdu v lidech vyznáš, Midgarďanko," usmál jsem se na ní a ona mi úsměv vrátila.

"Každopádně jsem ti něco přišel říct," začal jsem nervózně.

"A copak to je?" zeptala se a byla natěšená. Ta ženská miluje, když dostává nové informace. Dobré je, že je umí udržet. Kdyby byla Black Widow drbna, můžeme se jít všichni nechat poslat do Jotunheimu.

"Mám takový pocit, že Tony a Steve..."

"...se začínají mít až moc rádi."